Karl Ove Knausgård: Můj boj

Karl Ove Knausgård je relativně mladý norský autor. Narozen na konci 60. let, příslušník střední třídy, svědek norského ekonomického rozkvětu a rostoucí emancipace žen. Po studiích žije v malém provinčním městě, ženatý, píše doma, a tak se stará o své tři děti a zároveň sžírá spisovatelskou ambicí. Těžko si představit průměrnější život. Přesto právě o něm, o jeho banalitě i dramatech, napsal rozsáhlý román „Můj boj“.

Stěží si od titulu Knausgårdova románu odmyslet Hitlerův spis, ve skutečnosti na něj ale naráží jen zlehka. Knausgårdův boj je především opravdovým bojem, proti autoritativnímu a pedantskému otci, proti nejistotám a zklamáním dospívání, za spisovatelské uznání a za fungující vztahy s rodinou a přáteli. Boj za život, který se vymyká ideálu bildungsromanu. Za život, které je pohodlné vnímat jako směřování a růst, ale který je spíše jako plavba po rozbouřeném moři, kde nezbývá než doufat, že vlny, které nás jednou topí, nás jindy vyzvednou.

Knausgård začal psát svou románovou sérii poté, co ho přepadla „unavenost fikcí“. Jeho dílo je tak až do důsledků reálné. Popisuje běžné činnosti i nejniternější pohnutky a myšlenky. Zachycuje místa, na která chodil, rodinné, milostné a přátelské vazby i spory, aniž by bylo cokoliv změněno, včetně jmen. Knausgård nechce a ani nemůže být objektivní, protože se jedná o jeho vlastní vnímání světa a protože pro něj bylo zásadní nechat román absolutně prostoupit svou osobností. Do reálného života mu to však přineslo konflikty, a zničené vztahy s řadou blízkých. Jak sám Knausgård říká, „je to jako upsat se Faustovi“, prodat dílo a slávu za osobní život.

Pro čtenáře je ale důležitější druhý rozměr Knausgårdovy autobiografie a to systematické prostoupení knihy spisovatelovou osobností. Vzhledem k rozsahu knihy by se pak dalo říct, že se čtenář musí naučit doslova žít s Knausgårdem, ani několik probdělých nocí na jeho šest dílů nestačí. Svou délkou však není v kontextu severské literatury ojedinělý, zvláště pokud zvážíme 4000 stránkový deník modernistického básníka Olava Hauge či 26 dílnou autobiografii Iijoki finského spisovatele Kalle Päätalo. Knausgårdova všudypřítomnost pak jakoby nastavovala zrcadlo nám samotným.

Stejný efekt, tedy reflexi sebe samotného, vytváří i způsob Knausgårdova vyprávění. Absence děje, dlouhé popisy banálních činností a totální rozměr osobních dramat, vypráví život, který se až děsivě podobá našemu vlastnímu. Knausgårdovi se podařilo zachytit všeobecný pocit z plynutí života, s nímž je velmi snadné se ztotožnit.

Literární kritiky a spisovatele kniha rozděluje. Zatímco někteří ji s nadšením řadí k modernistické tradici vedle děl Jamese Joyce, Marcela Prousta a Virginie Woolfové, pro jiné není, než rozvláčným líčením nudy a studu se zpochybnitelnou literární kvalitou. I ten nejzarputilejší odpůrce jí však nemůže odepřít, že představuje důležitý příspěvek do debaty o sebevnímání a sebezpodobnění člověka v současném světě individualismu a selfie. Knausgårdův boj je osamělý a jeho líčení dokonale subjektivní.

Přejít Knausgårdův román bez povšimnutí by tedy znamenalo vyhnout se jednomu ze zásadních svědectví o současném životě a úvahám o naší roli v něm. Román není třeba bezmezně obdivovat, ale rozhodně se jím můžeme bezmezně bavit. Ať už se necháme stáhnout do jeho dění, nebo ho budeme zpovzdálí pozorovat. Jak se nechala slyšet americká spisovatelka a kritička Katie Kitamura „Pokaždé, když se nám doma odehraje malé rodinné drama, říkáme si “Karl Ove by z toho vyrazil 200 stran”.“