Návrat anarchisty

Magdaléna Platzová:
Anarchista

Torst
2013
210 stran 

I zde čteme pečlivě konstruovaný příběh napsaný kultivovaným jazykem. Titul románu odkazuje k anarchistovi Andreji B. a jeho družce Luise, jejich příběh ovšem nabývá na významu spíš vztahem, jaký si k anarchismu a utopickým myšlenkám vytváří Jan Schwarzer, devětatřicetiletý novinář z Prahy a vypravěč první části knihy. Román se dotkne severních Čech, Prahy, Pittsburghu, Francie, nejvýrazněji vystupuje do popředí současný či vlastně již  historický New York, hnutí Occupy Wall Street z podzimu 2011, diskuze nejrůznějších „blouznivců”, kteří na čas zakotvili na Manhattanu či v Brooklynu, to vše nahlíženo skeptickýma očima Východoevropana.

Jan hledá rodinné kořeny „v protisměru”, než jak jsme na to zvyklí z próz autorčiných amerických současníků, pro jejichž románové hrdiny je zemí předků východní Evropa (J. S. Foer, G. Shteyngart). V New Yorku nachází Jan nový začátek. Katalyzátorem příběhu je jeho poněkud fantaskní – ač z hlediska výstavby románu nerušivá – domněnka, že není pravnukem německo-českého průmyslníka, ale ruského anarchisty Andreje B., s nímž se jeho prababička Friederike „zapletla” roku 1924 v Berlíně.

Vypravěč pátrá po historii rodiny Kolmanových, mocného a neúprosného průmyslníka Johna Kolmana, jeho choromyslné ženy Alice a jediné přeživší dcery Eleanor, a na druhé straně po příběhu anarchisty Andreje, který zaútočil na Kolmana, a jeho přítelkyně Luisy. Historii se dozvídáme prostřednictvím dopisů, zápisků k románu praneteře Eleanor/Michaely, která odešla do kláštera, pomocí dopisů mezi anarchistou Andrejem a jeho partnerkou Luisou, i z jejích vzpomínek.

Druhou část knihy pak tvoří zápisky-črty Janova českého přítele Josefa, který píše historii Andreje a Luisy. Na pozadí rodinného příběhu autorka propátrává etický rozměr radikálních myšlenek a činů, konkrétně Andrejova útoku na Johna Kolmana koncem devatenáctého století.  

Polyfonie je vlastní jak tomuto, tak předchozímu románu Magdaleny Platzové, stejně jako protnutí rodinných příběhů s historickými událostmi a ukotvení v období modernismu. Tentokrát se spíše než otázkami estetickými, které patří k trvalým autorčiným zájmům a inspiracím (abstraktní umění, Bauhaus atd.), zabývá modernou v její vyhrocené podobě, anarchismem a sociální utopií. Anarchismus je pochopitelně téma s dlouhou literární tradicí. Kromě spisů anarchistů a jiných sociálních myslitelů – z některých z nich tato kniha přímo čerpá či na ně odkazuje (Marx, Kropotkin, Bakunin) – připomeňme za všechny román Tajný agent Josepha Conrada či nověji trilogii Toma Stopparda The Coast of Utopia.

V Anarchistovi zaznívají klasické otázky po uspořádání společnosti, schopnosti oběti a sebezapření, po možnostech svobody, akceptovatelnosti násilí jako podmínky ke změně. Těžiště těchto otázek je v minulosti, ozývají se ovšem i v současných paralelách, a ústí ve skeptické, přesto chabě pociťované Janově „naději” v závěru románu: „Naivní, myslím si. Tahle naděje na vnitřní změnu člověka. A stále znovu odsouzena k prohře. Přesto ji cítím.”  V naší post-utopické době mohou tyto otázky překvapit, zvláště u autorky z  bývalé východní Evropy. I to ovšem patří k zážitkům New Yorku. Jejich oživení a relevanci v dnešní době zvládla autorka zpřítomnit naléhavým a neideologickým způsobem, který zaujme. Letmý okamžik evokuje nadčasové otázky v románu, který si udrží sevřenost osobního příběhu, aniž by se vzdal prostorové šíře a časového a myšlenkového rozpětí.