Koperníkovy hvězdy: Věda a poezie v dialogu

České nakladatelství Literární salon roku 2017 vydalo její třetí sbírku Koperníkovy hvězdy (Las estrellas de Copérnico), jedná se přitom o dvojjazyčné vydání, na jehož překladu se podílely básnířka Tereza Riedlbauchová a hispanistka Denisa Škodová.

.

Elena Buixaderas:
Koperníkovy hvězdy

Literární salon
2017

Překlad: Tereza Riedlbauchová a Denisa Škodová

Sbírku Koperníkovy hvězdy  tvoří dva celky básní oddělené příznačnými názvy – Ondrova kniha a Bohdanova kniha, které se tematicky prolínají a doplňují. Většina básní se různými cestami stáčí k obrazům vykreslujícím prožívání mateřství a básnický subjekt tak dává čtenáři nahlédnout do světa, v němž se ženské tělo denně potýká s proměnou, jíž mnohdy racionálně nerozumí. Básně verš po verši citlivým způsobem, někdy jakoby po špičkách, odkrývají křehký vztah mezi matkou a dítětem, jejich niterné propojení v rovině tělesné i duševní, zobrazují však rovněž těžce prožívané „odloučení“ v podobě narození dítěte. V mnohých verších zaznívá také rozechvělý a nejistý hlas matky, která se sama sebe ptá, jakým způsobem dítěti vysvětlit okolní svět, jak podat komplexnost v jednoduchosti, která je mnohdy nepochopitelná v očích dospělých.

Právě obraz světa, který nás obklopuje, je v básních důležitým a neustále se navracejícím  motivem. Setkáváme se s obrazy rychle se proměňujícího světa, který je ve své podstatě nepopsatelný a přirozeně nezastavitelný, do něhož člověk znenadání přichází a který ho svou rychlostí může kdykoliv strhnout. 

V básních nicméně rezonuje také svět jiný, podprahový, vytvořený určitým odstupem od toho prvního, subjektivní para-svět zrcadlící touhu po zpomalení. Subjekt nekráčí konstantně vpřed, dokáže se ohlédnout za sebe a vytvořit si vlastní prostor připomínající intimní locus amoenus, který posléze nabízí také dítěti.

Elena Buixaderasová do básní promítá i kontrast mezi nostalgicky vykresleným pobřežím, mořem omývaným Baskickem a suchozemskou, místy vyprahlou Prahou. Z básní lze vycítit bolestivé odloučení od kořenů, ale také zapouštění dalších v místech nových. Kontrast vnějšího a vnitřního světa a hranice mezi ním, ať už v souvislosti s narozením dítěte, nebo s  prožíváním vlastního obrazu před a po porodem, odkrývá obecnější myšlenky o čase a prostoru, o člověku ve vesmíru jako takovém.

Koperníkovy hvězdy zpřítomňují intimní meditativní poetiku matky, odrážejí náklonnost k umění a zároveň touhu po vědeckém poznání a vysvětlení. Kde končí racionalita, začíná umění, skrze něž se hlas básnířky snaží pochopit nejen vlastní svět, který najednou po několik měsíců sdílí s někým druhým, ale také svět okolní, proměnlivý a pro člověka stále neznámý. 

V neposlední řadě jsou básně také přitakáním životu, který si přeje alespoň na okamžik ztlumit či úplně zhasnout agresivní světla pouličních lamp a pohlédnout směrem vzhůru na třpyt hvězd jako kdysi Koperník.

.

Ukázka ze sbírky

Elena Buixaderasová také překládá českou literatury do španělštiny. Zaujaly ji práce Václava Hraběte, Violy Fischerové či Alexandry Berkové. Účastní se pravidelně českého kulturního dění a od roku 2004 pořádá v Praze kulturní program Luces de Bohemia, jehož cílem je šířit španělskou a hispanoamerickou literaturu v České republice. Za svá literární díla obdržela několik španělských cen, mezi nimi Manuel Siurot či Gregorio Parra. 

.