Vzdálená hvězda: zhuštěná poetika Roberta Bolaña

Co do počtu stránek útlá knížka Vzdálená hvězda v sobě ukrývá hutný a nejrůznějšími odbočkami prošpikovaný příběh jistého dvojníka, básníka a vraha v jedné osobě, pilota a fotografa známého jako Alberto Ruiz-Tagle, později Carlos Wieder. Celé vyprávění připomínající ptačí perspektivu provází typicky bolañovský vypravěč opatřený notnou dávkou ironie, který však v mnohých případech neobjasňuje, ale zatemňuje linii příběhu, znejišťuje čtenáře a staví je před nekonečný řetězec úvah. Jakých podob může nabývat zlo? Jaký je vztah mezi zločinem a literaturou? Jak rychle se změní sen v noční můru? Roberto Bolaño vybízí čtenáře k takto laděným otázkám napříč svými romány a nejinak je tomu také v případě čerstvě přeloženého románu Vzdálená hvězda (1996), který mnozí kritikové považují za jakousi kvintesenci celého Bolañova díla. Pro českého čtenáře, který si ještě nenašel cestu do románového světa tohoto chilského autora, se Vzdálená hvězda v překladu Anežky Charvátové může stát jakousi pomyslnou vstupní branou do poetiky jeho děl, která u nás byla publikována zásluhou překladatele Daniela Nemravy (Chilské nokturno, 2005) a již zmíněné Anežky Charvátové (Divocí detektivové, 2008; Nacistická literatura v Americe, 2011; 2666, 2012; Třetí říše, 2013). Vzdálená hvězda vyšla v roce 2017 pod záštitou nakladatelství Argo.

,,Jaká to hvězda padá neviděna?“ – citát přisuzovaný Faulknerovi dílo uvozuje a již od počátku upozorňuje na fakt, že čtenář vstupuje do bohatého intertextuálního pole, kde si však nemůže být jistý vůbec ničím, natož pak správností výroků či jmenovaných autorů. Vypravěč navíc není přímým zprostředkovatelem příběhu, nýbrž pouhým zapisovatelem vzpomínek, snů a hrůz Bolañovým čtenářům známého Artura B, jakéhosi alter ega samotného autora. Mystifikační hru se čtenářem Bolaño mísí se skutečnými okolnostmi vzniku knihy, jelikož Vzdálená hvězda se zrodila rozpracováním jedné kapitoly z jeho předchozího románu Nacistická literatura v Americe z roku 1996.

Příběh začíná v Chile za vlády prezidenta Allendeho a čtenář krůček po krůčku nahlíží do intelektuálních kroužků z počátku 70. let, v nichž se debatovalo o tématech zahrnujících poezii, politiku, malířství, architekturu, fotografii či revoluci. Stěžejní postavou a předmětem vzpomínek Artura B se stává až enigmatická postava známá jako Alberto Ruiz-Tagle, později vystupující pod jménem Carlos Wieder. Co zpočátku připomíná snílkovské dobrodružství mladých dandyovských intelektuálů debatujících o Sylvii Plathové, Nicanoru Parrovi, Anne Sextonové či Elizabeth Bishopové, se záhy vojenským převratem mění v noční můru, při níž umírají lidé, mezi nimi i vypravěčem obdivované básnířky sestry Garmendiové. Pro čtenáře není žádným tajemstvím, že jejich chladnokrevným vrahem není nikdo jiný než básník Alberto Ruiz-Tagle, od této chvíle známý jako Carlos Wieder. Zatímco dochází k nevysvětlitelným zmizením, Carlos Wieder se stává pilotem a zároveň představitelem vzdušné poezie, kterou pomocí trysek vytváří na obloze a která mizí stejně rychle jako samotný Wieder, o němž sám vypravěč chvílemi nepřináší žádné informace.

.

Detektivní nádech celého příběhu a snaha o rozluštění záhady, kdo vlastně Wieder skutečně je a kde se nachází, umocňuje postava detektiva, který se objeví na scéně a začíná spolupracovat s vypravěčem. Útržkovitost příběhu vyprávěného Arturem B doplňují jak paměti vedlejších postav, tak fotografie, které jsou v knize nesčetněkrát zmiňovány a hrají z hlediska celého příběhu důležitou roli. Tu a tam vypravěči poslouží jako možný průkazní materiál, jindy dodávají vyprávění ironický nádech nebo slouží jako nástroj ke znejistění čtenáře, když ukazují opak toho, co je zprostředkováno vypravěčem. Fotografie se v příběhu obecně doplňují s detektivním charakterem knihy, avšak místo usvědčujícího důkazu jsou spíše ukázkou toho, že svědectví je cosi křehkého, těžce zachytitelného a hlavně pomíjivého v kontextu nespolehlivé paměti jedince. Ironií se stává i sama skutečnost, že sám Carlos Wieder se z jednoho úhlu odkrývá čtenáři jako pozoruhodný a systematický fotograf s fotoaparátem Leica, který ale paradoxně na žádné fotografii není, nebo je  neidentifikovatelný.

Carlos Wieder představuje ambivalentní postavu, básníka i vraha, člověka schopného ovládat slovo i čin. Letec pilotující letoun a usilující tak o přiblížení se k bohu, v čemž se takřka protíná zvrácené chápání teorie nadčlověka s údělem básníka jako přechodu mezi lidským a božským. Wieder mizí a zároveň se objevuje ve variacích pod všelijakými pseudonymy napříč literárními časopisy a kulturou. V určité chvíli se zdá, že se jedná pouze o Wiederova heteronyma, vypravěč nás však brzy poučí o tom, že Wiederovo jméno využívají také jiní autoři, přívrženci této temné postavy. To z Wiedera udělá skutečnou karikaturu zla, která nejenže svojí osobností zlo ztělesňuje, ale navíc se svým vlivem vtírá pod kůži dalším, v nichž dřímá a později žije dál. Nabízí se jízlivá otázka – přestože Wiedera v příběhu dopadnou, do jaké míry se vlastně čtenář uklidní? Vyznění bolañovských děl nejsou nikdy jednoznačná a fragmentárnost vyprávění dovoluje čtenářům sestavit si vlastní mozaiku příběhu. Na jedné straně lze knihu odkládat s pocitem zadostiučinění, na druhou stranu se může zdát, že i po dopadení zůstává stále něco ve vzduchu.

Název Vzdálená hvězda v jedné z možných poloh čtení symbolicky odkazuje ke věcem, které ze své perspektivy nevidíme, nebo zatím nejsme schopni rozpoznat. Ve skutečnosti spatřujeme pouze hvězdy, které jsou v naší bezprostřední blízkosti, na ty vzdálené, zatím skryté, si musíme počkat, aby zazářily a vyjevily se v jasnějších konturách. Zdánlivá skutečnost toho, že je nevidíme, ještě neznamená, že tam někde v dálce nejsou přítomny stejně jako potenciální vřídlo zla.