Portugalská „saudade" Any Luísy Amaral

Jak čistá je ve skutečnosti „čistá radost“ („pura alegria“) ve Vaší básni? 

„Čistá radost“ se odehrává ve velmi krátkých okamžicích, podobným zábleskům světla – je to něco jako „navštívení shůry“; nemám pro to jiná slova... V básni jde o jeden z takových okamžiků odehrávajících se v dětství, vracející se o mnoho let později ve vzpomínkách, jako „emoce vybavující se ve chvílích klidu“, jak to kdysi vyjádřil William Wordsworth. A tenhle pocit jsem chtěla svými verši vyjádřit. Nebo bych možná měla spíš říct „ve chvílích neklidu“, protože ta báseň zasahuje svým dějem až do současnosti, a naše současnost je nemilosrdná, chybí v ní pocit sounáležitosti a solidarity a vládne jí diktatura trhu a takzvaného „finančního průmyslu“. Takže v mé básni jde o minulost vybavovanou v současnosti. A otázka je, jak co nejpřesněji vyjádřit „čistou radost“, jejíž pramen vytryská v minulosti a znovu ožívá v básni odrážející realitu přítomnosti. 

Paměť je z podstaty věci nedokonalá, vždycky se v ní mísí vzpomínky z různých časových rovin, ale také to, čeho jsme svědky v přítomné chvíli, a veškeré zkušenosti, které během života získáváme. 

.

Máte ráda analyzování svého díla? Nepřipadá Vám omezující vysvětlovat své verše čtenářům? 

(V téhle souvislosti mě napadá stará známá anekdota o studentovi, který se ptal T.S. Eliota, co myslel veršem „tři bílí leopardi seděli pod jalovcem“. Eliot se údajně na chvilku zamyslel a pak odpověděl: „Myslel jsem tím, že tři bílí leopardi seděli pod jalovcem.“)

Podle mého názoru čtenář nepotřebuje žádné vysvětlení, než začne poslouchat báseň, a potom, co ji vyslechne, taky ne – každá báseň mluví sama za sebe. A i když třeba nerozumíme nějakým odkazům, pořád přece můžeme vnímat hudbu slov nebo se nechat slovy nebo básnickými obrazy zaujmout a dojmout. Pevně věřím tomu, že dobrá poezie se nás musí dotknout – vzbudit v nás emoce a pohnout nás k činu. 

Ale když píšu esej (nebo odpovídám na otázku během rozhovoru!) a mám psát nebo mluvit o své vlastní poezii, je to samozřejmě jiné. Ale ani v takovém případě příliš nevysvětluji, nikdy neříkám věci jako: „V této básni jsem použila takové a takové metrum“ nebo „V té a té sloce jsem měla na mysli to a to.“ Místo toho se snažím uvést svou konkrétní báseň do širšího kontextu své vlastní zkušenosti z dnešního světa, komentovat nějak to, co o mé práci napsali kritici, a zmínit básně, které na mě významně zapůsobily, nebo básníky, které obdivuji. 

.

Přeložila jste do portugalštiny díla několika básníků (včetně Shakespeara, Emily Dickinsonové a Johna Updikea) a nejspíš znáte definici poezie z pera Roberta Frosta, formulovanou v jeho Rozhovorech o umění poezie, která zní, že poezie „je to, co se z prózy a veršů ztrácí v překladu“. Octavio Paz na to údajně zareagoval vlastní definicí, že poezie je to, co se v překladu najde. 

Které z těchto stanovisek je Vám bližší? 

Vzpomínám si na krásnou pasáž v eseji básnířky Mariny Cvetajevové, kterou napsala, když překládala Rilkeho; mám ji hrozně ráda a připadá mi velmi výstižná: 

„Dnes bych si přála, aby Rilke promluvil – skrz mě. Všedním jazykem, kterému se říká překlad. Oč lépe to vyjadřují Němci – nachdichten! Znamená to jít v básníkových šlépějích a znovu prošlapávat cestu, která už byla jednou prošlapána. Nechť nachznamená následovat, ale dichtendostává každým užitím nový význam. Nachdichten, prošlapávání nové cesty, která znovu a znovu zarůstá a mizí. Ale „překládat“ má ještě jiný význam: překládat nejen do něčeho (například do ruštiny), ale také přibližovat k něčemu (například ke druhému břehu řeky). Přeložím Rilkeho do ruštiny a on mě přiblíží k jinému, vzdálenému světu.“

Myslím, že tato představa přechodu, prošlapávání cesty, ale také přibližování se (a stávání se svědkem nové skutečnosti), může významně osvětlit Frostovo i Pazovo stanovisko. Když překládáte, vždycky něco ztrácíte, ale zároveň na oplátku něco nacházíte – jako když překračujete řeku: můžete přijít o kus oblečení, ale můžete také najít krásný oblázek. A ten kus oblečení se v jazyce, do něhož překládáte, může stát něčím méně hodnotným v porovnání s paprsky světla vycházejícími z oblázku, který jste našli. 

Vzpomínám si, jak jsem se mnohokrát budila někdy nad ránem a měla v hlavě hotový překlad slova nebo výrazu pro nějaký básnický obrat v básni Dickinsonové nebo pro verš Shakespearova sonetu. Uvedu Vám jeden příklad: V sonetu 138 Shakespeare vytváří slovní hříčku se slovem „lie“, které znamená jednak „ležet“ a jednak „lhát“, a evokuje tak zároveň podtexty klamu a erotiky. „Therefore I liewith her, and she with me/and in our faults by lieswe flattered be.“Vyjádřit něco takového v portugalštině je nesmírně těžké, protože my nemáme odpovídající lexikální ekvivalent. Doslovné překlady slova „lie (ve významu „ležet“) by bylo sloveso „deitar-se com“ („jít do postele s“) a podstatné jméno „mentira“ („lež“ nebo „klam“). Řešení, ke kterému jsem bezděčně dospěla jednou ve čtyři hodiny ráno, je následující: „Com ela me deleito, mentindo, e ela comigo/E, a mentir nossas faltas, em deleite existimos.“Pro portugalského čtenáře zůstává význam klamu zachován, díky slovesu „mentir“; použitím podstatného jména „deleite“ („potěšení“, „rozkoš“) a jeho slovesné podoby „deleito“, která zároveň znamená „nacházím potěšení, rozkoš v…“ jsem se snažila zachovat věrnost Shakespearově představě, a to tím, že když rozložíte portugalské sloveso „deleito“ na dvě části, na „de-leito“, asociuje to portugalské slovo „leito“ („postel“). 

Ale tohle je složitý proces, který se odehrává nejen na intelektuální, ale také na emocionální rovině. A já o něm dokážu mluvit jenom ex post. Z toho důvodů se pro mě překládání poezie často podobá procesu psaní vlastních veršů. V obou případech jde také zároveň i o inspiraci…

.

Dovolím si uvést ještě jeden citát, tentokrát z pramene, který patří do oblasti literatury faktu, a sice z průvodce Portugalskem nakladatelství Lonely Planet: „Portugalská duše je velmi složitá věc… Saudade je v portugalské historii hluboce zakořeněna a neodmyslitelně se prolíná všemi projevy portugalské identity.“

Vnímáte tento výklad saudade a fada jako otřepané klišé z turistických příruček,
nebo se nostalgie a melancholická touha opravdu „neodmyslitelně prolínají všemi projevy portugalské identity“? 

Já jsem přesvědčená, že jde o klišé, zejména ta představa „portugalské duše“…

Je ale pravda, že slovo „saudade“ je nepřeložitelné. „Saudade“ není přesně vzato touha, je to touha smíšená s pocity ztráty, osamění, opuštěnosti (i když jak my Portugalci říkáme, „saudade“ můžeme cítit i ve vztahu k člověku, který je nám nablízku…) V dobách středověku (kdy se v naší zemi mluvilo galskou portugalštinou) se používalo slovo „soidade“ a „saudade“ se dodnes používá v galštině (spolu s výrazem „morriňa“, což doslova znamená lehký, ale vytrvalý déšť, a v přeneseném významu smutek, čímž je sémanticky velmi blízko významu „saudade“). 

Ale nejsem si jistá, jestli se „saudade“ jako taková opravdu „neodmyslitelně prolíná všemi projevy portugalské identity“, nebo jestli tomu tak bylo někdy v minulosti. V prvním případě je třeba vzít v úvahu zeměpisnou polohu Portugalska: jsme nejstarší zemí v Evropě (jejíž hranice se již od dvanáctého století nezměnily), a zároveň nejzápadněji položenou zemí na evropském kontinentě, což mohlo přispět k našim pocitům jisté izolace a opuštěnosti. Pocity touhy, izolovanosti a osamění lze pak vysvětlit portugalskou historií teritoriální expanze a později také mohutnými vystěhovaleckými vlnami v devatenáctém století, které pokračovaly i ve dvacátém století, především v době fašistické diktatury. 

V každém případě, „saudade“ (případně v množném čísle „saudades“) je nejčastěji se vyskytující slovo v žánru fado (slovo, které ho označuje, je odvozeno z latinského slova „fatum“ – „osud“) a nejspíš i v celé portugalské poezii. 

.

Anne Stevensonová jednou napsala, že: „láska není háček, na který se dá život pověsit“. A co literatura? Jak důležité místo má psaní ve Vašem životě?   

Prostě potřebuji psát, celý život jsem to tak měla. První knížka mi vyšla, když mi bylo už třiatřicet, ale v té době už jsem měla napsány tisíce básní. Představa, že bych je měla vydávat tiskem, mě zpočátku dost znervózňovala – z nějakého důvodu jsem měla obavy, abych tím neztratila to, co jsem považovala za jistý druh nevinnosti ve vztahu ke slovům. Ale vždycky jsem své básně ukazovala přátelům, což je také svým způsobem cesta ke zveřejňování, jen o něco méně konvenční formou. 

V mém životě byla období, kdy jsem cítila, jako by mi poezie nahrazovala život. 

. 

.

Zveřejňujeme v překladu z angličtiny Kláry Kolinské.

Klára Kolinská přednáší na katedře anglistiky Filozofické fakulty Univerziry Karlovy a Metropolitní univerzity.  Zabývá se anglofonní, především kanadskou literaturou a divadlem.