Chuck Palahniuk: Strašidla

Chuck Palahniuk:
Strašidla

Odeon
2007
Překlad: Richard Poddaný

Zvykli jsme si už, že ve svých dílech volí poměrně extrémní tematiku. Tento fakt nás nepřekvapí ani v zatím posledním vydaném románu Strašidla. A co víc, není to pouze krajnost autorem zvolené zápletky nebo extremita chování některého jednotlivého charakteru, není to ani pouhá hraničnost některých situací. Už samotný rámec příběhu je zcela extremní. Velmi mnoholičná skupina lidí, kteří se sešli pod na první pohled bohulibou záminkou tříměsíčního spisovatelského soustředění, se ve skutečnosti ocitne ve zcela izolovaném podzemním divadle – prostoru, který je sice značně rozlehlý a pestrý, přesto od něj existuje pouze jediný klíč. Brzy je tedy zřejmé, že všechna očekávání účastníků kurzu se pozvolna, ale o to fatálněji mění v krutou realitu vězení.

Netradiční je na románu Strašidla především jeho forma. Ne nadarmo jej autor uvádí jako román (z) povídek. Text je rozdělen na pravidelně se opakující celky. Příběh samotný – který by svým rozsahem vydal možná na úzkou novelku – je pravidelně prokládán povídkami jednotlivých účastníků spisovatelského soustředění. Každou z povídek navíc předchází krátká báseň, neotřele uvádějící na scénu tu kterou z postav. Jejich příběhy – zdánlivě pouhé výplody fantazie –  časem začínají odhalovat další skryté významy a pomalu i hrozivé tajemství, spojující všechny postavy.

Kostra textu – příběh uvězněných spisovatelů je strašidelným představením, kterého se jako diváci musíme mlčky účastnit. Jsme kameramany nucenými zaznamenávat každý výstup této zvrhlé show. Každý nenormální akt každé postavy nucené konat pod tlakem absurdity situace. Zvykli jsme si u Pallahniuka na to, že některé pasáže jeho knih šimrají žaludek a některé možná způsobují akutní nevolnost. Jedinci se slabší povahou a citliví na explicitní popisy by se do Strašidel možná ani neměli pouštět, protože právě v tomto románu jde autor dál než kdykoliv předtím. V mysli tane otázka, proč pomyslnou hranici stále překračuje. Odpověď dle mého názoru nabízí kniha sama. Její látka vypovídá o době, ve které žijeme, o tom, jakým způsobem se bavíme. Je o vyšinutosti moderního člověka při jeho hledání stále krutějších a odpornějších způsobů, kterými uspokojuje svou touhu po pobavení. Jsme svědky zvrhlé reality show. A slovy autora: člověk miluje vlastní utrpení. „Milujeme je, neboť je kolébkou našeho příběhu, je motorem naší touhy něco sdělit".

Morbidita a zvrácenost námětů jednotlivých povídek je rámována surovostí páteřního příběhu – tedy tříměsíčního soužití skupiny spisovatelů. Ti se setkávají každý se svou – všichni však s velmi podobnou ideou – stvořit během třech měsíců něco nezapomenutelného – napsat knihu, scénář, nebo alespoň jednu nesmrtelnou povídku. Jenomže od počátku se dostávají do soukolí událostí, které nejenže nedovolí, aby cokoli nového vzniklo, ale navíc je vězní v realitě, která se sama o sobě stává příběhem. Po čase tedy sledují sami sebe jako bezbranné postavy v příběhu, který očividně píše někdo jiný. Jsou loutkami. Nemají ani skutečné jméno, natož pak možnost cokoliv změnit. Jediné, co jim zůstalo, je jejich vlastní příběh, který mohou vyprávět stále dokola. Připomínají zaseknutou desku, omílající jednu píseň navzdory skutečnosti, která je příliš krutá, ale kterou není možné opustit. Nemůžeme-li tlaku reality odolat, vymýšlíme si svoji vlastní. Uvěřit jí nám může poskytnout zdání útěchy. Jenomže některé skutečnosti se vyprávěním vyčerpávají, některé zase vyčerpají svého vypravěče. Musí se stát něco dalšího. Něco strašlivějšího, něco více vzrušujícího, něco, co přebije dosavadní hrůzu. Jakoby účast na tomto zvrhlém přímém přenosu mohla vytěsnit vlastní strach a pocit ohrožení. Rodí se nová kultura viny. Viny, která mění bolest jedince v bolest kolektivní. Která z vlastního utrpení činí výhodu. Dost ale o obsahu, v rámci knihy nelze opomenout, že Pallahniuk je skvělým vypravěčem. Jeho neotřelý výraz a svižný styl slibují, že se u Strašidel  rozhodně nebudete nudit.