Próza
Pod slupkou nadpřirozena se ukrývá hrůznější vrstva
Argentinská spisovatelka Mariana Enríquezová v knize Co nám oheň vzal čtenářům předkládá dvanáct povídek, v nichž se mísí laplatská tradice fantastické literatury se severoamerickými hororovými prvky na způsob Stephena Kinga. Tato její zatím poslední kniha vyšla v překladu Lady Hazaiové v nakladatelství Host ke konci roku 2016.
Mariana Enríquezová:
Co nám oheň vzal
Host
2016
Překlad: Lada Hazaiová
Strach nahánějící kouty buenosaireských slumů, opuštěné domy ukrývající tajemství, místa opatřená pamětí, mizející děti, nefunkční vztahy, nesnesitelní muži, vše optikou vnímané vypravěčky.
Mariana Enríquezová (*1973) se narodila v argentinském městě Luján. Stěžejní úlohu v jejím díle však zaujímá Buenos Aires, kam se přestěhovala v roce 2001. Studovala na Universidad Nacional de La Plata a nyní pracuje jako novinářka v kulturních rubrikách. První román napsala již ve 21 letech, následovaly povídky, druhý román, eseje a vydala také životopis Silviny Ocampové (1903-1993), jedné z předních postav argentinské literatury. Dílo Mariany Enríquezové náleží do proudu mladé generace argentinských spisovatelů (Nueva Narrativa Argentina) a v roce 2017 jí byla udělena Cena města Barcelony (Premis Ciutat de Barcelona) v sekci španělsky psaná próza. V současné době pracuje na třetím románu Este es el mar, který by měl vyjít v květnu 2017.
Fantastické literatury zapustila v Argentině a šířeji v laplatské oblasti hluboké kořeny. Jména jako Jorge Luis Borges, Julio Cortázar či Ernesto Sábato zná český čtenář nejen z početných překladů do češtiny, ale také pro svůj celosvětový věhlas. Koexistence reálného a nadpřirozeného řádu, kdy ani jeden nepřevyšuje ten druhý a vyvolává ve čtenáři znejistění, se objevuje rovněž v povídkách Mariany Enríquezové. Nelze však říct, že by čerpala výsostně z literatury své domoviny, naopak se zdá, že ve větší míře tíhne k severoamerické tradici hororového žánru. Ačkoliv je v recenzích a článcích srovnávána a dávána do souvislosti právě s Juliem Cortázarem či Silvinou Ocampovou, sama spisovatelka otevřeně a jasně zdůrazňuje těsnou provázanost se jmény jako Stephen King, Shirley Jacksonová, Cormac McCarthy, Peter Straub, aj. Kniha Co nám oheň vzal (Las cosas que perdimos en el fuego, Anagrama, 2016) spíše než čistou fantastiku argentinské tradice, přináší příběhy z argentinské reality v mezích hororového žánru, který autorce dovoluje takřka bezbřehou manipulaci s nadpřirozeným, a servíruje každodennost se zneklidňujícím otevřeným vyústěním. Povídky Mariany Enríquezové ukazují, že také méně uznávané literární žánry, jako právě hororový či thrillerový, se dají psát dobře a autor z nich může vytvořit přitažlivé prostředí i pro náročnější čtenáře.
Stěžejní pojivo mezi všemi povídkami tvoří způsob vyprávění. Zprostředkovatelem příběhů se stává mladá žena, která se o několik stránek později ocitá v mimořádné situaci, s níž se musí vypořádat, snaží se ji rozlousknout či přinejmenším pochopit. V povídce Špinavý kluk vypravěčka pracuje s obrazy popisujícími jednu z chudinských čtvrtí Buenos Aires. Nejde však překvapivě o perspektivu místní chudé dívky, ale zabezpečené ženy, která si k rodinné vilce vytvořila vztah, a proto ve čtvrti žije dál. Vila má na rozdíl od slepených chatrčí železné dveře natřené nazeleno a starodávné mozaikové podlahy, které se nijak neliší od domů postavených v 19. století pro místní smetánku. Vyprávění se tak zároveň konstruuje z optiky, která má od popisované reality značný odstup.
Důležitou postavou se hned v několika povídkách stává samo Buenos Aires obdobně jako Londýn v díle Charlese Dickense nebo Maine u Stephena Kinga. Enríquezová přitom hlavnímu městu propůjčuje hned několik tváří. Od realistických popisů chudých čtvrtí a jejich problémů v podobě brutální policie, drogových kartelů a obětí drog, například v povídce Špinavý kluk, až k vylíčení nejnebezpečnějšího slumu, kde však překvapivě zaznívá vřeštivá směs reggae a karibských rytmů mísící se s pachy ulice, grilovanými klobáskami, špízy a kuřaty jako v povídce Pod černou vodou. Tento první dojem se však vzápětí mění vylíčením kostela, odkud zmizel krucifix a místo oltáře si místní postavili kůl s kravskou hlavou. Buenos Aires se zde rýsuje jako mnohovrstvé město, kde si na jedné straně děti nemají hrát samy na ulici, na druhé straně se zde vynořují opuštěná tajemná zákoutí vylíčená například v povídce Adelin dům, která nabádají k prozkoumání letitého tajemství.
Působení anglosaského prostoru se nepojí pouze s autorčinou fascinací hororovou atmosférou, prosvítá také v drobných, ale nápadných detailech. V jedné z povídek se ocitneme v devadesátých letech, kde z vypravěččina pokoje zaznívají hity Pink Floyd a Led Zeppelin. Na jiném místě vypravěčka vzpomíná na dívku, s níž si psávala o Davidu Bowiem, Iggym Popovi a anglických okultistech. Vliv se nevyhne ani slumům, v nichž chudý mladík sní o všem, co viděl v televizi, a nepřeje si nic jiného než tenisky a iPhone.
Vazba na severoamerická díla, konkrétně například na Kingovu Carrie, ovlivňuje také vykreslení některých ženských postav v povídkách. Hlavní hrdinka z příběhu Konec školního roku se sice nejmenuje Carrie, ale nosí ošklivé šaty, její obličej nijak nevyniká a moc toho nenamluví, zkrátka outsiderka. Potud by Enríquezová spadala do Kingovské tradice, nicméně zapojením prvků připomínajících magický realismus ztvární zajímavou směsici reality a hororově-magických prvků. Na rozdíl od ženských postav, které jsou osobité a barvité, dostávají mužské postavy prostor velmi zúžený a působí poněkud ploše.
Otravní, nudní, šedí, stereotypní, hloupí. Tímto způsobem by se dali charakterizovat postavy mužů. Ať už je to Juan Martín z povídky Pavučinka, který zbaběle ječí, jakmile se mu pavouk otře o nohu, a který si stereotypně každý den dopřává biftek se salátem, nebo Miguel z příběhu Sousední dvorek, který se ani neobtěžuje vyslechnout partnerčinu obavu o čemsi hrůzném, co se odehrává ve vedlejším domě.
Knihu završuje stejnojmenná povídka Co nám oheň vzal, kterou na rozdíl od ostatních povídek můžeme číst jako jakýsi apokalyptický obraz budoucnosti, v němž se ženy samy upalují. Mariana Enríquezová pracuje s několika tradicemi, které vrství a prolíná v prostředí fantasticko-hororového žánru. Silnou stránkou knihy je možnost několikavrstvého čtení a nápadité propojení nadpřirozených jevů s realitou a minulostí Argentiny. Kniha je jednak adresována čtenářům, kteří se rádi bojí a vyžívají se v hororových popiscích zapadlých domků s jejich pološílenými majiteli, kteří ve spížích schovávají hnijící maso nejasného původu, na němž se svíjejí bílí červi. Na druhou stranu povídky osloví i ty čtenáře, které přitahují každodenní příběhy obyvatel Buenos Aires nejen ty současné, ale skrze vzpomínku i ty minulé. Enríquezová hned v několika povídkách upozorňuje na mizení obyvatel, především dětí za časů diktatury, kdy lidé jednoho dne zčistajasna zmizeli a již se nevrátili. Poutavé je pak především to, že Enríquezová nevysvětluje, nechává závěry povídek nedořečené a otevírá prostor pro čtenářovu imaginaci. Ze spojení formy vycházející z hororového žánru a obsahu, který vypráví o nevysvětlitelných zmizeních za doby diktatury, vznikají poměrně silné příběhy. Pod zdánlivě jednoduchou slupkou nadpřirozena, u něhož se můžeme tak trochu bát, se ukrývá druhá vrstva, která je stejně nevysvětlitelná, avšak mnohem reálnější a o to hrůznější. A právě z této druhé polohy otisknuté v povídkách Mariany Enríquezové jde opravdu strach.
Příspěvků: 0