Když se slova rozpadnou, zůstane ticho

.

João Ubaldo Ribeiro:

Seržant Getúlio

Maťa
2016
Překlad: Josef Kučera

Brazilský spisovatel João Ubaldo Ribeiro román Seržant Getúlio (Sargento Getúlio) publikoval v roce 1971, v českém překladu Josefa Kučery jej poprvé vydalo nakladatelství Maťa roku 2016. Český čtenář se na stránkách útlého románů setkává s obrazem Brazílie, který neladí ani s neúnavným hučením velkoměsta São Paola, ani s karnevalovým veselím Ria de Janeira. Kniha nás přenáší na brazilský severovýchod drsných mužů, suchých plání a spalujícího slunce.

Spisovatel, novinář a překladatel João Ubaldo Ribeiro (1941–2014) se narodil v brazilském státě Bahia do právnické rodiny. V roce 1962 na zdejší univerzitě absolvoval práva,  poté pokračoval ve studiích veřejné správy tamtéž a v politických vědách na Univerzitě v Jižní Kalifornii. Již při studiích působil jako novinář. Žil nějakou dobu v Lisabonu, v Riu de Janeiru a v letech 1990–1991 pobýval v Berlíně. Po návratu do Brazílie přednášel na několika univerzitách a roku 1993 se stal členem elitní Brazilské literární akademie. Zemřel v Riu de Janeiru v roce 2014.

Ubaldo Ribeiro je autorem řady románů, povídek a novel, které byly přeloženy celkem do patnácti jazyků. V roce 1963 mu vyšla prvotina Setembro não Tem Sentido (Září nemá smysl).  Za svá díla obdržel hned dvakrát nejprestižnější brazilské literární ocenění Jabuti, v roce 2008 mu byla za dosavadní dílo udělena také Camõesova cena, která se každoročně předává portugalsky píšícím autorům z lusofonních zemí. Mezi držitele tohoto ocenění patří mimo jiné například Miguel Torga, nositel Nobelovy ceny José Saramago či Manuel Alegre.

Ubaldo Ribeiro náleží do generace brazilských autorů narozených v 1. pol. 20. století, kteří vykročili z brazilského lokálního stínu do mezinárodního (nejen) literárního prostoru. Kritika Ubalda Ribeira tematicky přiřazuje ke krajanům jako Jorge Amado, Graciliano Ramos, Darcy Ribeiro nebo Guimarães Rosa. Sám Ubaldo Ribeiro v několika rozhovorech zdůrazňuje svou inklinaci k německé kultuře (Thomase Mann) i k dřívější generaci brazilských autorů jako Jorge de Lima nebo Cecília Meireles. Z velkých postav literatury jsou pro něj klíčová tři jména: Montaigne, Rabelais a Shakespeare.

Ozvěnu známého shakespearovského citátu bychom mohli vycítit z váhání hlavní postavy románu Seržant Getúlio. Kniha začíná in medias res monologem seržanta Getúlia Santose Bezerry, který byl svým nadřízeným pověřen, aby předal jistého politického vězně do Aracaju. Getúlio bez okolků plní rozkaz do chvíle, než se k němu téměř dantovsky nel mezzo del cammin („Kde v půli život náš je...,“ první verš Dantova Pekla v překladu O. F. Bablera, pozn. red.) donese zpráva z druhé ruky, že má vězně propustit. Z hamletovského ,,být, či nebýt“ se v tomto kontextu jaksi nadneseně stává ,,předat, či nepředat“. Getúlio je však poslušný výhradně svému nadřízenému a rozhodne se vězně přesto do Aracaju dopravit. 

Getúlio Santos Bezerra čtenáře napříč dílem doslova zaplavuje nepříčetným, místy až zuřivým monologem, který v sobě odráží nejen atmosféru a specifičnost brazilského severovýchodu, ale také mýty a povídačky, paradoxy, špatné svědomí, světlé záblesky z dětství, stereotypní mínění a odhaluje charakter hlavní postavy. Co se zpočátku jeví jako vychloubačné žvanění z úst Getúlia adresované pravděpodobně vězni, kterého převáží, se postupem času stává stále hlubším zvnitřněným monologem postavy. Z útržkovitých flashbacků do minulosti se čtenář dozvídá mimo jiné o jeho chudém dětství, zvráceném vztahu k ženám a zatvrzelém machismu. Postava Getúlia Santose Bezerry, v jehož jméně se nápadně zrcadlí kus brazilské historie (upomíná na brazilského diktátora Getúlia Vargase, 1882–1954), ztělesňuje člověka, který po celý svůj život věrně a s notnou dávkou zaslepenosti plnil příkazy ze shora, aniž by promýšlel jejich dopad či hrůznost. 

Složitá výstavba textu plná spleti myšlenek je umocněna množstvím lokálních výrazů, slangových obratů, doslova nezastavitelného chrlení neologismů, které Ubaldo Ribeiro do textu promyšleným způsobem vetkává. Výsledkem je hutná textová tkáň na skromném prostoru (135 stran). Nabízí se však otázka, do jaké míry se tato poetika odráží také v českém překladu. Překladatel Josef Kučera zvolil pro řeč hlavní postavy převážně obecnou češtinu, což však místy čtenářskou pozornost bohužel strhuje úplně jiným směrem než originál knihy. Na druhou stranu je nutné dodat, že se jedná o složitý text, který je z velké části lokálně ukotven v brazilské realitě, což je pro překladatele výzva nejen v oblasti jazykové, ale také z hlediska reálií a historických souvislostí.

Veskrze archetypální uvažování a představy Getúlia, který svým monologem čtenáře dohání občas k šílenství, jindy jej podráždí, místy překvapí a mnohdy i dojímá, v příběhu naráží na politické pletichaření a moderní kalkul, v jehož rámci už pro Getúlia není místo. Getúlio přesto není jen černobíle vykreslený zabiják poslušně plnící rozkazy, ale několikavrstvá postava, která nás právě skrze svoji řeč dokáže pohoršit, sladce balamutit a dokonce i šokovat tím, jak je možné zvráceně manipulovat slovem. Přestože čtenář tuší, že je osud tohoto prosťáčka z brazilského venkova zpečetěn, v závěru knihy, kdy se řeč postavy rozpadá a před čtenářem se rozprostírá už jen ticho, zůstane překvapen, že se z brazilské reality ocitá ve své vlastní, kde se může odehrát z principu to samé. Román Seržant Getúlio představuje typ prózy, v níž lokální nabývá obecné platnosti a překračuje tak stín regionalismu.