Markéta Pilátová: Žluté oči vedou domů /ukázka/

Markéta Pilátová:
Žluté oči vedou domů

Torst
2007
162 stran

Dokázali zpívat své písně potichu jako ševelení listí a v jejich melodiích, jež se někdy za mrazivé noci rozprostíraly kolem vymrzlých baráků, byla všechna žalost a naděje polských rovin kolem. Ne, neradovali se z maličkostí, neradovali se hloupě a naivně, nebyly to nevědomé děti. Dokázali spíš jako zvířata vycítit, že je dávno po nich, nedělali si žádné iluze, jen jaksi pořád žili. Jejich vyšinutost ze soukolí mne fascinovala, znal jsem je z dětství jako hazardní hráče, zručné opraváře všeho možného, handlovali často s otcem a strýci o koně. Ženy v přítmí stodol blýskaly penízky a sliby. Jako všichni jsem se jich bál a přitahovali mne. Jednou přišla do baráku Johana. Kupčit s jídlem. Dívala se na mne žlutýma vlčíma očima. Mihotaly se v příšeří a smradu baráku, těkaly po dřevěných palandách a vedly domů, do světa jarních zablácených cest, po kterých těžce hrkotá starý vůz. Miloval jsem ten pohled. Žlutá někdy přecházela do hnědé a na své cestě se ještě stačila proměnit v zelenou. Za celou dobu naší lásky jsme si řekli jen pár vět. Naše těla toho vypověděla mnohem víc. Jednou pořádali důstojníci orgie. Měli to přísně zakázáno jako „prznění rasy“, ale náš tábor byl příliš nedůležitý, stranou všeho dění a ve vzduchu byl cítit konec války. Vybírali si cikánské hudebníky, žongléry a Johana si měla sama zvolit partnera. Měl to být pohledný mladý muž, nepříliš nápadný, poddajný. Měl jsem to být já. Věděl jsem, proč si vybrala mne. Oba jsme to věděli. Byla to jediná šance, jak se spolu spojit, jak těly vyjádřit, co jsme nemohli svobodně říkat na dostaveníčkách mezi poli nebo v nějaké velké jarní zahradě.

Svlékali jsme ji s jedním dychtivým mladíčkem velmi pomalu. K té příležitosti ji nejdřív oblékli do francouzských krajek a maličké květované podprsenky. Její holá lebka, dlouhý krk a prohnaný pohled z ní dělaly model pro Modiglianiho a všechno podtrhoval naprostý klid vepsaný do každého pohybu. Byla vláčná jako medová plástev, nechala nás pronikat jen tam, kam doopravdy chtěla, a nic na tom nezměnila esesákova uniforma pečlivě složená na židli v koutě. Brali si i mne, nebylo mi z nich špatně, jak jsem si původně myslel, když mne Johana vedla za ruku a říkala mi konejšivě: „Dostaneš potom jídlo, hodně jídla, uvidíš.“ Myslel jsem si, že potom dostanu jedině tak oprátku, ale ujistila mne, že jsem pro některé smrtihlavy stejně atraktivní jako ona, ne-li víc, a že mne tím pádem nezabijí hned. Obojakost toho stavu, kdy se dávám proto, abych přežil, abych se najedl a abych alespoň nějak mohl milovat ženu, jíž jsem byl posedlý… někde tam začala má duše za vším hledat dvojitá pokřivená zrcadla.

V těch nocích mi nikdy neřekla, že mne miluje nebo že by chtěla, abychom všechno přežili, neusmívala se, nebyla smutná. Byla pouze klidná. Ten klid nepřitahoval jen mne, ale také vyděšené uhrovaté mladíky v uniformách, kteří stejně jako my nemohli nikam uniknout. Myslím, že i je vedly Johaniny oči domů, k lesům kolem Berlína, k mělkým chladným jezerům. Na konci všeho, kdy nebylo hranice, jež by zůstala nepřekročená, musela Johana vždycky sebrat sílu a tančit. Všichni jsme na to čekali, leželi jsme na zmuchlaných prostěradlech, objímali jsme si kolena a toužili po jejím tanci, k němuž mumlala nesrozumitelnou píseň. Nápěv připomínal skřehotání nočních ptáků. Sykot zmijí a výkřiky nebožtíků zabitých bleskem. Byl to teplý dech bažin obklopujících tábor, zmrzlých hnízd. Tančila bosá v široké dlouhé sukni, která se vždycky smekala po příliš hubených bocích. Houpala jimi, křičela místo ústy svými kroužícími boky. Byla mnohem smyslnější, než když do ní pronikali muži, v té chvíli se ani jeden neodvážil k těm bokům přiblížit. Zírali jsme na ni jako na kobru, na jedovatého plaza, před nímž je třeba mít se na pozoru a jenž nám sděluje tajemství věčného života a nekonečné smrti.