Otazník na otazník aneb Kniha o Kunderovi

Biografista, „v jehož barvitém živém stylu“, jak se dále dočítáme na záložce, „lze bezpečně rozpoznat autora románu o bratrech Mašínech (..), vychází ovšem z pečlivého studia archivních pramenů, dobových dokumentů, osobních svědectví a Kunderových publikovaných textů.“ Čechoamerický spisovatel Jan Novák (ročník 1953, podle citované záložky „jeden z nejuznávanějších českých prozaiků“) v předmluvě prozrazuje, jak se mu přihodilo, že se pustil do životopisu, místo aby měl „čtyři roky pokoj“ a nepsal by svou velkou knihu. Čekaje na tramvaj dal se svést svou zálibou v antikvariátech a v krámu naproti zastávce ho upoutala knížka Poslední máj od Milana Kundery:„Tenhle titul jsem neznal, ačkoli jsem si myslel, že mám českou tvorbu Milana Kundery přečtenou, tak jsem po Posledním máji sáhl a žasl: byl to další básnický bazmek z komunistické legendy o Juliu Fučíkovi smontovaný v dílně socialistického realismu, s poučným příběhem, která splnila včerejší normu a dnes už byla jen směšná.“   

Slovo bazmek jsem neznal, až ve Slovníku nespisovné češtiny (2020, 4. vydání) jsem je našel a dověděl se, že je to vulgární výraz pro nepotřebnou věc, drek, a že je původem z maďarské vulgární nadávky. Jednou jsem se zdvořilým sympatickým mužem, jehož prvotina Striptease Chicago se mi docela líbila, na jeho přání setkal a žel mu nemohl být v jeho pátrání po faktech Kunderova života, o něž se zajímal, ani trochu užitečný. Měl jsem za to, že pan Novák mým důvodům dobře porozuměl, nenaléhal. A v jeho knize mě udivilo, že mě jmenuje mezi osobami, jimž děkuje „za inspirativní rozhovory“. Daleko víc se však divím, že tento porozuměníplný džentmen užívá o druhé knížce Milana Kundery velice vulgárního slova a potom v dalším textu lituje, že si za cenu „šesti plzeňských piv“, tehdy 180 Kč, koupil třetí vydání knížky, kterou v tramvaji hned celou přečetl. A usoudil, že „na budoucího světového autora byla nečekaně špatná.“ K tomu dodal: „Došlo mi, že o Kunderovi asi nevím nic a že ani nevím, kam se obrátit, abych se o něm něco dozvěděl.“

    

Brzy na to se „známí z Brna“ Nováka optali, zda by pro ně „nebyl ochoten napsat životopis Václava Havla jako ‚pravdivý román‘ jako ‚něco mezi‘ jeho knihami, o rodině Mašínových a s Milošem Formanem‘.“ Do toho se mu zřejmě nechtělo. Nemíním spekulovat o tom, proč pro něho nebyla výzva napsat vlastní knihu o Havlovi dost zajímavá a lákavá, a proč radši z něho „vypadlo“: „No a co takhle životopis Milana Kundery?“ Aby se čtenáři nedomýšleli něčeho špatného, Jan Novák na nikým nevyřčenou otázku, proč dal Kunderovi přednost před Havlem, hned odpověděl: „…asi proto, že mi stále ještě vrtalo hlavou, jak to s Kunderou doopravdy bylo.“

  

Protože mu „nemohli dát dostatečnou zálohu“, aby všeho nechal a vrhl se do přípravy a psaní „biografie česko-francouzského literáta, který už desetiletí neusiluje o nic jiného než o to, aby se o něm psalo v jeho vlastní režii,“ tak „nakonec to (…) neklaplo“. Nakonec to však přece jen klaplo, „založili“ ho jeho „pražští nakladatelé“ a jeho Brňané mu „velkoryse nabídli, že“ mu „se všemi svými kontakty stejně pomůžou, že se moc těší, až si knížku přečtou. Svůj slib splnili …“ Jan Novák povyslýchal v Brně Kunderovy spolužáky, přátele a známé, každého, kdo se s ním byl ochoten podělit o své vzpomínky a názory – a kupodivu právě Brňané, zřejmě jiní než jeho, zatímco on zpovídal pamětníky, přiměli Milana Kunderu, aby svolil k překladu čtyř románů, které napsal francouzsky (o nich Jan Novák míní, že jsou slabé), a navíc přebírají jeho archiv, přístup do něhož umožní ověřit, nakolik se životopisec dobral poznání, „jak to s Kunderou doopravdy bylo,“ a to cestou domýšlení svědeckých vzpomínek a využití záznamů z odposlechů StB, protože mu, jak se svěřil v jednom ze svých četných rozhodnutí, „nic jiného nezbylo.“

  

Novákova kniha o Milanu Kunderovi a Českém životě a době se přímo hemží otazníky, s nimiž obratný autor servíruje své dohady o pohnutkách Kunderových skutků a o hodnotě jeho díla, v němž hledá a nalézá potvrzení svých dohadů, aniž bere na vědomí, že i dílo s evidentně autobiografickými prvky nelze číst jako pravdu pravdoucí o autorově životě a jeho skutcích; a že to není ani přísežná autorova výpověď jako u soudu. Kapitola Apríl v Novákově knize má vyústění v odstavci s pěti otazníky. Kapitola Jak poslouchati hudbu odpovídá na otázku položenou ve svém názvu kulometnou palbou šesti otazníků na třech řádcích. Třetí odstavec kapitoly „To je zvláštní“ se skládá z devíti (!) návodně sugestivních tázacích vět.

  

Při této oblibě tázání je hodně zvláštní, že si Jan Novák nepoložil otázku, zda se jeho dojem z první četby třetího vydání Posledního máje v tramvaji potvrdil při pozorném druhém čtení a po prostudování změn před prvním knižním vydání a po něm, které podnikl; zda ji s klidným svědomím může odmrštit jako pouhý básnický „bazmek z komunistické legendy o Juliu Fučíkovi.“ Dávat na první dojem je v životě, natož v hodnocení díla ošidné. Životopisec stejně jako kritik si sakra musí věřit, že mu stačí se podívat a vědět.

  

Jan Novák si tak bezmezně věří.

  

Když potom píše kapitoly o Posledním máji, už se k jeho básnické hodnotě sám nevyjadřuje, bez rozpaků dá na hodnocení v tehdejším oficiálním tisku a představuje si básníka, jak mu „muselo zatrnout“, když si přečetl Jelínkovu recenzi Patos hrdinského života. Podle ní Milan Kundera sice k recezentově (a jistě i oficiální) spokojenosti „postupoval při plnění předsevzatého úkolu“ správnou cestou, ale – to už podle Jana Nováka – recenzent nemoha zpochybnit „hrdinu básně v době, kdy to po mládežnických klubovnách v celé zemi chrastí Fučíkovými odznaky,“ soustředil se na postavu Böhma, z něhože se v Posledním máji stal „přílišný filozof, až hračkářsky komplikovaný, zbytečně lyrický“. A kromě toho jsou „Böhmova i Fučíkova řeč příliš lyricky přetíženy, takže se ztrácí myšlenka i dynamika.“ Antonín Jelínek našel i „jiná hluchá místa básně (…), jako by si autor nevěděl rady s tím, jak svou myšlenku napsat.“ A „pak se Jelínek celou vahou opře do posledního úderu: ‚Kundera je příliš intelektuální básník, a tak se mu stává, že napíše verše, které jsou ze všech stran v pořádku, promyšlené, poctivé, upřímné, dobré – a přece tě nechávají poněkud chladným. Snad proto, že cítíš tu intelektuální cestu, kterou přišly na svět‘. Tenhle aspekt Kunderovy tvorby pojmenoval Jelínek přesně,“ libuje si Jan Novák, který nepřipouští možnost, že působivé a znamenité dílo může vzejít za rozhodující role břitkého intelektu, nikoli pudově.

  

Hned se vtírá ovšem otázka, kterou si svědomitý životopisec mohl a měl položit a zkusit na ni najít přesvědčivou odpověď. Podle jeho prvního dojmu bezcenný bazmek, „smontovaný v dílně socialistického realismu, patetická poema s poučným příběhem (…) splnila včerejší normu…“ Proč však za to nebyla poctěna v soutěži první cenou, ale jen druhou, ačkoli „normu“ nesplnilo žádné jiné soutěžící dílo lépe, na cenu první? Nenapovídá to, že v čemsi dobovou „normu“ zcela neuspokojilo? A tu Jan Novák promeškal příležitost pro odvážného investigativního publicistu jako stvořenou, příležitost zjistit, v čem Poslední máj, byť údajně pořízený „v dílně socialistického realismu“, nebyl hoden nejvyšší ceny. Že by vadilo na jedné straně přetížení lyrikou, na straně druhé dojem („cítíš“), že se k básni naopak autor dostal intelektuální cestou, zkrátka pozor na básníka, jemuž to myslí?

  

Byl ten uhrančivý Poslední máj sestrojen skutečně v dílně socialistického realismu, a ne vyčarován v nějaké podezřelé alchymistické kuchyni moderní poezie?

  

Přesvědčivosti Novákovy knihy neprospívá, zjistí-li čtenář, jak málo v ní autor dbá na přesnost. Tak v kapitole Vivisekce vlastní rukou uvádí, že Kundera nadměrně cituje sebe a dokládá to údajem, že „metaforický popis“ místa, kde „Böhm s Fučíkem popíjejí víno na terase petřínské hospůdky“ je „jednou z nejdelších citací v jeho eseji plném citátů, z nichž všechny ostatní jsou od literárních a filozofických klasiků, od Rimbauda po Lenina – citování vlastního díla se časem stane Kunderovou manýrou.“ Všechny ostatní však nejsou od klasiků, Kundera v uvedené stati cituje i verše Oldřicha Mikuláška, který tehdy zdaleka ještě klasikem nebyl, a Karla Kapouna, který se klasikem nestal. A vlastních veršů Kundera necituje 14, ale jen 13, což je jistě zanedbatelný detail, ale detailem už není,  že z těch „14“ veršů „devět za osm let z vydání poslední ruky vyškrtne“ autor (formulace zavádí, ty verše vyškrtl ne z vydání, ale při přípravě vydání, a to ne vydání až „poslední ruky“; nebyly už ve vydání předešlém, druhém) nikoli devět, ale jen pět, zato čtyři verše pozměnil, a to je velký rozdíl. Což o to, chybička se i pečlivému autorovi vloudí, ale taková kumulace nepřesností je na pováženou.

  

Podobně je na pováženou a k přesvědčivosti knihy o Kunderovi, Českém životu a době ani trochu nepřispívá, jestliže v kapitole Fešák, číšník a esesák je na s. 221 Adolf Kolínský správně věcně představen jako „dozorce v SS uniformě,“ ale na s. 224 je už z něho nejmenovaný „komisař SS“, který „pomáhá štramákovi Fučíkovi sepsat pankrácké paměti.“ Žádný komisař SS „štramákovi“ Fučíkovi v psaní Reportáže nepomáhal, spolu s Kolínským se o možnost napsat Reportáž zasloužil český civilní strážník Jaroslav Hora, ke službě na Pankráci navelený a v knize o Českém životě a době podle rejstříku kupodivu vůbec nezmíněný. Adolf Kolínský je i pro Jana Nováka hrdina, který vstoupil do SS a sloužil na Pankráci, aby pomáhal vězněným antifašistům, a Julia Fučíka přiměl, aby se dal do Reportáže psané na oprátce, lístky s jejím textem postupně vynášel z věznice, našel pro ně   bezpečný úkryt, uzavřené do zavařovací sklenice je zakopal na dvorku v Humpolci, kde zůstaly až do osvobození. Sotva lze pochopit, proč v prvním odstavci kapitoly je „dozorce v uniformě SS“ nazván mylně i Fučíkovým „redaktorem“. Může za to spěch, který Janu Novákovi a nakladatelské redakci nedovolil korigovat ani stylistické lapsy, například „ve skleněné zavařovací sklenici“?  

  

Jak Jan Novák pracuje s prameny, které cituje a jak tím oslabuje důvěryhodnost své práce životopisce, to ukazuje srovnání trojí verze zatčení Julia Fučíka v konspiračním bytě u Jelínků: verze v Reportáži psané na oprátce, verze v protokolu sepsaném na Gestapu a verze v Novákově knize.

  

Reportáž psaná  na oprátce:

„Někdo zvoní. / Teď, v noci? Kdo to může být? / Návštěvníci nejsou trpěliví. Rány na dveře. / – Otevřete! Policie! / Rychle k oknům! Utecte! / Mám pistole, budu krýt váš ústup. / Pozdě! Pod okny stojí Gestapo a míří pistolemi do pokoje. Z chodby přes vyražené dveře se hrnou tajní do kuchyně a dále do pokoje. Jeden, dva tři, devět mužů. Nevidí mne, protože stojím právě za jejich zády, za dveřmi, které otevřeli. Mohu tedy nerušeně střílet. Ale devět pistolí míří na dvě ženy a tři neozbrojené muže. Vystřelím-li, padnou dříve oni než já. I kdybych chtěl zastřelit jen sebe, začne přestřelka a oni se stanou její obětí. Nebudu-li střílet, posedí si snad půl roku, snad rok a revoluce je vysvobodí živé. Jen Klecan a já z toho nemůžeme vyjít, budou nás mučit – ze mě nic nedostanou, a z Klecana? Člověk, který bojoval ve Španělsku (…)  – ne, ten přece nezradí. Mám dvě vteřiny na rozmyšlenou. Nebo jsou to snad tři vteřiny? / Vystřelím-li, nic nezachráním, jen sebe uchráním muk, ale zato obětuji životy čtyř soudruhů. Je to tak? Ano! / Rozhodnuto. / Vystupuji z krytu. / – Á, ještě jeden! / První rána do tváře. Snad mě měla knokautovat.  (…) Naložili mne do auta. Pistole na mne neustále míří. Cestou začíná výslech. / – Kdo jsi? / – Profesor Horák…“.

  

Protokol Gestapa, citát z rozhovoru s historikem Janáčkem v Lidových novinách 16. 8. 1990):

„Natáhl jsem pistole a chtěl jsem střílet, ale pak jsem pistole zastrčil do Jelínkovy postele. Když jsem nyní dotazován, proč jsem pistole nevyužil, musím tomu podat toto vysvětlení. Policejní úředníci stáli se zbraní v ruce ne proti mně, ale proti ostatním osobám, takže byli ke mně obráceni zády. Z toho důvodu považuji za nečestné a bezcharakterní někoho zastřelit zezadu. Nebyl by to boj o moji svobodu, nýbrž jen zbytečné krveprolití. Kdybych byl tušil, že Klecan náš boj za svobodu poškodí tím, že při svém prvním výslechu vyzradí organizační práci mezi skupinami inteligence, tak bych jednu z mých pistolí namířil na něho. Svůj život bych pak ukončil sebevraždou.“

  

Verze v knize Jana Nováka líčí, jak Fučík během bušení na dveře má u sebe dvě pistole, „ale místo aby je odjistil, tak se vrhá do ložnice, že z přízemního bytu uteče oknem. Tam však zjistí, že je v pasti“ – a počínaje slovy „nevidí mne“ Novák Reportáž cituje; a rozhodnutí nerozpoutat přestřelku komentuje slovy: „odůvodňuje Fučík svou pasivitu později.“ (Aktivní Novák by na jeho místě zřejmě neváhal a bez ohledu na oběti by střílel.) Následuje odstavec, v němž Novák Fučíka kárá, že podle pravidel válečného odboje měl „buď vyskočit oknem a střílet na hlídku, anebo vytáhnout pistole a postavit se za dveře.“ A v dalším odstavci pokračuje:

„I gestapákovi Böhmovi vrtá hlavou, proč Fučík své zbraně při zatýkání nepoužil, a tak se ho na to v autě zeptá. A Fučík se želízky na rukou promluví jako postava z románu Alexandra Dumase: ‚Stál jste zády proti mně a já bych nikdy nemohl zastřelit člověka zezadu, protože by to nebylo žádné hrdinství. Kdybyste se byl otočil a stál tváří v tvář, byl bych ihned zbraně použil a neváhal bych vystřelit. Člověk se nestřílí zezadu. A kromě toho byly v bytě i ženy a jistě byste byli použili zbraně i vy a ženy by byly pravděpodobně postříleny‘.“

     

Do barvitého dumasovského slohu přepsal to, co se čte v jednom z protokolů, ne Julius Fučík, ale až Jan Novák, který ke slovům Reportáže „Vystupuji z krytu…“ jedovatě dodává, že Fučík přitom „vynechává jednu podstatnou věc. On totiž rovnou nevystoupil z ložnice s rukama nad hlavou, měl nakonec ještě dost vteřin na to, aby oba kvéry i s náboji strčil do postele svých hostitelů. Tím jim podepsal rozsudek smrti, protože držení zbraně bylo za války v Protektorátu automaticky hrdelním zločinem a jeho pistole se v peřinách brzy našly – manželé Jelínkovi válku nepřežili…“ O Fučíkově jednání si nemůže dnešní čtenář nepomyslet, že bylo horší než podlé.

    

Fučíkův výrok, že „pistole zastrčil do Jelínkovy postele“, který našel Jan Novák až v jednom z protokolů v odpovědi na dotaz komisaře Böhma, proč zbraní nepoužil, může méně pozornému čtenáři připadat jako Fučíkův okamžitý (Novák snad kvůli dramatickému účinu vsazuje scénu už do auta odvážející polomrtvého Fučíka po brutálním zatčení) zbabělý pokus svalit vinu za ukrývání pistolí (z nich se v Novákově knize staly „kvéry“, kvér je podle Slovníku nespisované češtiny „puška, ručnice, dlouhá palná zbraň, méně obv. pistole“) na Jelínkovy. Jenže tím doznáním Fučík naopak bral vinu na sebe a za to by mu měl životopisec vyseknout spíše poklonu, a ne mu vyčítat, že vynechal „jednu podstatnou věc.“ Kdyby se v Reportáži zmínil o tom, jak se přiznal gestapu, že „kvéry“ do postele nevinných lidí zastrčil on, jeho dnešní soudci by tvrdili, že se chlubí svým hrdinstvím. I bez toho to jeho Reportáž, podle Jana Nováka „svou ambicí beletristická, svým emotivním jádrem patetická a dobře napsaná“, pěkně schytala: „Glorifikuje jak svého autora, tak komunistickou stranu, proto se po válce, a hlavně po únorovém převratu roku 1948 stala osou Fučíkova kultu.“        

  

V kapitole Poslední máj se Jan Novák zamýšlí nad otázkou důležitou pro porozumění celé jeho knize, nad otázkou, proč Kundera vlastně napsal básnickou skladbu právě o Juliu Fučíkovi. „Byl tou dobou přesvědčeným stalinistou, ale Fučíkův osud ho mohl dojímat i bez ideologické víry. Zároveň si však jistě promýšlel každý stupínek svého vzestupu k literárním výšinám a v raných padesátých letech pro něj nebylo vhodnějšího tématu než Julius Fučík. Po angažované epice ve vázaných verších volali teoretici nové literatury jako Ladislav Štoll a Jiří Taufer, kteří pohrdali ‚subjektivní lyrikou‘ a tvrdě odsuzovali ‚formalismus‘ dekadentních tvůrců, píšících volným veršem. Štoll byl dokonce jedním z porotců fučíkovské soutěže, a tak se Kundera pustil do veršovaného eposu s klasickou jednotou času a místa, jejíž účinnosti si všiml  a již popsal už Aristoteles.“

  

Tato  představa, že intelektuálně vyhraněný autor píše na základě umně vypočítaného kalkulu, je základem Novákova nazírání nejen na zrod Posledního máje, ale na všecko Kunderovo počínání v literatuře a v životě. Ač nad odposlechy StB Novák dochází k přesvědčení, že Kundera soustavně „mystifikuje své okolí“ a mystifikaci má za jeho totální prolhanost, „svým přátelům lže na potkání, bezdůvodně, jen tak, snad ze sportu, snad si to jen trénuje“? čteme v kapitole Autor života, ale kniha nevyniká konzistencí, její autor až neuvěřitelně důvěřuje svědectvím Kunderových známých a přátel, spolužáků, potenciálních i skutečných milenek, a nepomyslí na to, že není jejich vzpomínkám radno věřit nejenom proto, že lidská paměť často žalostně selhává, ale že i je zřejmě často od mládí rád a rozmarně mystifikoval.

  

A tu je už odpověď na otázku, čím  nejvíc zaimponoval mladému Milanu Kunderovi národní hrdina, v čem mu byl navzdory krátkozrakému zoficiálnění blízký a nejsrozumitelnější. Kundera nevěděl nic o tom, že Fučík se na konci svého nejpronikavějšího díla přiznal k Vysoké hře, kterou sehrál ve  vězení, ale jako by o tom přiznání věděl. Což není až tak neuvěřitelný zázrak, hra, vysoká hra patří k poezii. A dokázal-li Fučík po celé měsíce úspěšně hrát Vysokou hru o život, zdaleka ne toliko svůj, Kundera v něm našel jedinečnou inspiraci pro celý svůj život i tvorbu a příklad, jak mást své pronásledovatele, jichž na rozdíl od obdivovatelů nebylo mnoho, ale pravidelně byli mocní. A velkolepý příběh Fučíkovy vysoké hry zasadil do základního obrazu svého básnického i prozaického díla – od Člověka zahrady širé až po Slavnost bezvýznamnosti –, do obrazu vysoce kultivované kvetoucí přírody; do zahrady plné hudby.

     

   

Stať Otazník na otazník… jsem napsal až poté, co jsem uzavřel rukopis textu svých Glos o osudu Člověka v době prokurátorů, o Člověka Milana Kunderu, a váhal jsem, mám-li ho aspoň zkráceně vložit do rukopisu už v nakladatelství zredigovaného; v mylném domnění, že poměrně lapidární Glosy… vyjdou dřív, řekl jsem si, že je nebudu rozmělňovat textem nic neměnícím na jejich podstatě a stať vyjde jako jejich doplněk. Stať však vyšla už 8.11.2020 v LUKu 45/2020 a uvítal jsem možnost s tím dodatkem ke Glosám…, vycházejícím až nyní, seznámit i čtenáře, kteří nečtou literární přílohy novin. Mám za to, že odpověď na nabízející se otázku, kde našel Milan Kundera příklad svých tak úspěšných mystifikací, je z hlediska Glos… sice zdánlivě zbytná, ale ve skutečnosti vysvětluje, proč autor Člověka zahrady širé napsal poemu Poslední máj; primitivní dohad, že se tím chtěl zavděčit oficiálnímu kultu Julia Fučíka, je s povahou Milana Kundery nesrovnatelný a  jeví se jako ubohý. Což není Poslední máj oslava mistrné mystifikační vysoké hry vězně s dočasně mocným terorem stejně jako oslava kvetoucí jarní metropole české země?  Milan Blahynka