Próza
Sebevrazi v českém překladu
Co se může stát, když si člověk namísto otázky, proč se zabít, zeptá, proč to neudělat? Na tuto a mnohé další se vypravěč příběhu Sebevrazi pokouší nalézt odpovědi s pomocí:
(…). Démosthena. Marilyn Monroe. Anny Kareniny. Aristotela. (…)
(…). Japonců. Švédů. Čechoslováků. Egypťanů. (…)
(…). Křesťanů. Židů. Budhistů. (…)
(…). Dospělých. Dětí. (…)
Antonio di Benedetto
Sebevrazi
Rubato Praha
2017
Překlad: Vít Kazmar
Všechny uvedené, řekněme, podmnožiny (byť jsou místy jakkoliv podivné) pojí jedno ústřední téma – sebevražda. Množství úvah a dílčích pohledů na sebevraždu vycházejících z filosofie, náboženství, literatury, kulturní identity či z rozdílné optiky dospělého člověka a dítěte se na čtenáře vynořují při četbě útlého románu Sebevrazi z pera argentinského spisovatele Antonia di Benedetta.
Antonio di Benedetto (1922–1986) se narodil v argentinské provincii Mendoza, která se nachází u hranic se sousedním Chile. Ve své autobiografii di Benedetto píše: ,,jsem Argentinec, ale nenarodil jsem se v Buenos Aires“. Obdobně jako Héctor Tizón (recenzi na jeho román Muž odjinud si můžete přečíst zde) i Antonio di Benedetto patří ke spisovatelům, kteří pocházejí z „druhé“ Argentiny. Argentina je totiž tradičně rozdělena na dva póly: hlavní město Buenos Aires a zbylé provincie, což se odráží rovněž v jiném pojetí jak hispanoamerické identity, tak identity jedince obecně.
Di Benedetto studoval původně práva, ale brzy se začal věnovat novinařině. Stal se zástupcem šéfredaktora deníku Los Andes, kde byl ve své kanceláři roku 1976 následkem vojenského převratu zatčen a později téměř rok a půl vězněn a mučen. Roku 1977 emigroval do Francie, šest let pobýval ve španělském Madridu. Po skončení diktatury se roku 1983 vrátil do Argentiny, kde o tři roky později na následky krvácení do mozku zemřel.
Antonio di Benedetto se proslavil jako prozaik, napsal několik povídkových knih a celkem pět románů. Debutoval v roce 1953 knihou povídek Mundo animal. O tři roky později mu vyšel dnes již známý a obdivovaný román Zama (do češtiny přeložil Jan Hloušek, 2013), následovala kniha El silenciero (Tišitel, přel. Michal Špína, 2015) a tuto často skloňovanou ,,trilogii čekání“ završil román Los suicidas (Sebevrazi, přel. Vít Kazmar, 2017).
.
V kontextu slavného hispanoamerického boomu z druhé poloviny 20. století býval di Benedetto řadu let opomíjen na úkor velkých jmen, která v českém kontextu známe také z několika překladů – Jorge Luis Borges, Julio Cortázar, Ernesto Sabato, aj. Skutečného přijetí do řad předních intelektuálů a spisovatelů, nejen na poli hispanoamerické literatury, se mu však dostalo až po jeho smrti. Literárními kritiky bývá dnes dáván do souvislosti se jmény jako Franz Kafka nebo Albert Camus. Mladší generace hispanoamerických spisovatelů se na něj dnes často odvolává, jednak jako na jednu z možných tvůrčích a stylových inspirací, jednak na postavu ve svých dílech: argentinský spisovatel Ricardo Piglia uvádí di Benedetta a Borgese jako dvě hlavní tehdejší umělecké inspirace, chilský autor Roberto Bolaño pak v povídkové knize Llamadas telefónicas v postavě Sensiniho zrcadlí právě osobnost di Benedetta.
.
Výchozí dějová linie románu Sebevrazi se zdánlivě tváří prostě: vypravěč, bezejmenný novinář, dostane od nadřízeného úkol, aby propátral příčinu dvou neobjasněných sebevražd. Čas plyne a pátrání připomíná spíše hutnou sondu ubírající se obecně k podstatě sebevraždy. Tím si di Benedetto otevírá pole pro erudovaný exkurz a na zdánlivě jednoduchou zápletku mistrně nabaluje spoustu sekundárních úvah, čímž napříč textem vyvstává množství otázek a podnětů k zamyšlení pro čtenáře. Úvahy přiřazované klíčovým myslitelům a filosofům nejen evropské tradice krouží kolem děje a posunují celý příběh do dalších úrovní čtení.
Nejen obsahově, ale rovněž po stránce stylové působí kniha nesmírně zajímavě a experimentálně. Domnívám se, že překlad Víta Kazmara zdařile a svědomitě zachovává pro českého čtenáře osobitost jazykového vyjádření di Benedetta. Strohý a prostý, zároveň však přesný a výstižný jazyk vypravěče nutí čtenáře k nepřetržité až místy zuřivé četbě s jedinou myšlenkou, „jak to vlastně dopadne“. Di Benedetto nadto pracuje s různými stylovými žánry a vyprávění prokládá stále novými a novými citáty, útržky z novinových reportáží, minimalistickými dialogy, stránkami ze školních sešitů atp. Argentinský spisovatel Juan José Sear právem považoval di Benedettův styl za mimořádný a jedinečný. Přestože tematicky navazuje na linku Schopenhaura, Kierkegaarda nebo již zmiňovaného Camuse (není divu, že celou knihu anticipuje právě Camusův výrok), co se stylu týká, jako by předchůdce vlastně ani neměl.
Na vcelku skromném prostoru (kniha má 172 stran) se postupně vyjevuje mnohými tóny hrající uskupení existenciálních úvah, které se postupně rýsují z dialogů, vnitřních myšlenek a snů, které by potěšily i samotného Freuda, jehož vypravěč ostatně také zmiňuje. Přestože román vyšel již roku 1969 ve vzdálené Argentině, poselství románu za uplynulá léta nevybledlo, ba naopak, i dnešního čtenáře dokáže oslovit s nebývalou silou do té míry, že jak vypravěče, tak i čtenáře ponechává v závěru knihy úplně nahé.
Příspěvků: 0
