„Strašné, však pravdivé."

Hector Tizón:
Starý voják

Nakldatelství Runa
2017
Překlad: Jan Machej

Kniha vznikla již v sedmdesátých letech minulého století, vyšla však poprvé až v roce 2002. Tizón původně nezamýšlel zmíněný román „z šuplíku“ vůbec publikovat, se zveřejněním pak souhlasil až po nátlaku rodiny a přátel. Českým čtenářům se nyní do rukou opět dostává tizónovské - co do počtu postav komorní - drama, však emočně vypjaté a rozmanité.

Starý voják stránku po stránce odkrývá téma, které Tizón ve svých dílech celoživotně zpracovává – obecně se jedná o vztah času a paměti, konkrétně pak (ne)korespondence mezi individuální pamětí a vzpomínkami na tytéž okolnosti.

Spisovatel Raúl doslova ze dne na den bludně přežívá společně se svojí ženou Matilde a dítětem v madridském bytě, kam všichni uprchli před vojenskou juntou z Argentiny. Raulovy dny vyplňuje zdlouhavé posedávání v baru, letmé tlachání s argentinskými přáteli, časté plížení se domů v pozdních hodinách, ale rovněž citové záchvěvy vyvolané vzpomínkou na dřívější světlé dny včetně povšechného ohlédnutí se za Matilde, jejíž pohled už není takový jako kdysi. Tuto každodenní rutinu od sebe odlišuje větší či menší míra porušení stereotypu v závislosti na tom, zda se v Raúlově bytě objeví jejich společná přítelkyně Inés, po níž spisovatel někdy až nepokrytě touží. Raúlovo večerní pomyslně veselé ponocování se sklenkou v ruce pak s příchodem rána a dopolední šedi ústí do bezcílného bloumání po kuchyni za účelem najít alespoň kapku včerejší radosti, která však již zaschla na dně sklenky.

Propast mezi Raúlem a Matilde neumenšují ani zběžné exkurzy ve vzpomínkách na kdysi šťastné dny prožité v Mnichově, které však následně rozvíří vítr silný tak, že přibouchne i okno v bytě. Ačkoliv Raúl v jistých okamžicích duševního prozření motivovaného vzpomínkami během pouliční procházky váhá a kupuje Matilde například květiny s tím, že teď se vše změní, stačí jen nepatrný náraz přítomnosti a kytice končí v první popelnici. Raúl tak den co den trvale cestuje mezi minulým a přítomným, mezi zidealizovanou minulostí plnou pochopení a lásky a ubíjející přítomností, která se naplnila rutinou a předvídatelnou hořkostí. A právě tato šedivá každodennost se naruší v okamžiku, kdy si Raúl coby spisovatel podá inzerát, na který mu kdosi odpoví…

Setkání se starým vojákem donem Luisem Somozou y Alurraldem, frankistickým podplukovníkem pěchoty, vytrhne Raúlovy kroky z monotónního směřování odnikud nikam. Nyní se musí postavit svému svědomí, selektivní paměti, zhnusení i politování a také vlastní proměně. Zatímco starý voják hrdě diktuje Raúlovi záslužné činy plné cti, zákona a pořádku, které ve svých očích vykonal, Raúl zapisuje jednotlivá slova se zhnusením a sebezapřením. Co z takového setkání může nakonec vzejít?

Héctor Tizón také v tomto díle dokazuje, že je mistrem dialogu, kdy na minimálním prostoru dokáže komplexně zachytit rozmanitost životních peripetií v čase a prostoru. Právě zachycení situace složené z několika optik, které se posléze protnou a zajiskří, je nepochybně jednou z Tizónových předností, společně s půvabným jazykem, který se zásluhou Jana Macheje zachovává i v češtině. Čtenář v podstatě velmi ladně klouže zrakem po jednotlivých stránkách románu, aniž však ztrácí ze zřetele složitost sdělení. Tizón tak ze domněle prostých dialogů a ladných slov utváří sofistikovanou síť celého příběhu, jehož atmosféra na čtenáře dopadá skrze řádky.

Vševědoucí vypravěč často doplňuje děj nejrůznějšími úvahami a čtenáři se může zdát, že pravidla, normy a chování jsou jen určité formy či neúplné projevy toho, co jsme zvyklí nazývat životem. Starý voják si ze svých vzpomínek libovolně vytvořil nedotknutelné muzeum, které však mohlo fungovat jen v jeho optice. V konfrontaci s Raúlem, jeho představami a zkušenostmi se nicméně rozpadá. Ani Raúl však nezůstává bez viny a s čistým štítem…

Co jsme ze své determinované perspektivy schopni sami o sobě vypovědět? Co o nás mohou říct ostatní? Můžeme právě průnikem těchto optik dosáhnout objektivity? Kniha Starý voják nápadně čtenáři zrcadlí, že ať se snažíme sebevíc, naše paměť neúprosně sbírá, třídí, uchovává nebo odstraňuje, a upozorňuje na mihotavou dočasnost naší existence. Ne náhodou celou knihu předznamenává shakespearovský citát z Macbetha vztahující se k selektivní paměti: ,,Strašné, však pravdivé.“

.