Samanta Schweblin: Mimo dosah

Proč?

Protože to je důležité. Moc důležité pro všechny.

(…)

Tak zní incipit novely Mimo dosah (Distancia de rescate, 2014) argentinské autorky Samanty Schweblin (*1978). Čtenář, kterému se mohou maně vybavit útržky z románů jako Pedro Páramo nebo Zlaté plody, musí být vskutku „trpělivý a počkat“; autorka čtenáře důmyslně situuje do pozice hlavní hrdinky-vypravěčky Amandy, která si dezorientovaná a zmatená musí jako skládačku sestavit příběh o tom, co se stalo její dceři Nině, z kusých, enigmatických odpovědí záhadného dětského společníka Davida (kurzívou značená přímá řeč).

Samanta Schweblin:
Mimo dosah

Argo
2019
Překlad: Dita Aguilera Grubnerová

Pokusit se dále shrnout fabuli novely by se rovnalo značnému provinění na díle samém; tento úkon musí totiž vykonávat čtenář takřka neustále během vlastního procesu čtení – počáteční čtenářova bezmoc a nevědomost dokáže být mnohdy až frustrující, přesně ovšem koresponduje s rozpoložením Amandy, již David neustále nabádá, aby si všímala všech detailů jeho vyprávění („je to moc důležité“).

Český titul novely „mimo dosah“ je až následkem původního španělského názvu – „záchranné vzdálenosti“ (pod tímto názvem vyšla kniha i ve slovenštině). „Říkám tomu ‚záchranná vzdálenost‘, té proměnlivé vzdálenosti, kdy mám dceru ještě na dosah a kterou v jednom kuse přepočítávám, i když vždycky riskuju víc, než bych měla,“ vysvětluje Amanda ono neviditelné pouto se svou dcerou (Balzac tento dar vnímavosti matek vůči svým dětem nazýval „seconde vue“). České „mimo dosah“ je už pro změnu conradovskou „hranicí stínu“, nezřetelnou událostí, jíž se však nezvratně mění lidský osud.

Právě napětí mezi viditelným a neviditelným, jakož i mezi tím, co je a není důležité (což můžeme chápat jako variantu téhož), se jeví jako jeden z klíčových aspektů novely. Schweblin ho příznačně rozvíjí v žánrových intencích fantastické literatury (která se v žánrové krajině hispanoamerické literatury těší výsadnímu postavení), v češtině máme ostatně k dispozici výbor z jejích fantastických povídek Ptáci v ústech (Fra 2013, přel. Dita Aguilera Grubnerová). Motivy novely jako dvojnictví či protiklad mezi člověkem a strojem/ne-živým („Prostě tam stojíš, jako bys byl vypnutý.“) mohou upomínat na Hoffmannovu povídku „Pískař“ (Der Sandmann, 1816, česky 1976, přel. Vladimír Procházka), motiv vidoucího/vědoucího dítěte snad manipulujícího s dospělou protagonistkou třeba na novelu Henryho Jamese Utažení šroubu (The Turn of the Screw, 1898, česky 1994, přel. Radoslav Nenadál). S posledně jmenovaným dílem má Mimo dosah společnou i „duchařskou“ rovinu, vyniká i obdobně zlověstnou gradací, jakož i náhlými zlomy ve změnách tónu či rytmu. Z možných aluzí jiného druhu zmiňme kupříkladu motiv kafkovského venkovského lékaře, zde příznačně chovajícího koně, nebo hommage Mariu Vargasi Llosovi v podobě místa „zeleného domu“.

Schweblin v této novele, která znamenala její první vykročení z povídkového útvaru (od té doby už publikovala dvě nové novely/romány), navazuje také na vlastní povídkou tvorbu: už v ní najdeme – např. v titulní povídce českého výboru „Ptáci v ústech“ – postavu dítěte, která jako by byla ve spojení s jiným, nadpřirozeným světem, který je však dospělým postavám nepřístupný; konflikt je navíc formálně umocněn tím, že vypravěčská perspektiva připadá zpravidla dospělým postavám, náhled do dětského prožívání jiného světa je tak odepřen i čtenáři, který může jako dospělý vypravěč pouze nechápavě přihlížet, jak dívka začne z náhlého popudu pojídat živé ptáky a žádá si jejich další pravidelné příděly. Protiklad mezi hlavním městem, z něhož přijíždí Amanda s dcerou Ninou, a venkovem, kde tráví prázdniny a stávají se tudíž v očích místních „cizinkami“, lze pozorovat v povídkách „Zběsilost morové rány“ nebo „Kopáč“ (včetně přízračných obrazů vesnice a jejích obyvatel), a především ve skvostné povídce „Vstříc radostné civilizaci hlavního města“. Nakonec nelze nezmínit ani alegorickou aktualizaci žánru v podobě varování před sice „neviditelnou“, o to však „skutečnější“ hrozbou ekologické katastrofy (nejen) v Argentině (podrobněji k této „realistické“ rovině viz recenzi Michala Špíny v A2 10/2019).

S odvoláním na jednu z Davidových replik se vzdávám závěrečného hodnotícího soudu a ponechám vyrovnání se s unikavou novelou na schopnostech a silách každého čtenáře: „To je tvůj názor. To není důležité.“