Bezvýznamnost je, příteli, podstata naší existence

Práva, která člověk může mít, se týkají jen malicherností, kvůli kterým není důvod bojovat nebo psát Deklarace!

Milan Kundera

Dílo Milana Kundery je mimořádné, zpřístupnit je však nejširšímu publiku není vždy snadné. I proto, že hned na první pohled je zřejmé, že Kunderova literární tvorba nenese znaky běžné literární produkce, výjimečná je hlavně jeho velkým citem pro slovo, pro způsob vyjádření myšlenky. Jeho dílo není biografie, sci fi ani deníky, jsou to eseje a romány, někdy ne zcela jednoznačně vysvětlitelné.  A to platí i o útlé knížce s názvem La fête de l´insignifiance, Slavnost bezvýznamnosti, kterou v roce 2014 vydal Gallimard; k prvnímu vydání však došlo poněkud nečekaně už v Itálii rok předtím, ve Felliniho vlasti, což zdůrazňuji záměrně, protože ten jediný by byl schopen její imaginární obsah ztvárnit filmově. Konečně tedy pohasnou diskuze, proč Milan Kundera nenechá do češtiny překládat svoji francouzskou literární tvorbu, jak napsal Jakub Češka v Lidových novinách ze dne 29. srpna letošního roku. Knihu vydalo brněnské nakladatelství Atlantis v překladu Anny Kareninové, jako doslov byl použit text Sylvie Richterové, uveřejněný v roce 2016 v červnovém čísle revue L´Atelier du roman s názvem La puissance de l´insignifiance, Moc bezvýznamnosti.

  

Kunderův poslední román a po dlouhé době první v češtině, je vážný i nevážný. A lze říci, že je zřetelnou změnou k dosud známému Kunderovu způsobu psaní, dosud šlo spíše o romány většího rozsahu, jejichž hlavní děj se odehrává v určitém období, čase a místě. Tentokrát je tomu jinak, děj není zcela ucelený, je spíše imaginární uměleckou skutečností; komorní příběh odehrávající se v několika vrstvách, které se vzájemně prolínají a prostupují; kromě hlavních postav zde vystupují i přízraky osob už dávno nežijících, zemřelá matka jednoho z protagonistů románu, postava Stalina, Kalinina, Chruščova a dalších. Hlavní literární postavou je muž středního věku Alain, v dětství opuštěný svojí matkou, jeho stále váhající přítel Ramon, bývalý profesor, Charles, milující anekdoty, a Kaliban, herec bez angažmá, jenž zazářil jen jednou, když ztělesnil tuto postavu v Shakespearově Bouři, ta role mu kdysi získala úspěch i přezdívku, další postavou je jistý D´Ardelo, který před svými amis předstírá, že je nemocný, že má rakovinu. A není bez zajímavosti, že ten, kdo chce se svými přáteli mluvit o jedné věci, o hodnotě bezvýznamnosti, je právě nerozhodný, váhající profesor Ramon, jak autor píše na str. 93.

  

Milan Kundera se nezabývá tím, co jeho literární postavy mají společného, žádné psychologické výklady. Zdá se, že přátele, kteří se spolu rádi procházejí v Lucemburské zahradě a jejím okolí, pojí především vášně, výčitky, skutky, vzpomínky i sny a tíseň z absurdity dnešního světa. A smysl pro humor. Jak může Jan Novák ve své knize Kundera: Život a doba (Paseka a Argo, 2020), o které jsem se už zmínila na stránkách Tvaru, považovat anekdotu o čtyřiadvaceti koroptvích, trpělivě čekajících, až je Stalin postřílí, kterou on sám pro pobavení vyprávěl malému shromáždění, považovat za autorův obdiv k němu, nad tím zůstává rozum stát. Vždyť naopak Kundera tuto anekdotu, převzatou ze Vzpomínek Nikity Sergejeviče Chruščova, záměrně ve svém románu uvádí jako ilustraci absurdity a ubohé úrovně hlav tehdejšího sovětského režimu. Pro úplnost ještě dodávám, že pointa spočívá v tom, že Stalinovu žertu se žádný z přítomných aparatčiků tehdy nezasmál… Vše totiž záleží na úhlu pohledu, z kterého věc pozorujeme – i bezvýznamnost. A toť leitmotiv Kunderovy Slavnosti bezvýznamnosti. Sovětští soudruzi správně vytušili, že je jen otázkou času, kdy osud koroptví budou následovat…

  

Milan Kundera se hned na prvních stránkách své knihy, prostřednictvím Alaina, pozastavuje nad dívkami, které tak rády vystavují svá obnažená břicha, pupek (nombril).  Alaina ten pohled spíše znechucuje a pokouší se najít vysvětlení, v té módě vidí: krutost; veselost; nejkratší cestu k cíli (str. 11). Nemýlí se. Běžně platí, že co bylo módou včera, je dnes zastaralé, vyjma odhaleného pupku; povrchní módní trend dnes jako před lety. Vulgarita a povrchnost mají výdrž. Ne nadarmo v jednom okamžiku Alain, kolem kterého právě prošly dvě dívky takto postrojené, konstatuje: Procházet se takhle s odhaleným pupkem, to je dnes móda. Trvá už nejmíň dese let. A já už k tomu jen dodávám, že vysvětlení je nasnadě, nevkus totiž padne jako ulitý především byznysu, reklamě, a bohužel i kultuře. A vyznavači povrchnosti se tomu ochotně přizpůsobují – zkracují a šijí na míru, být mladistvý, jít s dobou je evangelium dnešní doby, zcela v duchu Kunderova románu – bezvýznamnost ovládla naše životy. A zdá se, soudě podle módních odhalených pupků, že jen povrchní fenomén má v dnešní době stabilní pozici.

  

Tady si dovolím malou odbočku. Znepokojení nad tímto jevem není jen Milan Kundera a jeho románový hrdina Alain, ale i mnozí další francouzští intelektuálové, i ministr školství Jean-Michel Blanquer, který se v poslední době ostře zasazuje, aby zejména studentky chodily do školy v šatech bez sexistických znaků, stejně tak i ředitelé škol, zoufalí ze své bezmoci. Internetový časopis Atlantico z letošního 23. října k tomu uveřejnil rozhovor se spisovatelem a překladatelem Peggy Sastrem, ten hovoří o „féminité toxique“, o sexuální exhibici dnešních dívek, kterou lze jen obtížně na školách potlačit, je to důsledek libération sexuelle šedesátých let. Podobně i Revue des  deux mondes z 21. září 2020 uveřejnila příspěvek Valérie Toranian  Crop-top, mini-jupe et foulard même combat? Píše o néo-féministes, o právu žen na neomezenou liberté, na právo chodit v šortkách, minisukních i ukazovat svůj pupek, nombril, což paradoxně vede k akceleraci militants pro-foulard, bojovnic za právo muslimek na zakrytí vlasů, na šátek, resp. k vehementnímu prosazování práva – na burku, čádor, šátek… Autorka tuto situaci považuje za historickou ironii. I deník Libération ze 17. září letošního roku se v příspěvku André Guntherta pozastavuje nad dictats sexistes, kterému dnešní dívky tak vášnivě podléhají, zároveň také upozorňuje, že požadovat, aby tomu bylo jinak, vyvolává okamžitou kritiku z pokusu o návratu k patriarchálnímu řádu. Dnes platí: c´est mon choix, toť moje právo! Autor ve Slavnosti bezvýznamnosti uhodil hřebík na hlavičku.

  

Zvláštní hodnotu mají v románu pocity, sny, vzpomínky a potřeba jednotlivých postav rozhovořit se o svých často dlouho skrývaných problémech, nepochybně tím mezi nimi a čtenářem vzniká ovzduší jisté důvěrnosti; Alainova vzpomínka na mrtvou matku, stejně tak i D´Ardelova překvapivá lež o rakovině… I lež je důležité sdílení zážitku, duševní sblížení…  

  

V závěru knihy Ramon v rozhovoru se svými přáteli, při jedné jejich společné procházce, konstatuje, že bezvýznamnost, příteli, je podstata naší existence. Je s námi všude a pořád. Je přítomna i tam, kde ji nikdo nechce vidět. V hrůzách, v krvavých bojích, nejhorších neštěstích. Vyžaduje to často odvahu rozpoznat ji za podmínek tak drastických a nazvat ji pravým jménem (str. 93-94). Bezvýznamnost v Kunderově podání však můžeme chápat i jako symbol svobody, na koho však dolehne plnou vahou, toho může i zahltit, anebo, jak píše Sylvie Richterová ve svém závěrečném textu, Kouzlo bezvýznamnosti dovoluje, aby ošklivost vnikala i do krásných věcí. (…)

  

V krátké podkapitole s názvem Omlouvači se děj odehrává pro změnu v Alainově garsoniéře, hrdina má špatnou náladu, a tak vytočí Charlesovo číslo a jakmile ho uslyší, začne se omlouvat a vysvětlovat, že má špatnou náladu a potřebuje si popovídat. Cítit se vinen, nebo se necítit vinen (…). Život je boj všech proti všem. (…) I o tom jsme už poučeni; zvítězí-li politický vůdce byť s těmi nejušlechtilejšími záměry a myšlenkami, osvobodí utlačovaný národ, za nějaký čas se ale opět zjistí, že i on se zmýlil a všelijací „omlouvači“ s ním. A ti, které dnes označujeme za „viníky“, byli často včerejší „oběti“… Představy o konání dobra jsou bláhové a mnohdy končí v bezvýznamnosti.  A Alain ve své úvaze pokračuje: Vyhraje ten, komu se podaří z druhého udělat viníka. Prohraje ten, kdo přizná chybu. (…) Telefonický dialog mezi Alainem a Charlesem pokračuje, v závěru jeden z nich konstatuje chmurnou pravdu: A prohlásíš-li, že jsi vinen, vybídneš druhého, aby ti dál nadával, denuncoval tě, veřejně, až do smrti. Podle Milana Kundery je jen jediný možný odpor: nebrat svět vážně, protože ho nelze změnit ani předělat.

  

A ještě přece jen několik věcných poznámek. Kniha Milana Kundery Slavnost bezvýznamnosti nebyla zamýšlena jako la dernière valse, poslední valčík, jak se objevilo ve francouzském tisku, ani žádné odcházení či loučení s tvorbou a se světem, jak píší někteří čeští recenzenti.  Počítám-li dobře, svoje dílo psal Milan Kundera přibližně před deseti lety, v době, kdy byl ještě plný tvůrčího elánu, a svojí Slavností bezvýznamnosti se chtěl především vysmát těm, kteří jsou přesvědčeni, že znamenají mnoho… Učinil tak prostřednictvím svých románových postav, které, navzdory všemu, mají přece jen ještě jeden společný jmenovatel – jsou plny lidského vcítění a laskavé ironie. A z jejich dialogů i monologů je patrné, byť nevyřčené zklamání z toho, že i láska v dnešním světě tolik podléhá kýči.

  

Kniha je rozdělena do sedmi částí, kapitol a podkapitol. V obsahu jsou jednotlivé části (na rozdíl od originálu), uvedeny verzálkami, bez uvedení stránek, nepraktické řešení i v případě díla nevelkého rozsahu. Udivující však je, že na záložce, která uvádí, kdo se kriticky zabýval dílem Milana Kundery, je uveden pouze Květoslav Chvatík a jeho Svět románů Milana Kundery, kniha, která vyšla už v roce 1994, přitom ve Francii i v jiných zemích se dílem Milana Kundery zabývalo mnoho literárních znalců, za všechny jmenuji alespoň Martina Rizeka a jeho Comment devient-on Kundera?, L´Harmatan, 2001, stejně tak Martin Boyer-Weinmann je autorem knihy  Lire Milan Kundera, Armand Colin, 2009, a v neposlední řadě, dokonce loni vydal Milan Blahynka svých Sedm kapitol o díle Milana Kundery (Kmen, 2019). Redakce nakladatelství Atlantis by o tom mohla a měla vědět. Text Slavnost bezvýznamnosti zaujímá cca pětadevadesát stránek, ty doprovází osmnáctistránkový doslov Sylvie Richterové a tři strany překladatelských poznámek Anny Kareninové. Oba doprovodné texty jsou velice zajímavé a pěkné, ale disproporční k vlastnímu Kunderovu dílu.

  

A na závěr si dovolím ještě malou připomínku, podotýkám, že nejsem žádný renomovaný překladatel, ale přesto jsem přesvědčena, že by bylo lepší, kdyby se věnovalo méně času četným překladatelským verzím (údajně jich bylo deset, jak na str. 99 uvádí překladatelka), a více pozornosti patřilo redigování překladu, mohlo se tak mnohému předejít, mnohé ještě jednou uvážit… Překlad nombril dénudé jako nahý pupek (str. 11, 35) není nejvhodnější, autor záměrně nepoužil nu, nahý, ale zvolil obnažený, což přece jen není totéž, přinejmenším je „nahý“ spíše všednější, novinářský styl. Nešťastný je také překlad une histoire funèbre (originál, str. 19) jako smuteční příběh, autor měl nepochybně na mysli radostnou tvář, která mu vyprávěla historku k pláči, nikoliv smuteční příběh. A podobně na str. 67 v českém překladu příběh o koroptvích je spíše anekdotická historka. Atlantis není malý podnik, který zápolí s prostředky a nemá na redaktory, lapsy mohl a měl zachytit…  A nic ve zlém, ale rozpaky vyvolává i „slavnost“ v názvu knihy, v originále „la fête“. Mám nevyvratitelný pocit, že tentokrát by byl doslovný překlad „svátek“ vhodnější. Není jistě náhodou, že právě na dětský svátek, Den dětí, kterému hlavní románové postavy přihlížejí v Lucemburské zahradě, umístil autor stěžejní úvahy svého díla. Nevysmívá se snad Milan Kundera i všem (ne)možným vnucovaným svátkům, nudným a vleklým, kdy se lidé smějí, aniž vědí proč, a vdechují tak bezvýznamnost, která je obklopuje? A to jen proto, aby svátku dali punc, aby se předvedli?  Podobně jako děti v Lucemburské zahradě, když slaví svůj dětský den? Jen připomínám svátek solidarity, svobody, halloween, milenců, piva, matek i otců, babiček i dědečků atd. atp., seznam by byl nekonečný.

  

V Lucemburské zahradě zpívá dětský pěvecký sbor Marseillaisu, zatímco opodál muž s bradkou absurdně hlasitě přísahá, že už nikdy nebude chcát na vznešené francouzské dámy (…). „Svátek“, který je významově slabší než „slavnost“, vyžaduje jistou infantilitu, duši dítěte. A není snad naše společnost dlouhodobě a záměrně infantilizována? V této souvislosti mne dokonce a zcela kacířsky napadá, zda by i nepřeklad Fet bezvýznamnosti nebyl případnější, tj. „fet“ nikoliv ve významu brát drogy, čichat, ale především něco divoce slavit, mejdan (viz Slovník nespisovné češtiny, teď už 4. vydání); neprohlíží si snad Kaliban na straně 75 zálibně láhev armaňaku na skříni, protože chce připít na cudnost? A na straně 79 v poněkud rozvášněné atmosféře teče dokonce starý armaňak z rozbité lahve po parketách, když Kaliban spadl ze židle…  Znamení čeho je ten pád? Ptá se autor a pokládá další otázku: Doby, po níž nezůstane ani stopa? (…) Evropy, která už nebude Evropou? Žertů, kterým se už nebude nikdo smát?       

  

Na rozdíl od Milana Kundery, který nesouhlasí s výrokem anglického spisovatele a dramatika Williama  Somerseta Maughama, že překlad obvykle není pěkný, je-li věrný, myslím, že na něm přece jen něco je. Rád ho prý pro pobavení citoval při svých přednáškách Bohumil Mathesius, ten o překladu jistě věděl hodně, podobně jako Milan Kundera. Určitě však platí, že přehorlivá věrnost čemukoliv, stejně jako velká nevěra, nikdy ničemu neprospívá. Ani životu, ani překladu.

  

Zdá se, že Milanu Kunderovi se v českém prostředí příliš nedaří. I pražská výstava Milan Kundera (neztracen) v překladech, která proběhla v Památníku národního písemnictví v září 2019, se neobešla bez závažných gramatických chyb. Jak jasnozřivý je ve svém díle Milan Kundera…                           

   

Recenze vyšla v časopise Tvar číslo 18/2020, na literární.cz ji nyní publikujeme v celém rozsahu.       

   

Ladislava Chateau – spisovatelka a publicistka. Narozena v Praze, kde také vystudovala práva, provdaná za Francouze Pascala Chateau. Společně žili v Paříži, v současnosti žije v Praze. Francie však byla a zůstala jejím osudem. Její prastrýc z otcovy strany Rudolf Slavík opustil Čechy už po 1. světové válce, usadil se ve Francii a stal se nejslavnějším barmanem na světě. Za války působil ve francouzském odboji a byl v roce 1960 vyznamenán nejvyšším francouzským státním vyznamenáním – Řádem rytíře čestné legie. Z francouzského prostředí napsala Chateau řadu knih, např. Barman Rytířem čestné legie, román Vlak do Výmaru, který pojednává o situaci ve Francii během druhé světové války, zejména v literárním světě, a volné pokračování románu Colette, má drahá, vy víte, co máte udělat...