Ryszard Legutko v Praze

Jeden z nejvýznamnějších politických filozofů dneška přijíždí do Prahy. Můžete se s ním setkat 22. října v 17 hodin v pražském Autoklubu (Opletalova 29). Hovory moderuje Václav Klaus.

Právě v těchto dnech vyšla v překladu Josefa Mlejnka publikace - Ošklivost demokracie a jiné eseje, která představuje průřez esejistickou tvorbou Ryszarda Legutka od osmdesátých let do současnosti.

Jedná se nesporně o velmi zajímavou publikaci, kterou ani z čistě literárního kontextu nelze přehlédnout. Předmluva ke knize je z pera Macieja Szymanowského, publicisty a ředitele Polského institutu v Praze, z jehož svolením ji publikujeme.

„Ryszard Legutko. Obyvatel malé vesnice a zároveň i stálý ranní návštěvník krakovského letiště, odkud létá do práce do Varšavy a nezřídka ještě dál. Filozof. A zároveň vysoký státní úředník - místopředseda senátu, ministr školství a v současné době státní tajemník v Kanceláři prezidenta Polské republiky. Myslitel, který náleží do plejády největších polských filozofů dvacátého století, mezi osobnosti, jako jsou fenomenologové Ingarden a Wojtyla, estetik Tatarkiewicz, tomista Bocheňski či etik Kolakowski. A zároveň, s výjimkou Karola Wojtyly, pozdějšího papeže Jana Pavla II., jediný z nich, kterého nelze charakterizovat jedním adjektivem. Vynikající překladatel a komentátor Platónových děl a současně jeden z nejčtenějších polských publicistů.

Profesor filozofie na Jagellonské univerzitě v Krakově Ryszard Legutko se narodil 24. prosince 1949. Odborník na sociální a politickou filozofii, starověkou filozofii a dějiny filo-zofie, autor více než tuctu knih a pojednání, ale i nesčetných článků. V osmdesátých letech redigoval samizdatový časopis Arka, jedno z nejvýznamnějších nezávislých periodik vydávaných v Polsku. Po roce 1989 založil jednu z prvních polských nevládních organizací: Centrum politického myšlení. Jak se zanedlouho ukázalo, toto centrum se stalo skutečnou líhní novinářů, politologů a sociologů. Díky neobyčejné erudici, vtipnému a zároveň konfrontačnímu (nikdy však agresivnímu) projevu, vždy podloženému solidními argumenty, patří v současné době mezi nejváženější politické komentátory. Je žádaným hostem televizních a rozhlasových stanic a pravidelně publikuje například na stránkách deníku Rzeczpospolita, týdeníku Wprost, měsíčníku Nowe Paňstwo a anglického Critical Revue.

Právě články publikované v uvedených periodikách, jejichž výbor vyšel i knižně pod názvem Navrácený ráj (Rájprzywrócony, 2005), přinesly Legutkovi všeobecnou popularitu, ačkoli teze, se kterými v nich vystoupil, jen stěží můžeme prohlásit za obecně platné a módní. Co se tedy z Legutkových pojednání dozvídáme? Například že společenská diskuse v Polsku, podobně jako v Evropě, vůbec není pluralitní, jak se běžně usuzuje, naopak: „Ti, kteří hlásají chválu plurality, ve skutečnosti pracují s dualistickou vizí skutečnosti." Jejich uvažování Legutko rekonstruuje takto: „Svět je opravdu pluralistický a bude takový i nadále, ale tomuto procesu brání síly temna (konzervatismus, tradicionalismus), které chtějí otočit kolo dějin zpět a nastolit svou nadvládu; pluralismus plně zvítězí teprve tehdy, až jeho síly v boji s těmito silami temna zvítězí." (Homo conservaticus).

Také tvrzení, že demokracie je systém vytváření a předávání moci a její aplikace mimo politickou sféru, například v ekonomice, rodině, církvi, umění, školství apod., tedy názor, že „lékem na nedostatek demokracie je více demokracie", je postojem zcela pomýleným. Podle Legutka jsou slabé stránky demokracie - například stranický klientelismus - její integrální součástí, a nejrůznější pokusy o její členění typu demokracie vyspělé / nevyspělé, jsou projevem čistého utopismu. Legutko ve svém srovnávání liberálních a aristokratických tradic s demokracií ostatně pochybuje, zda je právě demokracie jediným prostorem pro existenci občanské společnosti a právního státu (Ošklivost demokracie, Brzydota Demokracji).

Pokud jde o práva, Legutko upozorňuje na současnou redefinici pojímání práv v Evropě. To, co ve formě privilegií či práv ještě donedávna garantovalo posílení svobody jednotlivce proti záměrům krále či panovníka, se prostřednictvím své současné metamorfózy v „právo na všechno" vlastně z bariéry postavené proti všemohoucnosti státu nejčastěji proměňuje ve svůj protiklad a stává se široce otevřenou propustí pro další kontrolní a opresivní kompetence státu. „Právo na něco" se totiž podle Legutka v současném světě změnilo na zásadu „na to mám právo a stát mi to musí zajistit".

V další své publikaci Traktát o svobodě (Traktát o wolnoš-ci)y, která vyšla o dva roky později, se Legutko vrací k této tezi ještě podrobněji. Píše například, že právě svoboda se stává nejpalčivějším problémem našeho světa. Přesněji řečeno, ani ne tak svoboda, jako spíše rozsah svobody. Ještě přesněji: ani ne tak rozsah, jako stále naléhavěji chybějící zásady distribuce svobody. Jestliže totiž přednosti svobody v Evropě už dlouho nikdo nezpochybňuje, množí se kontroverze ohledně zásad jejího omezování, které nás stále častěji určitým způ¬sobem šokují, například svojí arbitrárností, ačkoli v principu samém neexistuje něco takového jako absolutní svoboda, po-mineme-li samozřejmě anarchii. Jak Legutko v jednom svém rozhovoru obrazně vysvětluje: „Socha svobody neznázorňuje muže se zbraní, ale ženu, která drží v pravé ruce pochodeň. Tato pochodeň má symbolizovat rozum, neboli protiklad nevzdělanosti a bigotnosti. V druhé ruce má zákoník. Je to tedy svoboda rozumná, která však znamená také právo. Socha svobody má tvář ženy vážně uvažující, která ví, kam směřuje, a která ví, že svoboda vůbec nespočívá v tom, že si člověk dělá, co chce."

Pokud měl někdo pochybnosti ohledně skutečného místa Ryszarda Legutka v současné polské veřejné debatě, musely je definitivně rozptýlit reakce na jeho Esej o polské duši (Esej o duszy polskiej, 2008). V tomto rozsáhlém textu, čítajícím na dvě stě stránek, Legutko nečiní nic jiného, než předkládá tezi, že Poláci vůbec nejsou tzv. historickým národem. I přes dramatický průběh druhé světové války, téměř kompletní změnu státních hranic a komunismus je fakt, že si Poláci po roce 1989 dokáží poradit s demokracií a tržním prostředím, založen na zcela jiných předpokladech, než je zkušenost či zakořeněnost, vyplývající ze zachování historického kontinua. A opravdu jen stěží si lze představit jiného Poláka než je Ryszard Legutko, který by po představení takovéto teze sklidil četné kritiky, ale snad ani jednu kritiku osobní...

V dějinách Polska a Evropy, ale ani v dnešní době nechybějí filozofové, kteří člověka moudře poučují. Jen ti největší z nich však dokážou okolní svět vysvětlovat a interpretovat jasně a přístupně. Filozofové rádi naříkají. Konstatování, že svět je špatný, v nich vždy vyvolává pocit dobře vykonané práce. A jen ti největší z nich se tomuto pravidlu vymykají. Už jen z tohoto důvodu zcela jistě stojí za to vzít do ruky výbor z děl Ryszarda Legutka Ošklivost demokracie a jiné eseje."

MACIEJ SZYMANOWSKI