Philip Roth: Umírající zvíře

Philip Roth, nositel Pulitzerovy ceny a věhlasný prozaik, vydal The Dying Animal v roce 2001. Román, jenž odkazuje na citát básníka W. B. Yeatse „lidské srdce, nemocné touhou, je připoutáno k umírajícímu zvířeti,“ je zpovědí stárnoucího profesora literatury Davida Kepeshe, muže vášnivě milujícího život a užívajícího si veškeré rozkoše. Zároveň ale muže obávajícího se smrti, na kterou nikdy nelze zapomenout. Muž „mstící se smrti souloží“ nezprostředkovává čtenáři barvitě líčený život plný milostných eskapád, ale vypraví životní příběh skrývající podstatně hlubší podtext. Ačkoli se mohou zdát profesorovy pletky se studentkami atraktivním a zároveň značně povrchním leitmotivem knihy, jsou po uzavření příběhu jen prchavými epizodami. Půdorys knihy totiž tvoří obava lidského vědomí z nevyhnutelného konce. Roth se však pouští ještě dál a pod místy plytkým příběhem vyvěrá analýza a sžíravá kritika společnosti.

Profesor, na prahu sedmdesátky stále prahnoucí po lásce, reflektuje svůj život bez ironie. Svých lidských selhání, rozvodu a syna, který jen nenávidí, nesoudí ani jich nelituje, na tyto soudy je jak přiznává přílišný sobec a hédonista. Rozpráví o svobodě generace svých studentů, s kterými se ztotožňuje, avšak sám po setkání a nevázání vztahu s okouzlující Consuelou, posluchačkou jeho přednášek, ztrácí pevnou půdu pod nohama. Mladé tělo šestadvacetileté dívky je intenzivní připomínkou tak blízkého objetí smrti, zároveň však zhoubnou vášní, která vyvolává nebetyčnou žárlivost. Je uvězněným zvířetem, manipulovaným vlastními touhami. „Žárlivost. To byl jed, který mě stravoval. Žárlil jsem, když mi řekla, že půjde bruslit se svým osmnáctiletým bratrem. Bude to on, kdo mě o ni připraví? V milostných vztazích prostoupených posedlostí ztrácíme obvyklou sebedůvěru, zejména když vás strhnou do svého víru a když ta dívka má pouhou třetinu let co vy.“ Pro okolí nonkonformní profesor ztrácí po boku Consuely vyrovnanost a stává se jedním z těch mužů, kterými tak opovrhoval.

Roth svému hrdinovi rozumí a ani na okamžik nedopustí, aby čtenář pochyboval o jeho „živosti“, emoce a psychologie hlavního hrdiny mají jasné kontury. Vyprávění podané v ich formě dodává příběhu na autentičnosti a vsuvky neformálně oslovující čtenáře dokážou vyvolat úsměv i přimět k zamyšlení. Avšak román, jenž zachycuje příběh jednoho života, povětšinou plyne bez závratných změn. Právě tento fakt vyvolává očekávání zvratu, který se dostavuje až k samému konci knihy, a to když dramaticky a fatálně vstoupí Consuela po mnoha letech do profesorovy existence, znovu si jej k sobě připoutá. A ačkoli Roth ponechává konec otevřený a my zůstaneme na pochybách, zda profesor zvítězí nad vášní ke Consuele, závěrečná a tolik očekávaná katarze chybí.

Uměleckou hodnotu Umírajícího zvířete určuje umně ztvárněné množství pochyb a obav provázející celé bytí jednotlivce. Co ale knihu charakterizuje především, je fakt, že ruší hned dvě tabu: prudérní a sešněrovanou morálku a předsudky Ameriky 50. let. A i dnes převládající názor, že sexualita je vlastní pouze mladým lidem a na lidi po jistém věku se již nevztahuje. Opus příznačně nazvaný Umírající zvíře podává autentický obraz několika dekád americké společnosti a odkrývá nám intimitu a zranitelnost člověka, kterou Roth před čtenáře staví s bez přikrášlení. Roth v románu Umírající zvíře opět potvrdil své vypravěčské umění – těžko uchopitelné téma odvěké tísně vyvolané obavou ze smrti pojal se zralostí a bez sentimentu.