Próza
Mario Benedetti již popáté v českém překladu
Uruguay. Montevideo. 50. léta. Postavy procházejí kolem místních čističů bot, poslouchají bolero či smýkavé tango linoucí se z rádia, míhají se po rušném bulváru Millán, uvnitř je však svírá šedá každodenní úředničina, nudí je rutina partnerských vztahů a bývají unaveni městským shonem. Benedettiho Montevidejci, povídky zdánlivě ukotvené v koloritu montevidejské střední třídy, se dotýkají v univerzální rovině i dnešního (českého) čtenáře.
Prozaik, básník, novinář a překladatel Mario Benedetti (1920-2009) se narodil v uruguayském vnitrozemí ve městě Paso de los Toros, rodina se ale brzy přestěhovala do přístavního Montevidea, které se v jeho tvorbě později stalo stěžejním námětem. Docházel na základní německou školu (Deutsche Schule de Montevideo), právě výborná znalost němčiny mu vynesla místo prvního uruguayského překladatele Kafkova díla. Benedetti musel kvůli nestabilním rodinným příjmům začít již od čtrnácti let pracovat a postupně působil jako prodavač, stenograf nebo účetní. Šedé stereotypní prostředí kancelářské byrokracie se tak v jeho prózách objevuje nejen zásluhou výborné imaginace, ale právě z vlastní prožité zkušenosti. Později pracoval jako novinář (Número, Marcha, etc.) a překladatel. V roce 1973 byl v důsledku vojenského převratu a následkem diktatury donucen odejít do dvanáctiletého exilu. Žil v Buenos Aires, v Peru, na Kubě a v Madridu. Procestoval Latinskou Ameriku, USA a Evropu. Po roce 1985 s příchodem demokracie do Uruguaye žil střídavě v Madridu a v Montevideu, kde v roce 2009 zemřel.
,,Borgesovi měli dát Nobelovu cenu, Eduardo Galeano se snažil psát o poražených nikoliv o vítězích, od Garcíi Márqueze mám nejraději Plukovníkovi nemá kdo psát, atp.“ Benedetti se od dětství horlivě věnoval četbě, psal literární kritiky a v rozhovorech zmiňuje vliv Julese Vernea nebo Emilia Salgariho. V jeho knihách můžeme najít nespočet stop jak od hispanoamerických (Horacio Quiroga) či angloamerických autorů (Faulkner, Fitzgerald, Hemingway, Joyce, Woolfová) tak od spisovatelů jako Maupassant či Čechov. O literatuře přednášel na několika španělských univerzitách (Madrid, Alicante, Valladolid) a získal řadu literárních ocenění či univerzitních uznání například doctor honoris causa z Univerzity v Alicante). Společně s Juanem Carlosem Onettim je považován za nejvýraznějšího představitele uruguayské literatury 20. století.
V češtině Benedettimu vyšly knihy Čtení z Kávy (česky 2000, Julius Zirkus), Psaní do schránky času (2005, Julius Zirkus), Jaro s rozbitou tváří (2014, Runa), Lešení (2015, Runa). Povídková sbírka Montevidejci jsou již pátým střípkem z rozsáhlého Benedettiho díla. Knihu vydalo nakladatelství Runa v překladu Hany Bortlové-Vondrákové v letošním roce.
,,But my God! It was my material, and it was all I had to deal with“. Souboru devatenácti povídek Montevidejci předchází Fitzgeraldova věta z úvodu k románu Velký Gatsby. Jeden z možných námětových průsečíků v tvorbě Bendettiho a Fitzgeralda je také téma partnerských vztahů, vášní, lásky, ale především i samoty, kterou postavy prožívají. Povídky se obecně vyznačují vypointovaným koncem, v případě mezilidských či partnerských vztahů většinou vrcholí nahořkle mrazivým vystižením daného tématu. Například v krátké povídce ,,Vojna a mír“ se před zraky dopívajícího vypravěče z naoko běžné denní situace vmžiku stává ziskuchtivé dělení majetku rozvádějících se rodičů. Po ztichlé hádce o údajně poslední společnou věc se však otec zarazí a prstem ukáže na vypravěče se slovy ,,ještě zbývá tenhle“. V povídce ,,Příbuzná Iriarteová“ se pro změnu vypravěč zamiluje do hlasu jedné z příbuzných svého nadřízeného a představuje si ji jako ideální ženu pokaždé, když předává hovor šéfovi. Za několik měsíců odjede na dovolenou do přímořského letoviska, kde se mu poštěstí zaslechnout známý hlas této ideální ženy. Šťastlivec ji okouzlí a od té doby společně prožívají blažené chvíle do doby, než se u něj zastaví v práci a během zapalování viržinky mu zavolá skutečná Iriarteová.
Povídky vyprávěné z perspektivy vševědoucího vypravěče střídají příběhy složené z dialogů jako v případě povídky ,,Oběd a pochybnosti“, v níž se v prostředí restaurace během oběda odehrává v krátkých a úsečných větách vztah mezi mužem a ženou. Partnerská rutina v otupělosti každodenního řádu a stereotypních rozhovorů o povinnostech nadcházejícího týdne je vyprávěna v povídce ,,Gloriina sobota“. Neměnnost zaběhnutých kolejí je však záhy přerušena Gloriinou nemocí.
Benedettiho ironie je sem tam doprovázena poetickým líčením vnějšího světa, v němž se postavy ocitají a kde ,,jemný větřík kolébá korunami dvou borovic a čechrá spadané listí na prosluněném trávníku“. Občasný melancholický tón povídek místy střídají lehce jízlivé přesto trefné poznámky, kterými se postavy častují. Například v povídce ,,Dál už je jen divočina“ se Mr. T. H. Clayton, literární kritik z USA, při společné večeři s Uruguaycem Faríasem rozplývá nad poezií Larryho Alippiho, která se Američanům líbí. Na to Farías však opáčí ,,chtěl jste říct Severoameričanům“. Kontrast mezi přivlastňující Severní Amerikou a její Jižní střízlivější jmenovkyní se srovnává i v kulturních a politických aspektech. Pohled na imperialistické USA z perspektivy levicového intelektuála je jedním z autobiografických rysů Benedettiho psaní, které v povídkách čtenář nalezne, obdobně na nás Benedetti pomrkává jako postava chlapce z příběhu ,,Snoubenci“, kdy se mladík uchyluje do samoty svého pokoje, aby strávil dvě hodiny čtením Julese Vernea.
Mario Benedetti do povídek promítá v drobných náznacích sebe i identitu obyvatel Montevidea, působivou prací s jazykem a citlivým pozorováním nitra postav však příběhy z lokálního prostředí vstupují do širší roviny a nabývají podob, které se překrývají s lidským prožíváním okolního světa obecně, a mají co říct i dnešnímu čtenáři.
Příspěvků: 0