Próza
Petr Šabach: Škoda lásky /ukázka/
Požár kolchozu
Už když dirigent přišel a uklonil se, zjistil jsem, že se mnou není všechno v úplným pořádku, ale nebyl jsem schopnej to přesně definovat. Seděli jsme s Magdou v desátý řadě a pamatuju si, že se na mě obrátila a šeptem se zeptala, jestli mi nic není. Jen jsem zavrtěl hlavou, protože jsem nechtěl rušit lidi kolem sebe. No a když pak dirigent poklepal tou svou hůlkou o pultík před sebou a vystřelil rukama nad hlavu, uvědomil jsem si, že veškerej můj pověstnej klid je najednou v háji, v takovým divným, cizím, šerosvitným háji. Žena jako by to vycejtila, a tak mě zlehýnka pohladila po rukávu saka, který jsem si dneska musel navlíct na sebe, a já se na ni usmál a taky jsem ji pohladil po předloktí, protože jsem věděl, jak moc se na tenhle večer těšila. Já moc ne. Už jen kvůli tomu, kolik se tady sešlo místních papalášů.
Petr Šabach:
Škoda lásky
Paseka
2009
160 stran
„Já sem soudruh Milan…“ představil se mi jeden z nich, když jsme se seznamovali v hale našeho kulturního domu Sputnik, kde stál velikánskej vánoční strom a nad ním nápis, že nám kdosi přeje mnoho pracovních a osobních úspěchů v nadcházejícím roce 1977.
Kam se člověk podíval, tam seděl nějakej ten soudruh Milan. A jeden jako druhej. A jejich metresy jakbysmet. To, jak vypadá vaše žena, vás vždycky spolehlivě odhalí. „V tomhle smyslu…“ uvažoval jsem v duchu, „jsem na tom jednoznačně ze všech nejlíp…“ Zoufale se mi sem nechtělo. Koncerty vážný hudby jsou ta poslední věc na světě, která mě zajímá… Jenže, co jsem mohl dělat, když žena tady byla vlastně pracovně, jelikož měla, coby zástupce šéfa laboratoře, na starost delegaci pěti sovětskejch chemiků, který navštívili náš závod. Z jedný strany jsem teď vedle ní seděl já a vlevo ode mě Magdin asistent s nějakým svým novým blonďatým objevem. Vpravo ty sovětský chemici.
„Koukám, že náš pan asistent sbalil biftek…“ pošeptal jsem Magdě do ucha. Trochu se ode mě odtáhla a pak špitla: „My říkali biologářku…“
„My říkali ‚Ó slečno, sejměte též podprsenku‘…“ chtěl jsem pokračovat v přijemný konverzaci na téma Mendělejevovy periodický tabulky prvků, ale vtom se na Magdu otočil jeden z těch našich sovětskejch kolegů a na něco se jí tlumeně ptal.
Musel jsem si kvůli tomuhle večeru pořídit nový boty a košili, což mě stálo majlant, ale žena mi říkala, že to v žádným případě není mrtvá investice, jelikož kdyby nic jinýho, tak si ty šaty užiju při příležitosti jejího povýšení, který se očekávalo už příští měsíc.
Zhluboka jsem se nadechl a nakrátko sklopil zrak, protože při pohledu na dirigenta jsem ztrácel svou duševní rovnováhu. Snažil jsem se chytit jakýhokoli detailu, třeba svejch bot, protože soustředění na detail mi vždycky pomáhalo, jenže svý boty jsem v tý tmě pod sebou neviděl a v mým okolí se žádnej zas tak pozoruhodnej detail nenalézal. Pokračoval jsem tedy v tom přeříkávání Mendělejevovy tabulky, ale když jsem se dostal k lanthanoidům a pobrukoval si, že laciné ceny prasat nedovolily Prométheovi smést Evropu, když Théby dýchaly horkou erotickou tmou ybišku lučního, zavadil jsem zase pohledem o toho dirigenta… a tehdy na mě přišel první lehčí záchvat, kterej jsem ale zvládl tak, že jsem se zakousl do ukazováčku pravý ruky. Předstíral jsem jemný odkašlání a pár vteřin jsem se bolestivě hryzal. Magda po mně znepokojeně loupla očima a já si toho samozřejmě všimnul, a tak jsem se zakousnul ještě silnějc a říkal jsem si, že tou bolestí odlákám blížící se záchvat.
„Seš inženýr!“ napomínal jsem se v duchu, „seš v podstatě chladnej racionální typ, seš prakticky robot z kovu a nějakejch těch tištěnejch spojů, seš otrlej až k samý hranici necitlivosti, seš monstrum bez nervů, takže se zklidni!“, ale zase mě přitáh ten dirigent, a kdybyste viděli, jak směšně mával rukama a třás hlavou! A pak si najednou přiložil prst před pusu a udělal na smyčce pssst!!!, aby se ztišily, ale s tak vyšpuleným zadkem a zdviženým obočím, že mi to připomnělo jednu starou grotesku s Chaplinem, a v tý chvíli ze mě vyšlo první meknutí. Ono se to možná pořád ještě dalo pokládat za zvuk, kterej může občas někomu uniknout, prostě jen zvuk, ale on pak ten dirigent začal nesmírně pomalu zdvihat ruce nahoru a takhle s nima zůstal stát a přidřep si, jako kdyby se chtěl zavěsit na hrazdu, a pak s nima najednou švih dolů a zase nahoru a hlavou furt třás jak pes, co vyleze z rybníka, a to ze mě vyšlo to druhý „mééé!“ a oči mi zaplavily slzy a v křeči se mi sevřelo hrdlo, no, spíš se tak jako rozpumpovalo. Naprosto neovladatelně. Bylo mi, jako bych se rozpad na dvě půlky. Jednu půlku tvořil ten rozchechtanej démon a druhou jeho ustrašenej hostitel, kterej s děsem zaregistroval, že se na něj upřeně dívá nejen jeho žena a s ní celá řada, ve který jsme seděli, ale i řada přede mnou a za mnou. Několikrát jsem v panice poposed a snažil se zhluboka nadechnout a vydechnout, ale to nešlo z toho prostýho důvodu, že dech se mi v prsou úžil čím dál víc. Zubama jsem se zevnitř zakousl do tváří a ruce sem si vrazil mezi stehna, ale ani tohle nijak nepomohlo, párkrát jsem hlasitě zavzlykal a ještě vteřinu či dvě jsem dokázal držet vrata, do kterejch se dobejvala horda barbarů, ale pak ty vrata povolily a já se v záchvatu smíchu zaklonil a zařval na celý kolo a vzápětí jsem se zas předklonil a pozorovatel zmizel, už tu zbyl jen ten démon, kterej mě celýho ovládl, a já už jen chrochtal a řičel, už nic nemohlo vrátit tenhle stav zpátky, teď už nemělo nejmenší smysl se kousat do prstu nebo se věnovat dechovejm cvičením, praštil jsem chlapa před sebou do ramen a opřel se čelem o jeho sako a on se asi bál pohnout, a tak celou tu dobu poslušně držel mojí poskakující hlavu na svejch zádech a nehnutě a v pozoru zíral před sebe, zatímco já sem bokem pozoroval přes závoje slz tvář svý ženy Magdy, a kdybyste měli možnost ji vidět tak jako já, nebudete se divit, že jsem v tom svým hurónským řevu ještě přidal, protože se vůbec nedá popsat, jak vona se, chudinka, tvářila, a s každým „Pssst!“ a „Ticho, prosím!“, který tu na mě lidi kolem syčeli, se to jen a jen zhoršovalo.
„Úúú!“ vyrážel jsem ze sebe a cejtil jsem, jak slábnu a jak mě začínaj brát křeče do zad, že mi to až bránilo se nadechnout, ale jen jsem se trochu zklidnil a vydejchal, zahlíd jsem zas toho dirigenta, jak tam mává rukama, a přišlo to znovu a ještě silnějc, jenomže jak už jsem neměl dost sil na řvaní, začal jsem se divoce plácat dlaněma do stehen a plác jsem při tom i toho soudruha před sebou a on se otočil a… byl to ten soudruh Milan. Když jsem si to uvědomil, už jsem jen sípal a pro ty křeče v zádech jsem se musel na chvíli postavit. Jednou rukou jsem se držel v kříži a druhou ukazoval střídavě na toho dirigenta a na soudruha Milana. To už se ke mně blížila uvaděčka s baterkou a hlasitým šeptem na mě volala, abych šel okamžitě s ní, což mě znovu prohnulo v pase a lidi mezi mnou a tou dámou s tříbuřtovkou v ruce poděšeně vstávali a dělali mi místo, abych mohl projít, a tak jsem se tedy vydal na cestu, ale žádný „Dovolíte?“ a „Děkuji!“, jenom jsem se prodral až k ní, a když mě odváděla ze sálu, tak jsem se lidem, který jsem míjel, omluvně ukláněl, ale pořád jsem se ještě smál. Celou tu dobu mě zezadu postrkovala moje žena Magda, a když jsme se octli v chodbě u šatny, řekla mi ta uvaděčka, ať si zatím lehnu na pult, a někam odběhla a já si nebyl jistej, jestli nešla náhodou zavolat policii, ale ta paní se vrátila s kozlíkovejma kapkama a donutila mě je polknout a mý ženě při tom říkala: „Tohle zabírá na všechno…“
Záchvat smíchu skončil. Ležel jsem na pultu a smutně pozoroval svou ženu.
„Už jsi v pořádku?“ zeptala se mě starostlivě.
„Běžela Magda kaňonem, srazila banán rádiem…“ řek jsem, pokusil se o úsměv a pak jsem dodal: „Vrať se, máš tam práci…“
„Obávám se, že už ne…“ řekla tiše, „víš, co hráli?“ Zavrtěl jsem hlavou.
Sáhla do kabelky, ze který vyndala program, a nahlas přečetla: „Aram Chačaturjan: Požár kolchozu.“
„Takže to sme v hajzlu…“ řek jsem, „ještě, že sem při tom všem netřímal buřta na klacku… Možná, že šavlovej tanec by nám soudruzi prominuli, ale kdepak požár kolchozu…“ vzdychl jsem nešťastně a posadil se.
Slezl jsem z pultu a upravil si povolenou kravatu.
„Kam půjdeme?“ zeptal jsem se Magdy.
„Zkusím se zeptat v Ústí…“ řekla zamyšleně.
„To ten dirigent,“ vysvětloval jsem jí, když jsme venku čekali na tramvaj, „to ten zatracenej dirigent…!“
„Víš, co dělali blbí alpští Galové s Indy?“
„Tloukli je,“ řekl jsem. „To ví každej…“
Příspěvků: 0