Básně
Brian Turner: Zítřek je stvořen pro šrapnel a krev
...
Výjiměčný americký básník a prozaik Brian Turner bohužel se z důvodu koronavirové pandemie z účasti na letošním Festivalu spisovatelů Praha omluvil. Publikujeme připravené básně pro jeho autorské čtení. Čerpá v nich z vlastní válečné zkušenosti. Přeložil Luboš Snížek.
Básně ze sbírky Here, Bullet (Tady, Kulko, 2005)
Tady, Kulko
Jestli je tělo to, co chceš,
pak tu máš kost, chrupavku a maso.
Tady máš přací kost k rozlomení,
otevřené chlopně aorty, skok,
co tvoří myšlenku v synaptické štěrbině.
Tady máš ten vytoužený adrenalin,
ten neúprosný let, ten šílený průraz
do tepla a krve. A já tě vyzývám, dokonči,
cos začala. Protože tady, Kulko,
právě tady dokončuju slovo, když ty syčíš
vzduchem, právě tady sténám
hlavní chladného jícnu; vypouštím
exploziva svého jazyka do drážkování, které
mám v sobě, s každým závitem
hloub a hloub, protože tady, Kulko,
právě tady ten svět končí, vždycky.
Eulogie
Děje se to v pondělí v 11:20,
když hlídky na věži jedí sendvič
a rackové se nechají unášet řekou Tigrid.
Vězni kloní své hlavy k západu
ačkoliv pro pytle a lepící pásku nic nevidí.
Zvuk utichá ve spirálách žiletkového drátu
jako drnknutí na uvolněnou strunu klavíru.
A tohle se děje v tom slunečném smutném dni,
když si svobodník Miller vloží hlaveň
do úst a zmáčkne spoušť:
zvuk zvedne ptáky z vodní hladiny
promyka se zarazí pod pomerančovníky,
a teď už to nic nezastaví, jedno jak
velký ruch jej obklopí, jedno jaké hlasy
praskají ve vysílačce ve statickém zmatení,
protože jestli jen pro tuhle chvíli země utichla
a svobodník Miller zjistil, jaký je klid
dole ve stínu eukalyptů, tam u řeky.
Džamil
Konipasové odpočívají v hájcích datlovníků
celá hejna, bílí jak květiny
rozkvétající do křídel, když se vítr zvedne.
Bodláčí žene do fialových květů,
zatímco včely bzučí a poletují
nad žloutnoucím polem raného léta.
Že prý aby vyrobily libru medu,
musí včely přeletět od květiny k úlu
přinejmenším dvanácttisíckrát.
Taková trpělivost, čekají na bouřku,
až se přenese přes hory v dálce,
kdy země potemní a nebe bude nízko
a konipasové se schovají pod křídlem,
nektar se tíhou houpe v uzavřeném květu
a úl hučí modlitbou, dokud déšť neutichne.
Minulé noc sen
pro Ištar
Ve snu její prsa blázní v mých rtech. Podle azimutu
mířím k jejímu pupku, zatímco špičky jejích prstů
mnou otřásají, jako když exploziva rozezní všechny nervy v těle,
jako kdybych visel na drátku, obrovský přijímač ultrakrátkých
vln s přeskakující frekvencí podle našich jazyků při líbání
a já do ní vklouzávám za zvuku zábleskových granátů, až
se jí oči zastřou kouřem z toho žáru.
Ve snu mi do kůže vlíbává arabštinu a já rozumím každému slovu,
přepisuju je pozpátku klínovým písmem do kamene,
přejmenovávám artérie a žíly podle každé řeky a vádí od Dahúku
na severu k Basře na jihu, soucítím s touhle geografií
rozkoše, můj jazyk je značkovač, který píše i v dešti,
i v soli a potu, a já jím píšu teď, na každou křivku
a záhyb jejího těla.
Ve snu náš orgasmus ničí národnost, zanechává termit a
střelný prach ve vzduchu nad námi, praskání radiového šumu,
zatímco my se dál líbáme až do samého konce milování a palby, kdy
helikoptéry medevac vlétávají do temných dutin našich plic při
hledání raněných, a my je vdechujeme jeden do druhého,
hluboký vír bolesti a obvazů.
Básně ze sbírky Phantom Noise (Přízračný šum, 2010)
Uspávanka pro kulky
Zítřek je stvořen pro šrapnel
a krev. Přijde čas
kdy spoušť vás rychle povolá
do ulic. A když opustíte hlaveň
nemohu slíbit, že nezabijete člověka,
co čekal celý svůj život na odpověď
až do této chvíle, ale když se stočíte doprava,
když se stočíte zpět a pořádně se podíváte
na tu horu, ze které jste vylétly, na slunce
hřející borovice, mraky blížící se
od severu s darem ticha,
když tohle uděláte, mohly byste jen škrábnout
toho člověka na spánku, tak těsně, že zaslechnete
jeho jméno, šumění krve
kolem kosti, mnoho hlasů
uvnitř, roky budoucí.
Mohammed trénuje na olympiádu v Pekingu, 2008
Ve váhové třídě do 69 kilogramů
je držitelem světového rekordu
Bulhar Boevski. Nedá se překonat.
Aspoň tedy ne Sawarou Mohammedem.
Mohammedovi je 26 a hází lopatou cement
déle, než si chce pamatovat. V Irbílu,
v kurdském severním Iráku, tvrdě maká
aby zvedl činky s těžkými talíři,
kulatými jak kola od kočáru – pak svaly povolí
a kola buchnou do prachu před něj. Ne,
toho Bulhara porazit nemůže.
Problémem je zvedání zátěže na dálku.
Není to otázka železa nebo vůle.
V Pekingu projdou Boevskiho rekordy
bez povšimnutí, protože Mohamed teď trénuje
jak zvednout město Irbíl, s jeho lidmi,
napíná svůj kvadriceps a posteriorní řetězec,
svaly se mu třesou, když
zvedá Eufrat a Tigrid najednou, hory
na severu, pouště na západě, Basru,
Karbalu, Ramádí, Tikrít, Mosul,
tři desetiletí války a neustálé utrpení
milionů – to je to, co Sawara zvedá,
a je úplně jedno, jak moc se snaží, nikdy
to nedokáže, a lidé jej za to budou milovat.
Příspěvků: 0