Michal Jurman a jeho novela Ptáče

Jak píše na obálce své prozaické prvotiny, sám se jako ptáče narodil s touhou po něčem, co neuměl přesně pojmenovat. Prahl po pocitech, barvách a vůních. Namísto toho byl však uvězněn ve světě ptáků jako malé bezejmenné ptáče, které není ničím víc než součástí soukolí ptačího světa. Na mysl zde vyvstávají stěžejní myšlenky z jeho básnické sbírky Žloutek, která stejně jako autorova novela vyšla roku 2022. Také v jeho básních je silně patrná touha vymanit se z úkolů, které diktují jiní, a jež nemají nic společného s jeho vlastními sny. Příběh odehrávající se v novele Ptáče však čtenáře vtahuje až na samé dno nicotnosti a špíny, které jsou jen ztělesněním cílů pozbývajících konečné uspokojení.

Stejně jako sám autor snaží se i hlavní hrdina novely doskákat od svého hnízda co nejdále. Nechce už, aby se jeho život scvrkl na plnění jednoho úkolu, jedné role. Chce roztáhnout křídla a letět jako pták, jenže jej tíží hříchy minulosti. Nebo se jen jako hříchy tváří? Michal Jurman dokázal ve své knize brilantním způsobem vytvořit imaginární svět, který se do reality vrací nerad, a tak si pomáhá svérázným humorem. Na stránkách novely vystupují zosobněné touhy a zklamání, různorodé pocity, které se vždycky promění jen v marnost. Je tu ale poslední možnost jak být konečně doopravdy šťastný. A Samuel, hrdina novely Ptáče, ji má, zdá-se, na dosah.

„To generál Malcom mu prozradil jediné místo na světě, kde sežene poslední, speciální a naprosto jedinečný druh divokých trpasličích prasátek. Úlovek nad úlovky. Životní výhru! Ne nějaká obyčejná prasata zakrslá. Sus salvanius jsou sice endemickým druhem, tady šlo ale navíc o speciální druh jejich lidského křížence. Geniální miniprase žijící právě kdesi tady hluboko v pralese, v horách, v údolí řeky těchto hor. Prase, které dokáže neskutečné věci. Prase maya, tak ho nazývají domorodci, kteří o něm vědí nejvíc. Božské prase, které někteří místní obdivují, jiní se ho bojí. Prase maya, co prý umí číst i myšlenky a pohledem dožene člověka na pokraj šílenství. Prase, co rozumí lidské řeči, umí počítat a spoustu jiných věcí. Může žít jeden, možná tři nebo snad při troše štěstí pět posledních kusů.“

Samuel pronásledovaný obrazem ptáčete i mozolnatými dlaněmi své matky vychází vstříc dobrodružství, které má od základů změnit jeho život. Ukolébaný pohledem na krvavě rudý kaktus podvoluje se touhám a nebojí se utrpení. Kolikrát naopak působí, jako by byl pro utrpení přímo zrozen. Popoháněný touhou zabít něco v sobě, šíří kolem sebe neštěstí. Dojde nakonec ke svému cíli? A jak daleko ještě musí jít, aby pochopil, k čemu je připoután? 

Novela Michala Jurmana voní exotickými pralesy a páchne krví. Smrtí však prostupuje láska, která je prvopočátkem všeho. Láska, kolikrát zvrácená ve své opravdovosti, je jedním z hlavních motivů této knihy. Je to její míra, barva, přítomnost, která určuje, jak moc budeme ptáčetem.

„Koukal na chlupy na ruce, čekal, co kde zabolí. Jaký bolák, jaká jizva se natočí jako květ orchideje ke slunci. Kolikrát si tuhle situaci představoval. Vždycky něco zbyde přeci. Osobní smrt není přeci žádná prázdnota, ale význam sám o sobě. Něco je, změní se, ale něco potom zbyde. Stačí si to vyčekat…“