Co skrývá Tajná historie Donny Tarttové?

Nakladatelství Argo se v loňském roce postaralo, aby románu mohl dopřát pozornost i český čtenář (dlužno podotknout, že v češtině – v překladu Miroslava Silveria – vyšel román už v roce 1996 ve slovenském nakladatelství Osveta; kniha je však prakticky nesehnatelná), a po dvou nedávno přeložených titulech Tarttové Stehlík (The Goldfinch, 2013, česky 2015) a Malý kamarád (The Little Friend, 2002, česky 2016) tím zkompletovalo dosavadní dílo této americké prozaičky. I přes chvályhodný nakladatelský počin (včetně vkusné úpravy knihy) je možno hned úvodem předeslat, že kdybychom nadále o Tajné historii nikdy neslyšeli, nic zásadního by se patrně nestalo.

Románu přitom rozhodně nelze upřít přitažlivou zápletku: po vstupních mottech Nietzscheho a Platóna se hned v prologu dovídáme o vraždě studenta Bunnyho. Za ní podle všeho stojí skupina Bunnyho spolužáků – pětice studentů řečtiny na hampdenské univerzitě, přičemž jedním z nich je i vypravěč Richard. Už jenom tento nástin slibuje netradiční žánrovou syntézu detektivky a univerzitního románu. Univerzitní román sice není co do pravidel a způsobu výstavby tak striktně vymezený žánr jako detektivka, přesto i on zakládá jisté prvky. Tím pravděpodobně nejvýraznějším jsou četné úvahy o významu umění, literatury, jazyka atd., dále ustálený prostor univerzity a vztahů uvnitř ní; zde zároveň doba jednoho akademického roku tvoří rámec pro tragický hlavní příběh, který vypravěč Richard zpětně rekonstruuje po osmi letech.

.

Detektivku využívá Tajná historie vcelku pozoruhodně na různých úrovních: pochopitelně na rovině syžetu, kde se nejedná o typ detektivky whodunit (kdo spáchal zločin), nýbrž whydunit (proč ho spáchal). Zvrácené jsou i tradiční detektivní vztahy – detektivem je zpočátku Richard, který se snaží zjistit, co před ním ukrývá pětice nových spolužáků. Nejvýraznějším ze spolužáků je vrah-zahradník Henry Winter, jehož mimořádný intelekt, záliba v jedech, jistá odměřenost a současně v některých věcech až neuvěřitelná nevědomost (např. neví o přistání na Měsíci) z něj činí jakousi verzi Sherlocka Holmese na odvrácené straně zákona (proto nepřekvapí, když se Richard, sám čtenář detektivek, na jistém místě označí za Watsona); kromě slavného detektiva však v sobě Henry možná ukrývá ještě jednu známou literární postavu, a sice dandyho Henryho Wottona z Wildeova Obrazu Doriana Graye – s ním ho pojí nejen shodné jméno a iniciály, ale především schopnost dokonalé manipulace ostatními.

A právě ve variaci žánrových/literárních vzorů se ukrývá největší úskalí Tajné historie – dokud jich využívá, jde o kvalitní čtení. To nicméně platí zhruba do konce 4. kapitoly (což dělá pouze třetinu rozsáhlého románu!), na jejímž konci podá Henry Richardovi podrobné „detektivní“ vysvětlení toho, co před ním skupina celou dobu skrývala – zabití farmáře, k němuž omylem došlo při bakchanáliích na venkově (v zachycení údajné transgrese však Henryho vyprávění hodně selhává, vyznívá spíš úsměvně a veskrze anticipuje výrazně sestupnou kvalitu románu), jimž se skupina oddávala pod vlivem Euripidova dramatu Bakchantky a především pod vlivem excentrického učitele řečtiny Juliana – při vyučování jim zpřístupňujícího dionýský princip šílenství a iracionálna. Do té doby se Tarttové daří stále udržovat čtenářovu zvědavost; obratně pracuje s kontrastujícím příběhem vypravěče Richarda – ten přesídlil na východní pobřeží ze slunné Kalifornie (sugestivní líčení jeho přebývání v polorozpadlém domě přes zimní prázdniny je jedním z předčasných vrcholů románů), na rozdíl od povětšinou finančně zajištěných spolužáků má jenom minimum finančních prostředků apod. Autorce se tu také povedlo zdařile zachytit postupné seznamování – od počáteční odtažitosti po určitou vzájemnost – s novými spolužáky (což je vyjádřeno i přes počáteční neostré charakteristiky až k plnějším portrétům postav), stejně jako „skupinovou dynamiku“, abychom užili pojmu, jemuž se při zmínce kolegy-sociologa vysmívá profesor anglické literatury v Bradburyho univerzitním románu Jíst lidi je neslušné.

Když se má román konečně dobrat k vlastnímu jádru (důvody zavraždění Bunnyho, vyrovnání se s jeho vraždou apod.), a přitom se neopírat o detektivku, jde o četbu takřka k nesnesení, vyjevující limity autorčiny poetiky a stylu. Jakmile se už nepátrá, román do konce nevytvoří dřívější napětí (ani žádné jiné), což je poněkud paradoxní, když se mimochodem právě tomuto problému autorka věnuje v rozhovoru. Tam také s jistým sebeuspokojením zmiňuje, že na románu pracovala každý den po osm let, na čemž samo o sobě nemusí být pochopitelně nic špatného, ovšem v tomto případě je to na textu vidět až příliš: jednoduše řečeno jde o mnohdy detailní popisy takřka všeho předmětného (na rozdíl od víceméně absentujících hlubších psychologických popisů), přičemž se stále narůstajícím textem se ukazuje až fascinující neschopnost propsat se k jakémukoliv významovému dění. Jistě, popis může plnit rozličné funkce, tu třeba narativní jako v případě popisu počasí (kvůli sněhu bude mrtvola odhalena později), tu může sloužit k charakteristice postav, nálad atd. Problém ovšem nastává tehdy, když popisy ničemu neslouží a jenom se opakují; vyznívají nakonec opravdu tak, že na nich autorka pracovala každý den po osm let, ale v jejich maximální izolovanosti, neschopnosti nabývat smyslu a významu v celcích větších než jeden dva odstavce (např. vypravěč Richard o sobě v úvodu prozradí, že často lže, v dalším vyprávění nemá ale tato informace takřka žádný smysl; stejně jako úvodní ujišťování o vlastní „touze po poetické malebnosti“ – ani tento údaj není následně nikde adekvátně ztvárněn či rozvinut).

V nadsázce tak jediné, čeho se nadějeme v zbylých zhruba 350 stranách, jsou návštěvy postav mezi sebou (už se ani příliš nevypráví a jsme svědky hlavně dialogových výměn), jejich náhle objevivší se závislosti na alkoholu, drogách (a jejich dealování) a všemožné klišovité vztahové propletence (incest, homosexualita – jak řecké!). Nejčastější scénou je popis postavy otevírající či naléhavě shánějící láhev alkoholu (nejlépe whisky). Zmiňovaný obraz se vyskytuje tolikrát, až nabírá nezáměrně vpravdě komických rozměrů. Stejně komická, ba až nechtěně parodická je snaha dodat románu zdání hodnoty přemírou citátů klasiků, aniž by se ovšem jejich prostřednictvím cokoliv zásadně rozvíjelo; zpočátku to ještě lze přijímat jako součást zobrazeného světa a postav, když ale postavy trousí moudra typu „to je jako z Tolstého, že?“ (aniž by bylo jasné co) a po vraždě Bunnyho se vzápětí zmohou jenom na komentář k anglickému překladu Dantova Očistce, je výsledný dojem především křečovitý – vrcholem je v tomto ohledu zmínka o tom, že maskovanou necitlivost Juliana dokázal prohlédnout jedině George Orwell (sic!) při jejich setkání v Paříži.

Potíž s přemírou popisu také tkví v tom, že Tarttová už úplně přestává rozlišovat mezi důležitým a nedůležitým; detailní popis plní svou funkci například po scéně zabití Bunnyho, kdy se čas jakoby zastaví, zpomalí; obdobnou funkci plní při Bunnyho pohřbu, když ale „komponuje“ Tarttová celý svůj román takto… s tendencí vše popsat souvisí jiná nemilá tendence, a sice vše doříct – příkladem budiž scéna, v níž Bunnyho otec volá Henrymu a přátelsky se ho ptá na svého syna; čtenáři tak nejspíš dojde, že právě v ten moment si postavy mohou uvědomit, co vlastně spáchaly, nicméně vypravěč to musí hned vzápětí pro jistotu verbalizovat.

Když čtenář přežije nekonečné opilecké a vztahové peripetie (zhruba na úrovni Beverly Hills 90210), nanejvýš rétorické (také nejspíš řecký vliv) přemítání o zločinu a trestu (citace z Dostojevského samo téma opravdu nerozvine), se zmarem vzpomíná na slibný úvod, který mohl případně vyústit do příběhu o potřebě vzoru, napodobování (ať už jde o hledání vzoru v literatuře jako zde v Bakchantkách, nebo v osobě učitele Juliana), a zároveň nutnosti se vzoru či prostřednictví zbavit, tedy konfliktu, který René Girard popsal jako klíčovou „pravdu románu“. Jako vysvobození přijde – jak jinak – opilecký výjev deus ex machina, ale naneštěstí žádná anagnorise, tj. rozpoznání vlastních činů postav (natož čtenářova katarze), se tu nekoná. Pravdu o četbě Tajné historie – banalitě maskované za umění – tak pronese bezděky jedna z postav: „Přísahám, že kdybych bejval věděl, k čemu to povede, nevím, jestli bych byl schopnej do toho jít.“