Španělský spisovatel David Llorente v rozhovoru

V letošním roce byla přeložena do češtiny vaše kniha Miluji tě, protože mě živíš z roku 2014, která se odehrává v madridské čtvrti Carabanchel. Myslíte, že může zaujmout českého čtenáře? 

Myslím, že to není podstatné, přestože český čtenář nezná Carabanchel – v knize je dostatečně dobře popsáno a vysvětleno, jaký Carabanchel je a byl, jaký je tamní život. Je to vlastně jako když si koupím román nějakého severoamerického spisovatele, který vypráví o životě jednoho městečka v Texasu, ve kterém jsme nikdy nebyl. Během čtení si každý vytváří vlastní představu. Takže si myslím, že to pro českého čtenáře není problém.

.

Kromě románů píšete také divadelní hry. Jsou to pro vás dva oddělené světy nebo se ve vaší tvorbě nějakým způsobem ovlivňují? Ptám se, protože jsem při čtení již zmiňovaného románu místy měla pocit, že se vlastně jedná o divadelní jeviště…

Divadlo a román jsou pro mě dva naprosto oddělené světy. O některých příbězích vím, že je chci vyjádřit v románu, a pak jsou příběhy, které se hodí spíše pro divadelní scénu. Je ale pravda, že drama může mít na román vliv, jazyk je pak plynulejší, neobjevuje se tolik popisů, není tam tolik prostoru pro přechody, což v dramatu být nemůže. Román naopak nemá na divadlo žádný vliv. Kdyby román divadlo nějak ovlivňoval, bylo by to jenom špatně. 

.

.

Moje čtení šlo tedy jiným směrem…

Ne, to ne, vaše čtení bylo v pořádku, nejste první člověk, který mi to říká. Ano, někteří mi skutečně také říkali, že se v této knize objevily divadelní pasáže. A mně to přijde v pořádku.

.

Je to možná něco spontánního, nemyslíte?

Ano, samozřejmě. Čtenář vždycky nachází více věcí než autor díla.

.

Při popisech například gymnázia v Carabanchelu jste se inspiroval vlastními zkušenostmi, které máte jako vyučující tady v Praze?

(smích) To ne, kdepak. Ne, věci, o kterých vyprávím v románu jsou dost drsné, nemyslíte? Téměř všechno je v tomto případě vymyšlené. Pravdou ale je, že je pro mě mnohem snazší psát o prostředí gymnázia, protože tam pracuju každý den. Vím, jak se chovají studenti, vyučující, znám povinnosti, které musíme plnit, prostory, které takové gymnázium má. Ale jinak opravdu ne, chudáci studenti, pokud by tohle všechno byla pravda.

.

V České republice žijete už patnáct let. Jaká je vaše literární inspirace? Čerpáte spíše ze španělské a zahraniční literatury, nebo může čtenář najít také stopy po literatuře české?

Aha, nejsem si jistý, hodně čtu ve španělštině, ale také se zajímám o středoevropskou, severskou a východoevropskou literaturu. Když si jdu do knihkupectví koupit nějakou knihu, vždy hledám mezi překlady – ne ale co se týká české literatury, protože už dokážu číst v originále. Tohle všechno se pak nějak mísí, že už ani nevím, zda se nechávám přímo ovlivnit určitou literaturou nebo jedním konkrétním autorem. Ale mám oblíbené české autory i romány, které mě inspirují a mám je vždy jistým způsobem na paměti.

.

Například?

Mám velmi rád Spalovače mrtvol…

.

… od Ladislava Fukse.

Ano, od Fukse. Jak román, tak film, to jsou pro mě dvě hodiny umění.

.

Jakou váhu přikládáte literárním cenám?

No, literární ceny… Jsou některé, které opravdu přinášejí něco dobrého, jiné ne tolik. Některé opravdu stojí za to, aby je spisovatel získal. Myslím, že v mém případě jsem měl štěstí, ty, které jsme vyhrál, jsem chtěl vyhrát. Zdají se mi transparentní, přijdou mi důležité, navíc jsem měl důvěru v porotu, ale vlastně to nic neznamená. Podívejte, nebudu si tady hrát na pokrytce, rád přijímám ceny, to mě ale ještě nedělá lepším nebo horším. Nakonec člověk stejně zase musí pokračovat ve svém psaní, ve svém povolání, dělat to nejlepší, co může. Největší radost mám z poslední ceny Hammett, ta má pro mě největší váhu, protože je za nejlepší román noir ve Španělsku a Hispánské Americe. Takže jsem měl štěstí. Teď se prodává více mých knížek, vycházejí nové edice, objevují se překlady. Takže ano, konkrétně Hammett pro mne váhu má, ale samozřejmě se mi obecně líbí přijímat ceny, jen opakuji, že znám některé, které bych získat ani nechtěl.

.

Vaše zatím poslední kniha Madrid: hranice vyšla v roce 2016, tedy dva roky po románu Miluji tě, protože mě živíš. Máte přesně vymezený čas pro psaní románu, ovlivňuje vás něco?

Záleží na konkrétním textu, záleží i na inspiraci. Vzpomínám si, že mezi mým druhým a třetím románem uplynulo osm let. Nehodlám psát rychle, ani psát proto, že by to vyžadovalo nějaké knihkupectví, ani nic podobného. Píšu, pokud mám nějaký příběh, sepíšu ho a jestli mi to trvá rok, osm měsíců nebo tři roky, to je mi jedno. Mám štěstí, že mě můj vydavatel nijak neomezuje, ani na mě netlačí.

.

Jak vnímáte pozici spisovatele v dnešní době? Vidíte nějaký rozdíl mezi psaním v České republice a ve Španělsku?

Mně se zdá, že dnešní pozice spisovatele je dost špatná, protože nás vlastně úplně vykořisťují. Já můžu strávit pět let psaním románu, budu se snažit, aby byl román dobrý, aby získal nějaká ocenění atd., a stejně nemůžu žít jen z toho, že píšu. Dají mi nějakou zálohu, což není moc, a dostanu 10 procent z každé prodané knihy. Literaturou se nemůžu uživit. To jen tak na začátek. Pak si také myslím, že zrovna teď v České republice, ačkoliv je zde mnohem méně lidí než ve Španělsku, se čte mnohem víc. Lidé zde také přikládají větší váhu osobnosti spisovatele, mají ke spisovatelům větší respekt než ve Španělsku. Mně se třeba ve Španělsku nikdy nikde nestalo, aby mě někdo poznal, protože jsem něco napsal, zato tady v Praze ano. Lidé mnohem více kupují knihy, kupují novinky a pak vás poznávají a rádi vám řeknou, že četli vaši knihu. Tohle ve Španělsku neexistuje. Teď právě pracuji na jednom projektu s novinářem, publikujeme romány noir přes aplikaci v telefonu. Je to podle mě důležité, protože tímto způsobem dostaneme literaturu do telefonu, který mají především mladí lidé stále po ruce.

.

Projekt, o kterém mluvíte, trochu odkazuje na hashtag, kterým vlastně končí váš román Miluji tě, protože mě živíš, je to tak?

Ano, přesně tak.

Jen ještě pro srovnání dodám, že ve Španělsku jaksi chybí, aby osobnost spisovatele byla pro čtenáře důležitá. Nebylo tomu tak ale vždycky, vzpomínám si, že jsem na gymnáziu pokaždé vyčkával, až mým oblíbeným spisovatelům vyjde nová kniha, abych si ji hned mohl koupit. Mám pocit, že tohle už ve Španělsku nějak vymizelo, ale v České republice zatím ne.

. 

Připravila a přeložila Pavlína Juračková.