Samotář: nejen ývonámor subér

.

Teddy Wayne:
Samotář

Odeon
2018
Překlad: Jiří Hrubý

Vypravěč – celým jménem David Alan Federman – právě dorazil na Harvard, kde se chystá započít novou, oslňující etapu svého života, která dá zapomenout na léta „loserovská“ na střední škole kdesi v Jersey. Věc má ovšem jeden háček: David je – prý – samotář.

Na základě vývoje dalších událostí bychom pro Davida volili pravděpodobně jiná označení, ale buďme prozatím zdrženliví. David se hned během úvodní informační schůzky šíleně zamiluje do dívky Veroniky. Jejich oboustranně nejapný vztah nakonec vydá na román, který – jak se dozvíme později – právě čteme (jinak však zůstává metafikční či metanarativní potenciál nevyužit). David svůj opus pojmenuje – s odkazem na novelu Henryho Jamese Daisy Millerová: Studie (Daisy Miller: A Study, 1878, česky 1961, přel. Zdeněk Urbánek) – Veronica Morgan Wellsová: Studie, přičemž k Veronice se tu jakoby dialogicky obrací gramatickým užíváním druhé osoby (ty, tvoje, tebe). Z toho dále vychází najevo, že David se k vyprávěným událostem vrací s odstupem asi šesti let (na univerzitě je mu osmnáct, na konci vyprávění čtyřiadvacet let).

Krásná Veronica se jeví pro Davida nedostupná: pochází z tzv. lepší rodiny (jak David zjišťuje na základě rozsáhlých internetových rešerší), schází se pouze se spolužáky z vyšších ročníků, je členkou elitních univerzitních klubů. Aby byl David Veronice nablízku, neváhá chodit s její spolubydlící Sarou, jakousi karikaturou levicové aktivistky. Další možnost setkat se s Veronikou má pouze při vyučování, naneštěstí spolu docházejí na jediný předmět se symbolicky průhledným názvem – Od Achaba k Prufrockovi: Tragická selhání hrdinů a hrdinek americké literatury v období 1850–1929.

Korespondence mezi díly probíranými na univerzitní přednášce a románovým děním patří k tomu lepšímu z Wayneova románu, přestože některé odkazy – např. Blakeovy verše o touze – trpí až přílišnou doslovností. Veronica skutečně působí daisymillerovsky záhadně a neuchopitelně (povedené jsou Davidovy sebe-projekce ohledně jejího charakteru), na rozdíl od Jamesovy postavy však postrádá energičnost a důvtip (toto chování však má své – po většinu románu skryté – opodstatnění); v přítomnosti Davida se chová nanejvýš podivně, později ho využívá – za jeho ochotné účasti – k psaní školních esejů o Daisy Millerové a dalším drobným službám.

Ani David nezdědil po amerických hrdinech zrovna tragičnost: jeho postava je prosta patosu či vznešenosti, tudíž o jeho tragickém vyznění nemůže být ani řeči. David je zkrátka hrdinou naší doby: bezmála nejdramatičtějším momentem pro něj je čekání na zprávu/mail či potvrzení přátelství na Facebooku. Poukazem na jeho – zatím jenom tušenou – zvrácenost jako by bylo infantilní užívání slovních přesmyček, kterými oslňuje v trapných konverzacích.

Jak román postupuje, začne se vkrádat na mysl otázka z Eliotova „Prufrocka“ – „co to je?“ (verš „Oh, do not ask, ‘What is it?’“). Zřetelně nejde ani o bildungsromán (hrdina se nijak nevyvíjí a už vůbec se nezařadí do společnosti), ani o román ztracených iluzí (David ze své podstaty není schopen jakéhokoliv prozření nebo sebereflexe), částečně potom snad o coming-of-age román (přechod na univerzitu, první sexuální zkušenosti). V závěru román – vlastně dost zbytečně – inklinuje k thrillerové pointě, čímž zakrývá celkovou povrchnost (špatně napsané nevýrazné postavy, stejně matně popsané prostředí univerzity) i absenci existenciální či psychologické hloubky. Ke konci přitom přijde povedený zvrat, který mohl převrátit vše dosud řečené, bohužel ho zcela zhatí následný ohavný čin (ke kterému vypravěč průběžně předkládá – i falešné – stopy) a žurnalistické, zkratkovité vyznění (opak románové mnohoznačnosti).

Kvůli nevyrovnanosti spíš naznačených než skutečně rozvinutých témat (např. hranice mezi láskou, zalíbením, obtěžováním, obsesí a šílenstvím; sociální nerovnost; sexualita a s ní spojené téma moci; téma samoty se vyskytuje snad jenom v titulu) se nejlépe nabízí Samotáře číst – a v tom je skutečně zábavný – jako výpověď (studii) subjektu trpícího očividnou kognitivní disonancí: vypravěč David je kupříkladu fascinován vyšitým monogramem na županu Veroniky, považuje to za doklad její privilegovanosti, povýšenosti – na konci románu se přitom na Davidově oblečení objevuje vyšitý vlastní monogram (dodejme, že David pochází z židovské, nijak výrazně méně privilegované rodiny, avšak židovský původ má dále v románu převážně dekorativní funkci; k literárním kvalitám takového Rothova Nathana Zuckermana, Žida pocházejícího také z New Jersey, má Samotář opravdu hodně daleko).

Stejně tak je David stižen určitou narcistickou poruchou: je posedlý slávou, považuje se za bezmála génia, když blábolí o americké literatuře (jeho postřeh ke Žluté tapetě, povídce C. P. Gilmanové, o souvislosti mezi psaním a duševní poruchou je ovšem platný a dotýká se i jeho), nebo se při prázdninovém návratu nadutě povyšuje nad bývalé spolužáky („netušili, že já v harvardském závěrečném klubu sjížděl koks“). Při hodnocení jednoho ze závěrečných esejů vyčte vyučující Davidovi jeho styl, jeho práce prý navíc nemá příliš mnoho vrstev. Co tedy soudím o Samotáři já? (Oh,) neptejte se.