Jakou podobu může mít současný španělský román noir?

Prokládáním útržkovitých sdělení narativního i popisného charakteru staví do obdobně laděného tónu vyprávění své čtenáře španělský spisovatel David Llorente a skládá množstvím spletitých větví (stěžejních ale také slepých) román Miluju tě, protože mě živíš (Te quiero porque me das de comer) publikovaný v roce 2014. Knihu vydalo nakladatelství Argo v překladu Denisy Škodové roku 2017. 

Spisovatel a dramatik David Llorente (*1973) se narodil v Madridu ve čtvrti Carabanchel a studoval na Universidad Complutense de Madrid. Doposud napsal šest románů, mezi nimi El Bufón (Šašek) vydaný v roce 2001 či nejnovější Madrid: Frontera (Madrid: hranice) z roku 2016. Mimo to se věnuje psaní a režírování divadelních her a působí jako vyučující španělské literatury na dvojjazyčném Gymnáziu Budějovická v Praze. Za svá díla obdržel několik literárních cen, konkrétně román Miluju tě, protože mě živíš byl ve Španělsku oceněn jako nejlepší detektivní román publikovaný v roce 2014 (Premio Memorial Silverio Cañada). David Llorente od roku 2002 žije a pracuje v Praze, v jejímž prostředí se odehrává jeden z jeho dalších románů Ofrezco morir en Praga (Mohl bych umřít v Praze).

Max Luminaria, podivín a otloukánek na základní škole, premiant při studiích medicíny, uznávaný chirurg a sériový vrah zanechávající u obětí znamení v podobě dvaceti peset. Od zmíněné postavy se odvíjí nespočet odboček, v nichž se stránku po stránce před zraky čtenáře postupně hemží desítky dalších postav, které naznačují více či méně přesněji život v madridské čtvrti Carabanchel v letech 1993-2003. Llorente při psaní nesází ani na lineární vyprávění detektivní zápletky ani na spletité šifrování vraha. Naopak. Víme přesně, kdo stojí za chirurgicky precizními vraždami. Jak ale ve čtenáři vzbuzuje napětí?

Dynamické plynutí knihy zajišťuje vědomá práce s interpunkcí. Zatímco tečka od sebe často odděluje dva samostatné nové světy, dvojtečka daný svět rozvíjí, svět, do něhož se čtenář noří a z něhož ho opět vyvede až zakončení v podobě tečky apod. Lze říci, že právě kombinací otevření, přetržení (na něž pak klidně naváže) či úplného přerušení určité dějové linky Llorente vytváří nepřeberné množství možností, jak nabourat tradiční vyprávění a ozvláštnit jinak poměrně úzce definovaný literární žánr. Před čtenářem se tak sice klasicky rýsuje honba s vidinou dopadení vraha, která je však nejprve zneklidňujícím, postupem četby místy možná únavně předvídatelným způsobem narušována výčtem nejrůznějších receptů a postupů přípravy jídla, předpověďmi počasí, seznamem léků, enumerací tělesných tekutin a šťáv (kde si vypravěč opravdu nebere servítky a pro vyčerpávající výčet vymýšlí variace až s naturalisticky zvráceným entuziasmem) a v neposlední řadě také prokládáním historicko-politickými souvislostmi, které autor vtahuje do fikčního světa knihy. Zacházení s interpunkcí (mimo jiné také využívání závorek a jakéhosi doplnění okolností) společně s bohatě barvitým jazykem vytváří zajímavé pole, z něhož si jednotlivý čtenář popaměti postupně sestavuje skládačku příběhu a nepřestává se ptát, jak to s vrahem a rovněž s ostatními postavami (pokud v příběhu zůstanou) dopadne.

Tradice španělského realismu se v Llorenteho stylu psaní rozhodně nezapře. Slabost pro líčení stinných stránek lidského charakteru či důraz na ironii s kysele posměšným úšklebkem nepochybně patří k jedné ze zakořeněných tendencí ve španělské literatuře. Napříč celou knihou na čtenáře spiklenecky pomrkávají spisovatelé jako Camilo José Cela, Ramón María del Valle-Inclán či Francisco de Quevedo. Z mimo španělských autorů lze v Llorenteho psaní zachytit stopy autorů jako Cormac McCarthy, Clark Cerrados nebo portugalský spisovatel José Saramago. Právě Saramago, jak sám Llorente přiznává v rozhovorech, mu uvízl v paměti jako jedna z možných inspirací pro takovéto uchopení a využití interpunkce ve vyprávění.

Román Miluju tě, protože mě živíš není vyčerpávající sociální výpovědí o jedné madridské čtvrti v průběhu určitého časového období. To rozhodně ne. Lze ho však číst jako určité zrcadlo vzpomínek, které si autor během života mimo své rodiště nastřádal. Kniha je vcelku zajímavým pokusem o nové uchopení románu noir (ve španělštině novela negra), v němž se spojuje tradice žánru s postmoderním mícháním narativů, čímž se rozemílá hranice mezi tím, co bylo tradičně chápáno jako krásná literatura. Román se tak posouvá od pouhého naplnění detektivního žánru nějak obměněnou zápletkou k ambicióznějšímu uvažování o možnostech formy, ne-li románu jako takového. Llorenteho kniha tak mimo prostředí detektivů, vrahů a jejich obětí nabízí čtenářům něco víc: zápas autora/vypravěče s žánrově danou formou a pokus o oživení a možné překročení hranic. Zda se to autorovi nakonec podařilo si nyní český čtenář může ověřit po přečtení sám.