Viktorie Hanišová: Houbařka

Viktorie Hanišová:
Houbařka

Host, Brno
2018

To díky dalšímu prozaickému debutu – tomu od Anny Bolavé, autorky, která je mimochodem jen o rok starší než Hanišová. S knihou Bolavé Dotmy pojí Houbařku především trochu asociální vypravěčka, která tráví většinu času v pusté přírodě, kde sbírá. Anna v knize Do tmy sbírá byliny, Sára, respektive Sisi v Houbařce samozřejmě houby. Petr Bílek z Literárních novin doplňuje k této dvojici ještě hlavní protagonistku dalšího prozaického debutu, Lapačů prachu od Lucie Faulerové. Nabízí se ještě jedno, ne tak literárně vyargumentované, zato však tematicky zajímavé srovnání. K Houbařce Viktorie Hanišové bychom mohli přimknout populárně naučný Báječný svět hub spisovatele Jiřího Kamena a výpravnou básnickou sbírku Pavla Jiráska Bytosti jménem houba. Tento tematicky propojený triptych asi nemůže sám o sobě vypovídat o nějaké tendenci, je však určitě zajímavým úkazem. A pokud v dohledné době přibude ještě pár podobně laděných titulů, bude zajímavé ptát se, co stojí za tímto nenadálým zájmem českých spisovatelů o mykologickou tematiku. 

.

Když se jazyk plete pod nohy

Stejně jako v první knize se i v Houbařce zaměřuje Hanišová na výrazně pokřivené rodinné vztahy a na to, jak nemožné je se z tenat pokřivené minulosti vyvléct. Sáře je pětadvacet a den co den prochází „svůj“ okruh v lesích poblíž Sušice. Sbírá houby, které pak prodává v příznačně nazvané restauraci Muchomůrka. Žije v polorozpadlé chatrči, nosí otcovy staré boty, trpí insomnií a živí se prošlými potravinami z místní večerky. Když jí zemře matka, zdá se, že se v jejím životě nic moc nezmění. Série následných drobných událostí ji však přiměje, aby začala pátrat ve vlastní minulosti a v minulosti své rodiny. Tam totiž leží mimo jiné odpovědi na otázku, proč má Sára kvůli psychickým problémům v pětadvaceti invalidní důchod a proč je onou příslovečnou černou ovcí rodiny. 

Příběh drží pohromadě pevně, obě časové roviny, jež se ve vyprávění prolínají, do sebe postupně hladce zapadnou, temná rodinná historie je odhalována v náznacích, avšak důmyslně, v souvislosti s tím, co Sára prožívá v současnosti – zde bychom mohli najít onu Petrem Bílkem navrženou paralelu mezi Houbařkou a Lapači prachu. Již v reakcích na Anežkuse recenzenti zmiňovali o tom, že Hanišové jazyk je věcný, že se autorka „nepokouší stylisticky kouzlit“. Nejinak je tomu v Houbařce. Jazyk je převážně strohý, když už se objeví náznak stylistického ozvláštnění, moc se to většinou nepovede: „Zatímco okolní domy vycenily zbrusu nové zuby půdních vestaveb, zachumlaly se do polystyrenu, rozesmály jedovatými barvami (…)“ (s. 21). To, že je jazyk zdánlivě nepříznakový (či příznakový v nepříznakovosti) a jako takový neflexibilní, je však tak trochu dvojsečná zbraň. Někdy zkrátka funguje skvěle, jindy ne. Když například strohým stylem vypravěčka popisuje, jak ji týrali bratři či jak se v deseti letech vrátila před Vánoci značně apatická z nemocnice, aby s rodinou hrála „hru na Ježíška“ (s. 216), jazyková vrstva výrazně umocňuje intenzitu vyprávěné situace. Jelikož se však situace a vypravěčka mění, zatímco styl nikoliv, na některých místech je jazyk evidentně pouhým prostředkem, který posouvá příběh. 

Co při četbě Houbařky vyloženě zarazí, je zanedbané redakční zpracování. Příkladů, kdy si vypravěčka protiřečí či kdy se „zaskví“ nějakým zpotvořeným frazémem, je v knize přehršel. Namátkou: Vypravěčka sleduje štěně labradora, kterému stéká voda „z dlouhých chlupů“. Když je nervózní, konstatuje: „Sevřel se mi krk“ (s. 106). Jindy tvrdí: „Žaludek se mi vznášel v břiše“ (s. 135). Když si je opravdu jistá, dala – nikoliv vzala – by na to jed. Koneckonců i fakt, že si Sářin budoucí otec objedná v osmdesátých letech v Bratislavě hovězí carpaccio, je minimálně zarážející. A kdybychom chtěli být opravdu nepříjemní, můžeme namítnout, že Vojta, Sářin kamarád s autistickými sklony, který si v knihovně rovná knihy podle kódu ISBN, by si tam těžko zařadil první díl Švejka, jelikož od roku 1989, kdy u nás bylo ISBN zavedeno, samostatný první díl Osudů dobrého vojáka nevyšel. Samozřejmě by bylo naivní myslet si, že jak porušení ustálených spojení, tak faktické přešlapy nemohou být součástí autorského záměru. V Houbařce jsem však (i vzhledem k tomu, co bylo výše napsáno o stylistické vrstvě románu) žádný takový záměr nenašel. A hledal jsem – už jen proto, že knihy se ujal velmi schopný redaktor Zdeněk Staszek. 

.

Strach z těla

Aby tato recenze nebyla zakončena v negativním duchu, dodávám, že stejně jako se Hanišové podařilo ve svém druhém románu pevně sevřít dvě časové linie, neméně dobře se jí povedlo zasadit do vyprávění i množství detailů, které výrazně umocňují traumata, jež determinují vypravěččino chování. Neprozradím snad příliš, když napíšu, že to, kvůli čemu je Sára taková, jaká je, je spojeno s negativními zkušenostmi s tělesností. Právě tělesnost, odpor k cizím tělesným projevům a neschopnost vypořádat se s tělem vlastním se odráží v mnoha situacích, v nichž se vypravěčka ocitne. Například když konstatuje, že si na Vojtovi cení toho, že při jídle nedělá žádné zvuky. Nebo když si zkouší šaty na svůj maturitní ples: „Něco bylo zkrátka špatně. Nebylo to tím, že by krejčová udělala chybu. Všechno se zdálo být v pořádku. Látka se nikde nekrčila ani nenapínala, v podpaží ani ve výstřihu neodstávala, sukně byla akorát tak dlouhá. Všechno bylo tak, jak má být. Ale moje tělo přesto do šatů nepasovalo“ (s. 252). 

V jednom z rozhovorů Hanišová prohlásila, že připravuje třetí knihu, v níž ještě jednou – a naposledy – vsadí na trauma z dětství. Můžeme doufat, že podobně jako s detaily v Houbařce bude Hanišová důmyslnější i v práci s jazykem. O tom, že umí na této tematice vystavět silný a koherentní příběh, už autorka čtenáře dozajista přesvědčila. 

.