Carlo Lucarelli, mistr žánru „Noir“

   

Vy jste dnes v Itálii považován za kultovního spisovatele žánru „Noir“ A nejen to. Vaše spisovatelská cesta je mnohem delší, od krátkých povídek až po historicko-detektivní trilogii s komisařem De Lukou. Jak se vyvíjela Vaše tvorba od napsání Carta bianca? 

   

„Vyvíjela“ to je hezké slovo. Myslím, že se vyvíjela jako u všech spisovatelů, kteří se snaží zkoušet různé věci. Když jsem začal psát Carta Bianca a první romány s komisařem De Lukou, myslel jsem si, že to bude můj styl, můj hrdina a můj způsob vyprávění příběhů zasazených do minulosti, které ale vyprávějí o Itálii dnešní. Po napsání dvou románů, mě napadl příběh, který ale nemohl vyprávět komisař De Luca. Bylo potřeba najít další postavu, a tak vznikl inspektor Coliandro - postava, která používá sprostá slova. Pak jsem potřeboval postavu, která by vyprávěla o neklidné Bologni, kterou by Coliandro nepochopil a De Luca ani nemohl vyprávět. A tak vznikla postava Grazia Negro. 

   

Jak jste dospěl k žánru „Noir“ a k nadšení  pro „záhady“?

   

Moje matka byla velká čtenářka, četla romány všech žánrů, a někdy, když dočetla knihu, která se jí líbila, a myslela si, že by se mohla líbit i mně, s ohledem na můj věk a zkušenosti, mi tu knihu dala, aniž by mi řekla, jaký je to žánr. Jen mi řekla: „To se mi líbilo. Přečti si to taky a řekni mi, co si o tom myslíš.“ A tak jsem četl. 

Po nějaké době jsem si všiml, že ty příběhy, které se mi líbí nejvíc, byly nějakým způsobem spojeny se záhadami, a že mi nejsou vyprávěny hned, ale postupně, což je vlastně technika detektivky. Pak jsem se „literárně“ setkal s některými autory, jedním z nich byl Giorgio Scerbanenco, a líbil se mi jeho způsob vyprávění, se zvláštní postavou plnou rozporů - příběhy, které popisovaly mechanismy, jež jsem rozpoznával v reálu, psané stylem, který nutně nemusí být správnou italštinou, kterou mě učili ve škole,  ale naopak stylem, který vypráví slovy, která by mi paní učitelka podtrhla červeně. Měl jsem nápad na historický román  o policistovi po pádu režimu republiky Salò. Hodně mne inspirovali spisovatelé jako James Ellroy, Raymond Chandler nebo Loriano Macchiavelli…. 

   

V roce 1997 vychází literárně úspěšný Almost Blue, který může být považován za úhelný kámen vaší spisovatelské kariéry. Podle této knihy byl v roce 2000 natočen film, jehož režie se ujal Alex Infascelli, a tak se začalo i vaše dobrodružství na filmových plátnech. 

    

Almost Blue byla zvláštní věc. Alex Infascelli, v té době točil svůj první film. Byl vždy geniální, ale také trochu přebujelý. Poprvé mi telefonoval a řekl: „Gratuluju, četl jsem tvou knihu, moc se mi líbila a chci podle ní natočit film. Scénář uděláme spolu, budu u tebe bydlet,  napíšeme to!“ Řekl jsem, že dobře. Pak jsme si volali podruhé a řekl mi: „Hele, já jsem mezitím už napsal scénář. Pošlu Ti to a řekneš mi, co si o tom myslíš.“ Tak jsem zase řekl: „Dobře“. Pak mi přišel scénář a také třetí telefonát: „Hele, mezitím jsem už i natočil film. Pojď se na něj podívat do kina!“ A tak jsem se šel podívat a líbil se mi. Ale je to film, který udělal někdo jiný. A to je jedna z věcí, kterou jsem se naučil už na začátku, že režisér je čtenář, a čtenář má právo promítat si ve své mysli cokoliv si najde v tvých slovech, nemůžeš mu říct: „Ne, to je špatně, to jsi špatně pochopil!“ Nanejvýš jsi to špatně vyjádřil ty. Takže on natočil film, který je hlavně horor, soustředil se na postavu sériového vraha. Moje myšlenka ale byla jiná. Na dalších filmech, které se točily podle mých knih, jsem se už podílel, kromě filmů s komisařem De Lukou. Protože scénáře jsem psal sám. A tedy jsou to filmy mnohem bližší tomu, co jsem měl na mysli. Hlavně pokud jde o inspektora Coliandra. Tam jsme seriál vymyslel a napsal ve spolupráci s Giampiero Rigosi. To my jsme Coliandro. Pak přišel Giampaolo Morelli, herec, který se stal Coliandrem, a pak bratři Manettiové jako režiséři. Tak celá tato věc do značné míry ovlivnila moje psaní.

   

Jak vznikla postava inspektora Coliandra, a jak se zrodila spolupráce s dvěma režiséry, a hlavně, co pro Vás znamenala?

   

Postava inspektora Coliandra vznikla jako literární postava z krátké povídky, až později se stal hrdinou dalších dvou románů. Měl jsem napsané první romány s komisařem De Lukou, když jsme s ostatními spisovateli detektivek z Boloňe založili Skupinu 13 (Gruppo 13). Bylo nás dvanáct, ale rozhodli jsme se, že se budeme jmenovat „13“, protože to číslo působilo tajemněji, víc „Noir“, než dvanáct. Se skupinou 13 jsme připravili antologii povídek. V té době jsem často chodil na policejní jednání, protože jsem pracoval jako novinář a měl jsem na starosti černou kroniku pro místní týdeník v Imole. A měl jsem nasbíráno dost materiálu o policii. A tak jsem si pomyslel, že vytvořím „inspektora Callaghana“ se všemi těmi zvláštními anekdotami, které mi vyprávěli přátelé od policie. Tedy něco i trochu humoristického, ale postavu, která v mých představách byla hodně negativní: zlý poručík po italsku, macho, rasista... Pak mě ale napadlo, že nechci, aby si lidé mysleli, že já si myslím to samé, co moje postava, něco jako Mickey Spillane. Když člověk čte Spillana, ví, že jeho postava je přesně jako on. Tak jsem si k té své postavě řekl, že pokaždé, když udělá něco, co mně se nelíbí, potrestám jí, udělám jí ostudu. A tak se stal Coliandro postavou, která prohrává, ale je humoristická, protože ta ostuda, co si utrhne, je vtipná. Je to ale čestná postava – je čestným ztroskotancem. Pak přišla televize, s producentem, který řekl to, co dříve říkali producenti: „Krásná kniha, fantastická, originální, ale takovou postavu nikdo nikdy neviděl: někdo, kdo neumí svou práci, naseká spoustu sprostých slov, rasista, všechno špatně...! Chtěli bychom z toho udělat film, ale musel bys tu postavu trochu změnit, tak aby nemluvil sprostě, byl dobrý policajt a aby nebyl negativní, protože, víš, v televizi se to nedá.“ Ok, tak si mou knihu nekupujte, uděláme jinou postavu, odpověděl jsem. Bojovali jsme s Giampierem Rigosim čtyři roky a nakonec se nám podařilo udělat, co jsme chtěli, scénář. Pak se ale ten projekt zastavil, a mezitím přišli bratři Manettiové, a ti měli jasnou představu, jak ten film udělat, takový hodně komiksový, trochu jako ze šedesátých let, hodně v duchu tehdejší filmové módy policejních filmů v groteskním duchu…no a tak jsme si hned porozuměli a našli se. Bratři Manettiové navrhli do role Giampaola Morelliho, kterého jsem neznal. Když jsme se potkali, podal mi ruku šikmo, tak jako ji podává většina lidí od pořádkových sil, co znám, hodně vojenským způsobem. A tak jsem si řekl: „To je on, to je správný herec pro Coliandra!“. A začali jsme spolupracovat na seriálu. My jsme psali, Morelli se vžíval do role Coliandra, stával se Coliandrem, a Manettiové se stávali jeho pohledem. 

   

Učíte také tvůrčí psaní na Scuola Holden Alessandra Baricca v Turíně, ve věznici „Due Palazzi“ v Padově a nejen tam. Jste také spoluzakladatelem školy tvůrčího psaní  v Boloňi. Obracíte se na mladé a začínající spisovatele. Máte pro ně nějaký „recept“ na napsání dobré detektivky a strhujícího románu?

   

Já patřím do té generace spisovatelů, kteří nikdy do žádné školy psaní nechodili. V té době žádné nebyly, jinak bych tam i rád chodil. Školy psaní se dělí do dvou skupin: na univerzity psaní, které dávají lekce a učí psát, a pak jakési spisovatelské dílny, ateliéry. Bottega Finzioni v Bologni, měla filozofii dílny podobnou jako v dílnách starých malířských mistrů.  Mladí žáci pracovali s mistrem, který už měl vyřešené problémy, protože na nich už léta pracoval, a jak se žáci učili, stali se zároveň nositeli určité zkušenosti. S tím souvisí určité techniky, jako napětí. Ve filmu stačí zesílit hudbu, ale jak to uděláte při psaní? 

A pak, co říci mladým a začínajícím spisovatelům? Základem je číst. Druhé je psát, psaní je posilovna, znamená to pochopit, jak se určité věci dělají. Není to tak, že stačí napsat román v osmnácti letech a je z tebe spisovatel. A třetí věc je, mít čtenáře, kteří ti upřímně řeknou, co si o tvé práci myslí. A jak napsat dobrou detektivku? Je třeba říct, že abychom napsali dobrý „Noir“, musíte vytvořit „záhadnou záhadu“, napínavou, znepokojující, nevyřešenou a neprominutelnou. 

   

V poslední době jsou hodně v módě skandinávské detektivky, od Nesba, přes Keplera po Kamillu Lakberg, jak se díváte na tento fenomén a čím se liší tento severský proud od italských detektivních příběhů?

  

Nejsou tam velké rozdíly. Z určitého pohledu můžeme říct, že je tam méně sentimentu, lyrismu, romantiky oproti „středomořským“ detektivkám, tedy těm z Itálie až v podstatě po Německo. V našich představách je Skandinávie překrásné místo, kde se neděje nikdy nic. Co přišlo ze Skandinávie? Santa Claus a konec! To samé se říkalo i o Itálii. Říkalo se, že v Itálii není možné napsat detektivní román, že tam jsou „pizza, slunce, mandolína…“ A ne: mafie, korupce, teroristické útoky… a všechno to, co si naše dějiny nesou s sebou.

   

Letos si připomínáme výročí narození Piera Paola Pasoliniho, co si osobně myslíte o „detektivním“ příběhu tohoto významného italského intelektuála?

   

Když se mluví o smrti Pasoliniho, lidé se hned rozdělí na dvě skupiny, a dokonce se začnou hádat. Na jedné straně, je tu verze, kterou nám poskytla procesní pravda, a tedy že Pasolini sbalil Pelosiho, chtěl po něm věci, které Pelosi nechtěl, začal být agresivní, Pelosi reagoval a stalo se, co se stalo. Konec. To je soudní pravda. 

Nemyslím, že se to stalo takhle, tedy jsem si dokonce dost jistý, že se to tak nestalo. A to kvůli vědeckým důkazům: pitvě, která proběhla, prohledání místa činu, které pak provedl Franco Citti a další… Zkrátka mnoho vědeckých důkazů nasvědčuje tomu, že Pasoliniho zabilo mnohem více osob. Existují i svědectví hovořící  o tom, že Pasolini měl nějakou schůzku, že Pasolini Pelosiho znal už z dřívějška…spousta věcí, které jsme objevili později, nasvědčují tomu, že Pasoliniho zabilo více lidí, že padl do léčky, kterou připravilo více osob. Otázka zní: proč si nějací lidé na nějakém místě domluví schůzku s Pasolinim a pak ho zabijí? Myslím si, že v tom byla politika. Vraťme se do kontextu té doby.

V roce 1975 došlo k šesti vraždám takového typu. Alberto Brasili, chlapec, který omylem prošel pravicovou čtvrtí, byl zabit, protože byl oblečený „levičácky“. Sergia Ramelliho, kluka z  krajní pravice, ubili lidé z krajní levice. Franku Rame, unesli a znásilnili za její levicovou politickou činnost. V té době existovala nenávist k těm, „co nebyli jako ty“. Stáli na druhé straně, a to vedlo až k zabíjení. Politický protivník byl zabit. Pasoliniho zabili, protože byl „buzík“ a komunista. Ale můžeme se i domnívat, že byl možná zabit za to, co psal: vezměte si román Petrolio. Pasolini nebyl abstraktní intelektuál, jak je často vykreslován, ale velmi dobře znal mechanizmy italské společnosti, „strategii napětí“, a věděl spoustu věcí. Pasolini si psal s Giovannim Venturou, než skončil ve vězení, když byl Ventura podezřelý z útoku na Piazza Fontana. A byl tak chytrý, že mu napsal: „Dávej si pozor, co mi vykládáš za kraviny, protože když takhle budeš kecat dál, přestanu tě poslouchat.“ Byl to tedy někdo, kdo dokázal věci pochopit. Pasoliniho smrt zůstane politickým zločinem, ale se složitější motivací. A Pelosi s tím nemá nic společného.

   

Jste potomek italského vynálezce Antonia Meucciho, a tak jste se určitým způsobem nemohl nezajímat o „komunikaci“, nechcete nám o tom příbuzenském vztahu něco říct?

  

Moje babička byla z rodiny Meucciů a z rodokmenu, který zpracoval můj bratr, vyplývá, že Antonio Meucci byl bratranec mého pradědečka. Já se tím chlubím, protože Meucci je úžasná postava. Taková hodně italská, geniálně chaotická. Kdyby žil v zemi jako jsou Spojené státy, byl by boháč. A on byl přitom chudák…. Ale Meucci není jen ten, kdo vynalezl telefon. Meucci byl revolucionář, vynalezl stroje pro divadla v Brazílii, všechno možné! Byl také přítelem Garibaldiho…., zkrátka postava, o které můžete točit filmy nebo seriály. Moji příbuzní jménem Meucci, pokaždé když se setkáme, počítají, kolik peněz by měli dnes, kdyby jim přiznali práva za vynález Meucciho telefonu. 

  

S autorem hovořil Mauro Ruggiero

Z italštiny přeložila Vanda Vybíralová

  

Z pera Carla Lucarelliho vzešly nezapomenutelné postavy vyšetřovatelů a vyšetřovatelek  z románových řad přeložených do mnoha jazyků, jako Grazia Negro: Lupo Mannaro (199, Vlkodlak), Almost Blue (1996), Un giorno dopo l´altro (2000, Den za dnem), Il sogno di volare (2013, Sen o létání), Léon (2021); Inspektor Coliandro: Falange armata (1993, Ozbrojený oddíl) a Giorno del lupo (1994, Den vlka); komisař De Luca: Carta bianca (1990, Volná ruka), L´estate torbida (1991, Kalné léto), Via delle oche (1997), Intrigo italiano (2017, Italská intrika), Peccato mortale (2018, Smrtelný hřích) a L´inverno più nero (2020, Nejčernější zima). Podle mnohých z těchto románů byly natočeny televizní filmy, ke kterým jejich autor napsal i scénáře.