Próza
Iva Pekárková: Třísky
Publikujeme ukázku z nové knihy Ivy Pekárkové Třísky, kterou vydává nakladatelství Mladá fronta. Kromě křestu knihy, který se uskuteční v pondělí 8. října v Neoluxoru, zveme také na diskuzi na téma Americký sen.
...
Kapitola 46 (Loudavá láska)
..
Byla to ta nejpomalejší láska, jakou si Šárka dovedla představit. Tabishovi na ní naproti tomu nepřišlo nic pomalého, tahle rozvážná loudavost pro něho byla normální a líbila se mu. Vždyť přece je úplně normální dlouhou dobu čekat, než ti rodiče vyberou nevěstu, a pak se dlouhou dobu těšit na svatbu, zatímco svou nastávající vidíte jen občas a vždycky v přítomnosti příbuzných. Věřil, že co vzniká pomalu, vydrží déle. A tak mu ty tři – vlastně skoro čtyři roky, než se (konečně) dohodli, že se opravdu oba touží setkat, nepřišly nijak přehnaně dlouhé. Naopak: takové rozvážné, neuspěchané, SPRÁVNÉ: když chcete, aby strom vyrostl silný, musíte dát čas jeho kořenům, aby se ukotvily. A z jejich lásky za ty skoro čtyři roky vyrostl nádherný, košatý strom, nejspíš mangovník, říkal si Tabish, protože ten má ze všech stromů to nejchutnější ovoce a poskytuje ten nejhlubší stín.
Půl roku trvalo, než Tabish zjistil, že Sari není muž, že je to žena. Možná i další z jeho sousedů byly ženy, ale to Tabishe nikdy nenapadlo. Vůbec ho nenapadlo, že i ženy hrají takovéhle hry, že i ony touží unikat do krásných neexistujících světů. Jakmile tenhle objev učinil, začaly se mu vybavovat scény z bollywoodských filmů, slovo sárí za to mohlo, a možná trochu i zahrada, ve které se poznali, i když jen virtuální. I když se pak dozvěděl, že se jmenuje Sarka, Sharka – ano, jako žralok s áčkem na konci -- a Sárí, teda vlastně Šárí, je jen přezdívka z dětství, zůstala mu v mysli jako Sárí a to se taky stalo mazlivým jménem, když si potom už konečně přiznali, že ano, je to láska. Dával jí v duchu pákistánská jména, mazlivá a krásná – ne, nikdy by jí to nepřiznal. A přece pro něj už dlouho byla Sára – princezna, Sarab – přelud, Sarina - mír, Sarú – štěstí, Safrín – čistá áska.
O to čistší, že tak loudavá. Už když začali chatovat po internetu (nejdřív pomalu, váhavě a s obtížemi, protože Sari vůbec, ale vůbec neuměla anglicky, a on ji učil, a ona byla chytrá, úžasná, byla to ta nejlepší žačka, jakou kdy měl), ucítil poprvé ty jemné, teninké zlaté nitky, jak ho k ní poutají. Navázaly se mu do hrudi, tam, kde měl srdce, spojovaly jeho srdce se srdcem vzdálené dívky, co se jmenovala jako ten šestimetrový, zdobený pruh látky, do kterého se oblékala tančící děvčata v bollywoodských filmech. Cítil ty nitky, jak jím prorůstají, jak ho svazují.
A trochu se lekl. Nebylo to poprvé, co tyhle nitky cítil. Už jednou si ho začaly spoutávat – kdysi dávno, na univerzitě. Muna-dží ho upoutala, už když ji viděl poprvé. Byla odvážná, moderní žena a celou univerzitu brala za svůj domov: chodila bez šátku. Když ji upozorňovali, že se to nehodí, že dobrá muslimka, přestože studuje, by si měla zachovat pokoru a stud, že takhle by si ji mohli snadno splést s Indkou-neznabožkou, Muna-dží jen pohodila hlavou s metrovým copem a prohlásila, že celá univerzita je pro ni domovem – a snad by po ní nechtěli, aby se zahalovala i doma. Muna měla určitě krásnou tvář i postavu, ale to Tabishe nijak zvlášť nezaujalo. Nemohl odtrhnout oči od způsobu, jakým skláněla hlavu, od drobných vlásečků, které jí unikaly z copu, které se jí vlnily vzadu na krku, na tom tajemném místě, které normálně zůstává skryté pod šátkem. Snad tímhle jemným chmýřím si ho k sobě poutala, každý takový vlásek, to bylo lodní lano, had-škrtič, který mu nedovolil dýchat, který ho přidusil a krátil mu dech. Bylo to sladké, bolavé a mučivé, a byl to hřích, tedy nejspíš to byl hřích, nikdy se nikoho moudřejšího neodvážil zeptat, jestli je zakázané opájet se tiše, mlčky, z dálky, tak, aby o tom nevěděla, krásou ženy, která nikdy nebude jeho manželkou. Ne, Tabish v sobě neměl ani náznak té drzé odvahy, která jeho švagrovi dovolila prostě jít za dívkou, která se mu líbila, a vyjevit jí své city. A taky… Karim pocházel z bohaté rodiny, která mu navíc všechno odpouštěla: mohl si to dovolit. Tabish odjakživa znal svoje schopnosti i neschopnosti, věděl, na co má a na co nemá. Na Munu neměl. I ona pocházela z bohaté rodiny – jenom bohatá děvčata z těch nejvýznamnějších rodin si mohla dovolit chodit nezahalená. Jen děvčata, která se mohla spolehnout, že rodina se za ně postaví a ochrání je, kdyby z toho byl malér. Jen děvčata z rodin, které se nemusely bát, co o nich řeknou sousedé, jestli je pomluví nebo proti nim budou brojit – protože žijí ve velkém domě obehnaném vysokou zdí pokladenou nahoře skleněnými střepy, kam se dostanou jen pozvaní hosté. Děvčata z rodin, které je – kdyby se snad přece jen dostala do řečí – dokážou provdat tak jako tak, tak oslnivě bohaté, až to potenciálního manžela i jeho příbuzné přinutí přivřít oči a zalepit si uši, aby nic špatného o nich neviděli ani neslyšeli. Taková děvčata nezůstanou na ocet jako teta Ruhí.
A taková děvčata nemají zapotřebí vzít na vědomí existenci mladých mužů jako on.
Tabish brzo přišel na to, že není jediný, koho chmýří na odhalené štíhlé šíji Muny-dží spoutalo ocelovými lany. Z uctivé vzdálenosti a „nenápadně“ na ni okouněl nejmíň tucet spolužáků, a někteří o ní vedli řeči, jaké by Tabish neposlouchal ani za nic, řeči, které ji dovedly pošpinit, přestože o tom vůbec nevěděla.
Obklopená muži, svázanými její krásou do kozelce, poletovala Muna po světě lehce a nespoutaně, jako motýlek. A její jméno – arabské – znamenalo voda. Čistá voda.
Trvalo to dlouho, skoro rok, než ze sebe vyrval tahle lana, a ještě několik let nato se mu stávalo, že musel znenadání zhluboka vydechnout, když ucítil, jak ho ta stará lana, teď už jen bolavá a břitká jako ostnaté dráty, zničehonic píchla do srdce.
Sametové nitky, které se v něm splétaly, kdykoli teď pomyslel na Sárí, to bylo něco docela jiného. Tyhle neřezaly, nebolely. A nemusel se jich bát. Před Sárí nemusel ukrývat své city jako před Munou, když se vznášela po strohé univerzitní chodbě a nejmíň deset mužů trpělo. Sárí byla daleko. Teprve nedávno se vynořila z kyberprostoru, pořád byla skutečná jen napůl. Když potom byla čím dál skutečnější, nitky se množily a zpevňovaly, už i z nich byla ocelová lana, ale pokrytá sametem. Nikdy, nikdy ho nebolely. Jen ho čím dál pevněji poutaly k té exotické ženě, která, i když byla – musela být! – odlišná, se mu podobala v tom nejdůležitějším. Tabish uvěřil, že má stejné srdce.
To už si povídali po celé hodiny, skoro každý den. Tabish směl denně nahlížet do Sáriných hlubokých hnědých očí, čokoládových bonbonků. Směl obdivovat světlou nádheru jejích vlasů – takové vlasy mají v Pákistánu jen umělkyně a zpěvačky, a všichni vědí, že jsou odbarvené. Když se otočila od monitoru, směl na její šíji hledat drobné vlásečky, to chmýří, kterým ho kdysi zlákala Muna. Sárí mluvila čím dál líp anglicky a Tabish začal žít pro jejich rozhovory.
Příspěvků: 0