Ostatní
Ladislav Jakl: Rocker na Hradě
V roce 2005 se na Festivalu spisovatelů Praha ptali Michaela Houellebecqa, kdo podle jeho názoru nejvíc ovlivnil druhou polovinu 20. století. Francouzský spisovatel neváhal a odpověděl, že to byli především rockeři. Zdá se, že podobně je tomu i s českou kulturně-politickou scénou, kterou rockeři ovlivňovali od konce šedesátých let. Rocker a politika ještě nemusí být automaticky totéž, co rocker a revoluce - my každopádně máme i rockera na Hradě.
Ladislav Jakl - člověk mýty opředený, tvrďák, který si stojí za svými názory, trošku lidový myslitel, trošku pivní bouřlivák a trošku kravaťák, trošku vyhraněný politik a taky táta. Člověk pevných mravů, člověk loajální (k prezidentu Klausovi), člověk nekompromisní a otevřený (pokud je to možné). Muž plný rozporů, které snad jen on dovede tak umně poskládat do čehosi unikátně celistvého (viz také titul knihy). Takový skromný obraz o sobě podává tajemník prezidenta České republiky v knižním rozhovoru s Petrem Žantovským, věrným interviukem politiků. To je Rocker na Hradě.
Ačkoli by to možná bylo na místě, nebudeme se tu věnovat politickým taškařicím, z nichž tou nejmenší je už vydání takového souboru otázek a odpovědí („u příležitosti Jaklova jubilea“), ani se ptát, proč rozhovor s Jaklem nevedl třeba nějaký socan či komouš, aby nám ta názorová souhra z dialogického textu tak netrčela. Ne, podívejme se raději na literární stránku věci.
Jak je napsaná a zkomponovaná? Otázky jsou rozčleněné do tematických okruhů, které jsou zpátky sdružené do dvou hlavních bloků: homo politicus a homo musicus. Předem naformulované dotazy nikdo v případě neadekvátní či uhýbavé odpovědi neopakuje, dotazovaného na švestkách nenachytává, a hezky šupky přechází k otázce další, přečasto návodné. Nechce-li pan Jakl na něco klausovského odpovědět, prostě neodpoví, případně řekne, že u toho nesvítil, že to neslyšel nebo že o tom nic neví.
Jaklovy odpovědi jsou formulovány příjemně jednoduchým jazykem, bez krasodušných metaforických pletenic. Je patrné, že jejich autor pochází z novinářského prostředí. Bohužel se často vyjadřuje pomocí klišé. Úvahy a deklarace shrnuje do kréd a okřídlených vět. Z Jakla, coby dotazovaného, se stává neustále kouřící továrna na jadrná přirovnání („jako když někdo souloží s železobetonovým mostem“, „násilí je fuj“) a bonmoty, jež také často cituje sebe sama („Nehodlám se zpronevěřovat jedné své myšlence, kterou jsem formuloval někdy v roce 1990: „Lépe, než aby byly věci dobře, je, když jsou tak, jak mají být.“). Nemluvě o novinářských vyjadřovacích „elegancích“, jako je např. dramatické označení „Sarajevský atentát“, jež nemá s vražedným útokem na následníka trůnu nic společného.
Nejtrefnější jsou Jaklovy výroky a úvahy o médiích. Tam je jeho novinářské myšlení nejvíce doma a tam je také nejbystřejší („u velké většiny lidí médií neplatí schéma, že informace rovná se zboží, vydavatelem je prodejcem a čtenář, divák či posluchač je zákazníkem (...) Ve skutečnosti je tím zbožím právě čtenář, divák a posluchač, zákazníkem jsou inzerenti, kteří si čtenáře, posluchače či diváky od vydavatelů či provozovatelů vysílání kupují“ nebo „myslím, že lidé prasárny nemilují a chovat se eticky je dlouhodobě i výhodné“ či „většina novinářů jsou levicoví liberální intelektuálové“). A mnohem čitelnější je sekce, v níž se Jakl prezentuje jako nonkonformní hudebník a znalec rocku, než sekce politická.
Jak bylo řečeno, je kniha Rocker na Hradě postavená na protikladu dvou osobností, jež se sladce spájí v jeden celek, Ladislava Jakla. Kouzlo nechtěného ovšem přinášejí hojné protiklady v myšlení, proklamovaných hodnotách a výrocích. Kdyby byl Jakl ředitelem České televize, zrušil by reklamu a přestal vysílat komerci. Ovšem u Novy je hned v následující otázce „snad dobře, že televize vysílá pro lidi a ne pro dvanáct nějakých porotců“. Svoboda zjevně není pro Jakla podobná nezávislosti. Protože „Na nezávislost nevěřím. Postačí korektnost, poctivost a nezaujatost.“ Ovšem „Síla plyne ze svobody. Snažme se, aby u nás bylo co nejsvobodněji, a ona svoboda přinese i prosperitu. A prosperita sílu. (…) Nemyslím, že tohle vše jsou fráze. Je to něco jako krédo.“ (Nechť tato citace poslouží i jako ukázka výše zmíněné Jaklovy tendence k frázovitosti.)
S morálkou v médiích to má „kluk, který hodně ležel doma v knížkách a ještě stihl hodně dost ostrých klukovin“, ač v následující otázce „hlavně celé dětství četl a četl, ven chodil málo“, trochu nahnuté: na otázku, co soudí o skrytém sledování v žurnalistice, třeba odpovídá, že „když je u toho někdo chytí, měli by být novináři potrestáni za surový vpád do soukromí“. Když je nikdo nechytí, je jejich jednání zjevně v poho. Od muže, který v třetí třídě, jak tvrdí, četl Huga a Scotta a v páté Livia s Tacitem, bychom to nečekali. Ani to, že mu věta „prostě jsme se snažili chovat svobodně“ nepřipadá podezřelá.
Nejkřiklavější je nudící odsudek všeho havlovského (včetně opakovaného výsměchu frázi pravda a láska musí atd.), který se nepřeneseně rovná chvále všeho klausovského (včetně jeho banalizování ekologických problémů a postoje k ratifikaci Lisabonské smlouvy, při jejíž realizaci Jakl musí odejít za dveře, jelikož se na tu ztrátu suverenity nemůže dívat). Patosu a nehorázností se v obou případech neštítí: „Nacisté vyznávali kult čistoty. Na to já odpovídám, že životní prostředí není nějaká autonomní bytost. Je to prostředí pro dobrý život člověka. A tak se má i posuzovat.“
Stává-li se člověk „autorem“ knižního rozhovoru (jelikož zde panuje systematický zmatek v tom, kdo je vlastně jejím autorem, zda dotazovaný či tazatel, což se mj. projevuje v půvabných „pozn. autora“, které jsou ve skutečnosti poznámkami Žantovského, ač jako autor knihy je uveden Jakl), je pravděpodobně více než obtížné vyhnout se samolibosti. Alespoň tak to z Rockera na Hradě nepřetržitě a nestravitelně vytéká.
Rockerovo nakladatelství Daranus vydává kromě knížek Austenové, Brontëové nebo Stainfortha také českou beletrii, historické publikace nebo řadu Osobnosti a hudba, v níž v půvabné směsce mapuje například ceny Český slavík nebo život a dílo Steva Fossetta, Karla Gotta, Václava Havla, Hany Hegerové či Vyčítala. Zde se zastavme, protože je přinejmenším zábavné, že toto Jaklovo knižní slovo (v případě hovoru o odpudivosti normalizačního popíku završené emfatickým „ble“: „Já bych s nahrávkami tohoto typu zacházel přísněji než s jaderným odpadem. Zakopat, zabetonovat, zaminovat přístup.“) vychází v nakladatelství, jež ve v rámci svého vpravdě barvitého profilu vydalo také „knihu“ Michal David – Život nonstop.
Příspěvků: 0
