Aktuální
Mary Heimann a její Československo: Stát, který zklamal
Američanka Mary Heimann (1962) vzbudila svou knihou Czechoslovakia: The State That Failed (2009) pozdvižení mezi historiky i českou veřejností. Na Československo pohlíží coby historička prizmatem nenaplněných demokratických ambicí, které stály u jeho zrodu, a příčinu jejich nenaplnění vidí – mimo jiné – v českém nacionalismu. V České republice knihu uvedla na Festivalu spisovatelů Praha v roce 2013 u příležitosti diskuzí k 95. výročí Pittsburské dohody, letos konečně vychází v havlíčkobrodském nakladatelství Petrkov.
Ve své práci původně přeložené jako Československo: Stát, který selhal – knize doslova „nabité dynamitem“ – pitvá čtyřiasedmdesátiletého nebožtíka ostrým skalpelem, který se nevyhýbá spletencům demokracie, fašismu, diktatury, nacistické okupace, komunistické vlády, sovětské invaze a posléze ani konečnému vytvoření samostatné České republiky a Slovenska. Ačkoliv řada nakladatelů měla o vydání knihy zájem, pokaždé když s autorkou uzavřela domluvu, byť jen ústní, od chystaného vydání knihy upustila. Proto je třeba potrhnout počin nakladatelství Petrkov, které se nakonec vydání kontroverzní publikace ujalo a překlad svěřilo Zdeňku Hronovi. Možná by stálo za to, kdyby nakladatel vysvětlil proč nyní nese kniha v češtině název Československo: stát který zklamal, oproti původnímu "stát, který selhal", protože ten, který selhal, nemusí ještě nutně zklamat.
Historička Heimann už mnohokrát upozorňovala, že se nejedná o kontroverzní pojetí dějin a vysvětlovala proč. „Název knihy Czechoslovakia: The State That Failed měl zároveň upozorňovat na tři různé věci. Především užití pojmů „state“ a „Czechoslovakia“ napovídá, že námětem knihy spíše než národ či národy je stát, státní zřízení a že se v ní nepředkládají dějiny českého a slovenského národa, nýbrž Československa. Dále podtitul „the state that failed“ ohlašoval, že kniha není koncipována jako pouze chronologicky uspořádaný sled vybraných politických událostí, ale jako pevně skloubené tvrzení či téze. A konečně užití pojmu „failed“ čtenáře upozorňovalo, že výklad dějin československého státu obsažený v knize nebude čechostředným líčením československé výjimečnosti, jaké už svět dávno zná, ale ostře revizionistickou kritikou takové konvenční shody."
Ukázka z knihy
S pomocí svého starého ochránce Charlese Cranea se Masaryk dostal na listinu hostů oběda, který se konal v Bílém domě u příležitosti diskuze na téma, zdali by Spojené státy měly provést vojenskou intervenci na Sibiři. Účast na obědě mu vynesla privátní rozhovor s prezidentem Wilsonem, který proběhl 19. června 1918; následoval dopis americkému ministru zahraničí, v němž Masaryk nepokrytě naznačoval, že by mu mělo být uděleno politické pověření jakožto vůdce „Čecho-slováků", neboť, „ačkoliv měl k dispozici tři armády, jednu bojující na ruské, druhou na francouzské a třetí na italské frontě" a byl „pánem Sibiře a půlky Rusi", „ve Spojených státech byl stále formálně pouhou soukromou osobou". Britové mezitím požádali Beneše, aby nechal české jednotky na Sibiři, a oznámili mu, že vláda Jejího Veličenstva je připravena uznat Čecho-slováky za spojence. Předseda francouzské vlády Georges Clemenceau zašel ještě dál a slíbil Benešovi, že jeho vláda zajde „tak daleko, jak to bude nutné", aby dostala své jednotky zpět na západní frontu. Beneš vycítil zoufalství Francouzů a výhody patřičně využil: začal po nich požadovat řadu vyjádření a deklarací, a to včetně těch, která by hlásala, že „Čecho-slováci jsou svobodní již po staletí", a explicitně by vyjadřovala slib, že „Slováci budou sjednoceni s Čechy do společného Česko-slovenského státu", který by „sestával ze čtyř [sic] historických provincií Čech, Moravy, rakouské části Slezska a Slovenska" (Slovensko samozřejmě součást historických zemí Koruny české nikdy netvořilo).
Dne 29. června 1918 obsadily československé vojenské jednotky Vladivostok, který předtím okupovali bolševici, čemuž se ve světovém tisku věnovala značná pozornost. Francouzský ministr zahraničí okamžitě reagoval a poslal Benešovi všechna usnesení a formulace, které požadoval (včetně oné podivné zmínky o Slovensku jako jedné ze „čtyř historických provincií"). Nejvyšší válečný soud byl zavalen zprávami z tisku o „kurážných a galantních Češích" a oznámil prezidentu Wilsonovi, že intervence Spojenců na Sibiři za účasti českých jednotek se stala „neodkladnou a nutnou záležitostí".
Široká, sympatizující spojenecká publicita, které se legiím dostávalo, byla společně s francouzským závazkem zasadit se o nějakou formu česko-slovenské nezávislosti první viditelnou známkou toho, že Masarykovy grandiózní naděje na vytvoření většího, nezávislého poválečného českého království měly reálný politický základ. Dne 13. července 1918 oživil Karel Kramář v Praze Národní výbor, což byla skupina třiceti osmi českých poslanců, kterou vedl on sám společně s Václavem Klofáčem, Antonínem Švehlou a Františkem Soukupem, vůdci politických stran mladočechů, národních socialistů, agrárníků a sociálních demokratů. Poprvé tak rakousko-české politické smýšlení, jak jej formálně představovali zvolení zástupci sdružení v Národním výboru, podpořilo masarykovsko-benešovský tým tím, že vyhlásilo podporu myšlence vytvoření „nezávislého československého státu s vlastní vládou, na vlastním území a s vlastní suverenitou".
Z anglického originálu Czechoslovakia: The State That Failed (Yale University Press, 2011) přeložil pro Festival spisovatelů Praha Richard Olehla.
O autorce
Mary Heimann se narodila roku 1962 v nizozemském Haagu, vystudovala Vassar College a Oxfordskou univerzitu a vydala řadu publikací zabývajících se dějinami náboženství v Británii. Pak se začala učit česky a odjela na dva roky do Prahy, kde se ponořila do intenzivního pátrání v archivech StB, aby ospravedlnila svůj hluboký zájem o Československo.
„Typicky habsburský způsob zrodu národní identity skončil dvojím vytvořením a dvojím zničením státu zvaného Československo.“
Mary Heimann přednášela moderní dějiny na Strathclyde University v Glasgow. Nyní přednáší moderní historii v Cardiff University ve Walesu. Je členkou Královské historické společnosti. Žije v Glasgow ve Skotsku.
Podrobnější informace o autorce najdete na stránkách Festivalu spisovatelů Praha.
Záznam diskuze na téma Zrození a smrt Československa z Festivalu spisovatelů Praha 2013, najdete na iVysílání České televize.
Příspěvků: 0