Poezie vášnivá v bolesti

Zde odvedla velký kus práce ve výuce českého jazyka na Sofijské univerzitě sv. Klimenta Ochridského, současně se však stala i přední překladatelkou bulharské literatury do češtiny, a to poezie, prózy i dramatické tvorby. 

Duší však Ludmila Kroužilová vždy byla a je především básnířka. Návrat domů byl tedy pro ni i impulsem naléhavěji oslovit naši čtenářskou obec, důrazněji pokračovat v tónu tří předchozích sbírek. Své nové vystoupení vidí v kontinuitě, návaznosti na předchozí tvorbu. První oddíl zahrnuje básně z prvotiny Žíznivý archanděl (1968), druhý ze sbírek Řeky tekou dál (1998) a Sůl v ranách (2004) a poslední z nevydaného Kruhu.

Autorka trefně zvolila coby vstup do knihy či jakési motto báseň Prolog, v níž se vyznává ze svého celoživotního poslání (ale i zbraně), kterým je slovo. Ono představuje také záchytný bod, ono je záchrana. A těch je třeba. Básnířka vzývá život, současně však nezastírá, jak těžké je se jím často prodrat. A neuhýbat: „Ale jsou cesty, / po nichž je lidem jíti/ tak neodvolatelně, / jako cestou/ ke hrobu“ (Cesty, s. 64-65). Protože: „Život někdy přijde sám, / ale častokrát je třeba si ho vyvzdorovat.“ / (***, s. 70). Sbírku lze chápat jako životopis ženy - od děvčete až po zralý věk. Vztahy k rodičům, muži, dceři i k přátelům jsou plné lásky, ta však často mívá i problematickou, bolestnou tvář. Poctivě a často i polemicky se autorka obrací k Bohu (Píseň písní, Genezis 1, 1-31). Lhostejný jí není ani osud světa. Využije několikrát i příběhovost (Angina pectoris). Nesnadnému, nic nezastírajícímu prožívání odpovídá i bolestné rození se poezie (Ars poetica). Ta Ludmily Kroužilové je vášnivá, vášnivá v bolesti. 

Podíváme-li se na sbírku „globálněji“, jakoby shora, lze vysledovat dvě fáze ve vývoji poezie Ludmily Kroužilové. První zahrnuje básně z oddílu I. a II., druhá z oddílu III. z nevydané sbírky Kruh. Ač jde o tentýž autorský rukopis, změny a rozdíly jsou patrné (i když ne nápadné) a dávají možná tušit, kam dál se bude autorčina tvůrčí cesta ubírat. Tematicky je sbírka jednotná, poezie v Kruhuse však stává srozumitelnější, méně náročnou a jednodušší, ovšem v tom nejlepším slova smyslu! Básně jsou kratší, rytmus výraznější. V podtextu je cítit konejšivé smíření. Právě zde nalezneme nejkrásnější milostné verše manželovi (V oku uragánu, Umírání), jakož i vřelou báseň mateřské lásky dceři (Kontinuita). V samotném závěru jako by autorka komentovala, bilancovala: „Celý život jsme to táhly/ve čtyřech:/láska/poezie/smrt/a já“ (Kruh, 95), aby v posledních, závěrečných verších oslavila žití se vším všudy: „… takže je dobré prožít život naplno, /nastavit nahý obličej/polibkům, ranám/a větru“ (Epilog, s. 97).

Proč Epika srdce, mohlo by nás napadnout. Vždyť až na pár básní, v nichž autorka použije dějovost, jedná se o poezii lyrickou. Název je však namístě a sbírce přísluší. Srdce - toť orgán v neustálém pohybu, znamená život. Srdce je epické. A jeho tlukot Ludmila Kroužilová zachytila ve své niterné poezii.  

Knihu doplňuje doslov Marcela Černého Litanie, balady a chorály tepotů krvea duše.