Rozhovor přes bránu smrti: Ladislav Fuks

.

.

Kolik je to let? Dvacet?

Tady se na roky nepočítá.

Aha. Promiň. Jak chutná nesmrtelnost?

To ještě nevím. A jak je u vás – čte mě někdo?

Jak kdo. Vždyť to znáš, dneska slavný, zítra pomlouvaný.

Nepřeháníš? Nezapomněli? Pomlouvají mě?

To taky jak kdo. Jak kdo komu zavdá důvod k pomluvám. Nebo k drbům.

Které drby teď máš na mysli?

Ladislave! Drby nebudeme do tohohle rozhovoru zatahovat. Kdo po nich touží, ať si je přečte ve Wikipedii.

Ťukneš na počítač, a všechno se o mně ví?

Nebuď dětina! Tohle má být vážný rozhovor.

A drby nejsou osobnostní zajímavost?

Ne v tomhle rozhovoru.

A někde ho otisknou? Bude se o něm mluvit? Donese se mi to?

Doneslo se ti, že jedna přátelská skupina spisovatelů po tobě pojmenovala literární cenu?

Cenu? Jinou než státní?

Založili jsme kvůli tvé ceně Akademii. Abychom mohli oceňovat autory v současných poměrech oficiálně neocenitelné.

Takže vzdorocena?

Dalo by se to tak říct.

A budou trpět? Myslím, ti laureáti.

Při nejmenším závistí a pomluvami. Jak je to v Čechách normální.

Budou kvůli mně trpět?

Až tak se neraduj. Nejdřív jsme se museli kandidátů optat, jestli cenu po tobě pojmenovanou přijmou. Například Milana Kundery v Paříži.

Toho Kundery?

V současnosti nejslavnějšího spisovatele původem z Čech. Je ještě o něco slavnější, než jsi býval ty.

Hm…A ti ostatní? Jsou to významní spisovatelé?

Jak jinak. Jan Trefulka. Ten Kundera. Vladimír Páral. Saša Kliment. Jiří Suchý. Zdeněk Mahler. Věna Hrdličková. To je sinoložka, tu asi neznáš.

Tobě mou cenu nedali?

Bránila jsem se, ale přehlasovali mě.

A jak ta cena vypadá?

Je to porcelánová kniha s tvým jménem.

A poslyš… jen tak informačně, dali byste Fuksovu cenu Ladislavu Fuksovi?

Osobně bych na tebe napsala laudácio.

To mě zajímá…O čem by bylo?

Nabízejí se různá témata. Například, že jsi ve svých postavách vytvářel tak osobité archetypy zla, jak pro to v celé české literatuře není obdoba. Mooshabrovka, Spalovač mrtvol, Kriminální rada. A že jsi současně zlo v nich obsažené překrýval osobním autorským dobrem. Například jsi v konečné verzi románu nenechal vyloupat oči pasáčkovi z doliny. Anebo že Mooshabrovka trávila svými koláčky jen myši a ne zlobivé kluky.

Zajímavé… zajímavé… velmi podnětné.

A vím přesně, který text bych zvolila jako ukázku. Cestu do zaslíbené země. A ty bys přečetl citát na mikrofon.

Vybral bych si ho sám?

Ano.

Tak poslouchej. Vítr zvedl řeku k nebi a spojil ji s proudy vod, které se začaly valit na zem…a rabbi vzal proutěný košík a hůl, obrátil se k lidem a ve větru a dešti ukázal na Dunaj. Pak zvedl hůl k rozbouřeným živlům a lidé vytřeštili zrak. „Otevřete brány, ať vejde národ spravedlivý,“ zvolal rabbi s holí k nebi a prodíral se deštěm a vichrem k řece, „důvěřujte v Hospodina na věky, neboť Hospodin je naší oporou na věčné časy…“ A pak se znovu zablesklo a zahřmělo a před zraky rabína a lidí, kteří šli za ním, duha na nebi vzplála a Dunaj se rozestoupil. „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů,“ volal rabbi se zdviženou holí, „plná je zem jeho slávy. Kadoš, kadoš, kadoš, Adonaj cevaót…“ a vstoupil do rozestouplých vod. První, kdo za ním vstoupil, byla žena v kožíšku a v květovaných šatech…“

Vidím a slyším tě. Hlas bys měl přiškrcený, přece jen jsi nebyl zvyklý mluvit před tolika lidmi, ale gesta, ponořený do svého textu, bys nezvládal. Zdvihl bys tu pomyslnou hůl a vedl vyloučený národ k Hospodinovi.

No, když jsem to tak napsal… Ale řekni, proč bys vybrala tuhle novelku?

Protože ses v ní nebál přetvořit starozákonní Mojžíšův mýtus do svojí doby. Za to se v umírněných Čechách trestá.

A u Akademie by mi má odvaha prošla?

Měl bys úspěch. Potlesk. Úžas. Nikomu by ses nepodobal. Nikdo by na tebe neměl.

Určitě? Já miluji slavnostní ceremoniály.

Abys měl představu, kudy jsme vláčeli tvé jméno.První roky jsme ceny předávali v barokní Zrcadlové kapli Klementina, kterou nám půjčoval ředitel Národní knihovny, a později ve slavnostním sále v paláci Akademie věd, který nám půjčoval prezident Akademie profesor Drahoš. Ladislave! Ty by ses tam cítil jak ryba ve vodě. Sál plný lidí, a jen a jen přejících. Ani jediný závistivec! Jednou tam jeden přišel, a když zjistil, že laureát není podle jeho chuti, rozzlobeně odešel. A kolem tebe se vznáší a víří spousta odpoutaných slov, jak to máš rád; obestírá tě slavnostní obřadnost, v níž si tak rád hovíš, celé to provází hodně, hodně hudby, v Zrcadlové kapli se zachovaly dokonce starobylé varhany, a nad hlavami, nesený tvým jménem, se vznáší duch přátelství.

Chvilinku, jen malou…- musím to promyslet. Takže… jak tomu taky rozumím…a jestli to mohu říct nahlas – rozhodli jste se mě zachránit. Proti pomluvám. Před záští. Před zapomenutím.

Ano, pane sebestředný, i tak by se to dalo říct.

Taky jsem tě jednou zachraňoval. V osudovém sedmasedmdesátém.

A zachraňoval jsi mě natolik neúčelně a složitě, že jsem o tom musela napsat fejeton.

Budeme o tom mluvit?

Pozval jsi mě, a hodně naléhavě!, do svého bytu, posadil jsi mě na židli pro hosta vedle svého psacího stolu a kladl jsi mi otázky, taky naléhavě.A protože máš rád pořádek, mé odpovědi sis zapisoval.

Byla jsi opilá.

Nemožné. Od opilce by přísná paní profesorka Libuška Šilhánová podpis pod Chartu nepřijala.

Donutili tě.

Je možné donutit soudného člověka, aby podstoupil riziko?

Připsali tě na seznam.

Byl veřejný. Jak by mi to vysvětlili?

Víc výmluv jsem pro tebe neměl.

Stejně sis nemyslel, že bych je použila.

Všechno jsi zkazila. Celou mou záchrannou akci! Šel jsem do svazu domluvit svůj referát na sjezd, a Donát Šajner na mě křičel: Tak co! Tak co ta Eva Kantůrková! A stačilo rok dva počkat. Do svazu by tě nevzali, Černou hvězdu by ti taky nevydali, ale povídky by ti časem prošly! Donát Šajner věděl o tvém podpisu dřív než já.

Uškodila jsem ti?

Ne, ne. Jen že se všechno tak nenapravitelně pokazilo.

Ladislave, nemusíme si nic předstírat. Jaroslav Putík si ve svém deníku v roce 81 udělal záznam. „Karel Kosík vypráví neuvěřitelný, a přesto jistě pravdivý příběh o spisovateli Ladislavu Fuksovi. Setkají se U kocoura na Malé Straně, Fuks je ve společnosti svých mladíčků a jakéhosi staršího, přísně vyhlížejícího muže. Později ho spatří, jak klečí u zdi, kus dál onen přísný muž, a K.K. slyší, jak říká Fuksovi: Tak vstaň, ty kurvo, tak vstaň! Fízl strká českému spisovateli čumák do bláta.“

Byla taková móda, zveřejňovat deníky. Můžu taky citovat?

Jistě.

„Ošklivá historka. Je v ní všechna bída slabosti a hnus násilnického režimu. Vévodkyní Fuks skončil s literární prací a v pamětech, ke kterým ho přiměl Jiří Tušl, zastřel ta strašná léta, mysl se obalila skořápkou banálních líčení. Probouzeč démonů a obhájce slabých už nežil. Ona scéna u zdi v Nerudově ulici je stejně velkou obžalobou minulého režimu, jako rozsudek nad Havlem nebo uvěznění Augustina Navrátila na psychiatrii. Veliký tvůrce, kterého zabili tím, že už není s to vylíčit své zabití.“

Máte na věčnosti knihovnu? To jsem napsala tři roky po tvé smrti.

Někdo ti koukal přes rameno.

Řekni, proč jsi tam chodil? Pecka vyprávěl, žes tam byl víckrát. Sedal jsi dole ve výčepu a okukoval odsud stůl štamgastů? To se ti nepodobá. Karel Pecka, Karel Kosík, Karel Kostroun, vykřičení disidenti. Přitahovali tě? To už jsi neměl zapotřebí. Už jsi byl v režimu zabydlený, očekával jsi pocty, Donutili tě? Aby tebe i sebe předvedli? Kdo byl ten starší chlap, co tě trápil na ulici? Ta hnusná scéna měla posloužit jako výstražné divadlo disidentům?

Jsi nemilosrdná.

Ne k tobě. Chci porozumět tomu, proč ses nechal ponižovat. Konstruuji si souvislosti.V téhle nejhnusnější době jsi psal Vévodkyni. Sedl jsi za svůj psací stůl a utíkal ses k vekoleposti! Vždycky sis našel nějaký její projev, abys v něm utopil své trápení. Žádné prostinké babiččino údolí, ale šlechtické paláce a církevní dómy.

Ty znáš  milánský dóm?

Byla jsem v chrámu svatého Petra a v chrámu svatého Marka, fotografie milánské katedrály jsem si našla na internetu. Naše kutnohorská Panna Barbora by se do ní vešla pětkrát, náš svatý Vít třikrát. Tak rozsáhlé gotické průčelí, prolamované do výšky i do stran a sestavené z věžiček a sloupků a schůdků a podpěr snad nezdobí žádný chrám. Jak ti bylo, když jsi tam vstupoval? Oblékl sis slavnostní šedočerný žaket, bělostnou košili s okrasnými knoflíky, černého motýlka a naleštěné lakýrky? Slušelo ti to. A což pak ta gotická velkolepost uvnitř! Široké a dlouhé trojlodí, pozlacené vysoko vztyčené sochy, barevná lomená okna, mramorové zdi pokryté ornamentální malbou, převysoké stropy, bělostné nosné sloupy, obrazy na obrovitých oltářích, dunivé varhany. A ty kráčíš středem té velkoleposti k oltáři. Chtěl jsi z těch mizerných Čech emigrovat do Itálie?

Myslím, že se trochu mýlíš. Velkolepost, a zejména ta umělecká, je ohraničená člověkem. Jeho vůlí. On určil tvar klenutí, barvy soch, oken a obrazů, výšku sloupů a stropu. I já měl jen těch svých 272 centimetrů. A dále je velkolepost omezená jejím prožíváním. Měl jsem po celou dobu obřadu neodbytnou obavu, jestli mám správně zapnutý středový knoflík. Jestli je něco fascinující, tak toto rozpětí.

Dobře. Ale nevzal sis českou Máňu, nýbrž italskou šlechtičnu Giulianu. A oddával vás biskup a ke sňatku vám blahopřáli dva muži v té zemi nejvýznamnější, papež Pavel VI. a vůdce komunistů Palmiro Togliatti.

Musíme o tom mluvit?

Ne, mě nezajímá tvé jednodenní manželství, jak jsem řekla, příslušné drby jsou na Wikipedii. Obdivuji tvůj smysl pro velkolepost. A nepřičítám jí jen její vnější projevy. Vzpomeň si: Přijeli jste s Žofinkou Pelcovou k nám na chalupu.

To ještě byly blahé časy.

A zůstal jsi v údivu stát na dolní putimské návsi, nad níž se v povlovném vršíčku klenul kostelík se hřbitovem a přilehlou farou, kde psával své lidové romány Jindřich Šimon Baar, a řekl jsi: „Místem tak líbezným rozhodně nemohl projít žádný Josef Švejk. Jaroslav Hašek se určitě zmýlil.“

To jsem řekl?

Měla jsem to za jednu z tvých výstředností. A pochopila jsem tě až u nás na dvoře. Zmodernizovaná chalupa, kterou si postavil z kamene a jílu obecní pastýř na konci osmnáctého století, fascinovaly mě její skoro metr široké zdi. Vlašský ořech už tak léty rozrostlý, že korunou proti polednímu slunci zastiňoval dvůr i okna v průčelí. Dva zděné sloupy zbylé po kůlně, které jsem nechala obrůst břečťanem, aby měly kde sídlit dvě rodiny kosů. A právě kvetly pivoňky, bílé i růžové, ale ty jsi celé to útulné zákoutí zasklil a rozběhl ses k zídce vedle vstupních dvířek a jásal jsi: „Barok! Skutečný barok!“ Na zídku jsem umístila sošku Kristapána s rozpřaženýma rukama, sebrala jsem ji v odpadní jámě na putimském hřbitově, ležela tam uprostřed suchých věnců, nahnilých květin a rozbitých květináčů, uvolněná z kříže zrušeného hrobu. Když jsem byla ve vězení, můj sousek pan Růžička se k sošce chodil modlit, „Ježíšku, ona tě zachránila, a ty teď pomoz jí.“ Tys držel sošku v rukou, ale nebyl to Kristus, co jsi v ní spatřil, ale právě ten barok. Dramatický umělecký sloh, tvému cítění bližší než špičatá gotika nebo robustní renesance. Žádný jiný styl nedodá velkoleposti tu správnou a naléhavou velikost, jako právě barok.

Takhle o mně přemýšlíš?

Takhle o tobě píšu. A řekni: byl jsi tak skvělý spisovatel nejen díky svému talentu, ale i díky svým trápením, která jsi musel přemáhat velkolepostí?

Myslíš, že jsem své trýzně využíval ke svému psaní?

Tak to o tobě píší literární vědci.

Hm… Mé trýzně se mohou smíchy potrhat.

Jednou jsi mě zas posadil na židli pro hosty, pustil jsi italskou operu tak nahlas, že se třásly křišťálové ozdoby na lustru, knihy hrozily vysypat se z regálů, stěny se chvěly a tvoje maminka si v kuchyni zakrývala uši, a potichu, jen do ucha jsi mi svěřil své skutečné tajemství.

Ale ty je teď neprozradíš.

Ne, ale optám se: když se teď gayové mohou ženit a dokonce pořádají svá vlastní procesí, vzal by sis některého ze svých chlapců?

Žádného jsem neošidil. Všem, když se rozhodli se oženit, jsem dal výbavu.

A dneska? S kým by ses oženil?

No přece s tebou!

Vtipný i na věčnosti. To by ztratil řeč i Jan Cimický.

Myslíš, že by to byl skandál?

Říkáš to nějak horlivě. Při nejmenším by mě pomluvili, že tyju ze tvé slávy.

A nebylo by to zábavné? Psali by o tom i ve Wikipedii.

Jsi nenapravitelný. Ale hezky jsme si popovídali.

Tak zatím.

Zatím.

Ještě otázku: je věčnost velkolepá?

Někdy.

A Hospodin? Adonaj? Země zaslíbená? Nebeský ráj?

Nemyl se. I peklo. Rozhodně v myšlenkách.

Tak zatím.

Zatím.