Próza
Nádija Murádová: Poslední dívka
Publikujeme ukázku z knihy Poslední dívka (Ikar, 2018), jejíž autorka Nádija Murádová je čerstvou držitelkou Nobelovy ceny míru. Přeložila Hana Antonínová.
...
7. kapitola
Bylo jasné, že nás nepustí dál, dokud jim dokud jim nebudeme náš příběh vyprávět. Souhlasili jsme tedy. „Musíte ale přísahat, že Násira nebude možné identifikovat a že to video uvidí jen pešmergové a asájiš,“ řekla jsem. – „Samozřejmě,“ odpověděli, a začali jsme. Rozhovor trval několik hodin.
Otázky kladl vysoce postavený důstojník. „Jste jezídka z Kóčó?“ zeptal se.
„Ano,“ řekla jsem. „Jsem jezídská dívka z vesnice Kóčó v Sindžáru. Zůstali jsme ve vesnici a pešmergové odešli. Daeš napsali na naši školu: Tato vesnice patří Dawle al-Islamíja.“ Vyprávěla jsem, jak jsme byli nucení jít do školy a jak odvezli ženy a dívky nejprve do Sólághu, potom do Mosulu.
„Jak dlouho jste byli v Mosulu?“ zeptal se.
„Nevím to přesně,“ řekla jsem. „Drželi nás v tmavých pokojích a bylo obtížné rozeznat, jak dlouho jsme na každém méstě byli.“ Zpravodajci věděli, co se stalo v Sindžáru, že islamisté postříleli jezídské muže a dívky odvezli do Mosulu a potom je rozvezli po celém Iráku. Chtěli ale znát podrobnosti mého příběhu – zejména to, co se mnou bylo v zajetí a jak mi Násir pomohl při útěku. Násir mi arabsky zašeptal, abych o obou tématech mluvila opatrně. když došlo na jeho rodinu, řekl mi: „Neříkej, že když jsi přišla k našemu domu, byl večer a my jsme seděli venku. Řekni, že to bylo o půlnoci. Jinak by si mysleli, že jsme přívrženci Daeš, protože jsme v klidu seděli na zahradě.“ Řekla jsem mu, aby si nedělal starosti .
Když došlo na hovor o znásilňování, důstojníci PUK ze mě chtěli dostat podrobnosti, ale já jsem odmítla připustit, že se něco takového stalo. Moje rodina mě milovala, ale dokud jsem se s ní neviděla, nevěděla jsem, jak se oni a celá jezídská komunita postaví k tomu, že už nejsem panna. Vzpomínám si, jak mi hadždí Salman šeptal, hned když mě znásilnil, že i kdybych utekla, moje rodina by mě okamžitě zabila. „Jsi zničená,“ řekl. „Nikdo se s tebou neožení, nikdo tě nebude milovat. Tvoje rodina tě už nechce.“ Dokonce i Násir si dělal starosti s mým návratem k rodině a s tím, jak bude reagovat, až zjistí, že jsem byla znásilněna. „Nádijo, filmují nás – nevěř jim,“ šeptal mi v kanceláři PUK. „Měla bys počkat, já se k tobě zachová rodina. Možná tě zabijí, až to zjistí.“ Takové úvahy o lidech, kteří mě vychovali, byly bolestné, ale jezídové jsou konzervativní. Předmanželský sex je nepřípustný a nikdo nepředvídal, že se něco takového stane tolika jezídským dívkám najednou. Taková situace by vystavila zkoušce každou komunitu bez ohledu na její sílu a láskyplné vztahy. Jeden policista nám dal vodu a trochu jídla. Nemohla jsem se dočkat, až odjedeme. „měli jsme se setkat s mou rodinou v Zachó,“ řekla jsem. „Začíná být pozdě.“
„To je velmi důležitý případ,“ řekli mi. „Představitelé PUK budou chtít vědět podrobnosti o tom, jak vás zajali a jak jste unikla.“ Zajímali se zejména o to, jak nás opustili pešmergové. Vyprávěla jsem jim o tom a vylíčila jsem i to, jak ozbrojenci přicházeli na trh s otrokyněmi a jak si nejdříve vybírali ty nejkrásnější, ale když došlo na mé věznění, lhala jsem.
„Kdo si vás vzal?“ ptal se důstojník.
„Vybral si mě jeden obrovský chlap a řekl, že budu jeho,“ řekla jsem a při pomyšlení na Salwána jsem se roztřásla.
„Odmítla jsem. Zůstala jsem na základně, až jsem si jednoho dne všimla, že tam nejsou žádní strážní a podařilo se mi utéct.“
Potom začal mluvit Násir.
„Bylo asi půl jedné nebo jedna v noci, když jsme uslyšeli klepání na dveře,,“ řekl. Trochu se na židli hrbil a ve svém pruhovaném tričku vypadal mladší než ve skutečnosti.
„Báli jsme se, že to jsou Daeš a mají zbraně.“ Popsal mě jako vyděšenou dívku a vyprávěl, jak mi nechali vyrobit falešné doklady a jak předstíral, že je můj manžel, aby mě dostali z Mosulu.
Pešmergové i asájiš byli z Násira nadšení. Děkovali mu a chovali se k němu jako k hrdinovi, vyptávali se ho na život pod nadvládou Islámského státu a prohlašovali: „Naši pešmergové budou proti teroristům bojovat, dokud je z Iráku nevyženou.“ Byli hrdí na to, že Kurdistán byl bezpečným útočištěm pro lidi prchající z Mosulu, a připomínali nám, že jednotky věrné Vlastenecké unie Kurdistánu Sindžár neopustily.
„V Mosulu jsou tisíce dívek jako je Nádija,“ řekl jim Násir. „Nádija je jednou z nich a já jsem ji sem přivezl.“
Náš rozhovor skončil skoro ve čtyři hodiny odpoledne.
Příspěvků: 0