Byt ve venkovském domě aneb Sebaldovi předchůdci

W. G. Sebald:
Byt ve venkovském domě

Paseka
2018
Překlad: Radovan Charvát

Německý rodák vzpomíná, že na cestu ze Švýcarska do Velké Británie (1964), kde následně vyučoval literaturu na univerzitě v Norwichi, si do kufru přibalil Hebelovu Pokladničku porýnského domácího, Kellerův román Zelený Jindřich a konečně „rozpadající se exemplář Jakoba von Guntena“. Výrazem obdivu k těmto dílům a jejich autorům se stal soubor esejů Byt ve venkovském domě (Logis in einem Landhaus, 1998), kde k trojici Johann Peter Hebel (1760–1826), Gottfried Keller (1819–1890), Robert Walser (1878–1956) přidal Sebald své další oblíbence – Jeana-Jacquesa Rousseaua (1712–1778) a Eduarda Mörikeho (1804–1875). Jako přívazek, který se ze souboru vymyká zaměřením výhradně na výtvarné umění, je připojen závěrečný esej o obrazech Sebaldova osobního přítele Jana Petera Trippa (*1945).

Sebaldovo psaní jako by v něčem upomínalo na linii žánru ustanovenou Montaignem. Přestože v esejích přináší množství dílčích postřehů k daným autorům či dílům, je nepřehlédnutelné, že Sebald takříkajíc píše i sám sebe (z hlediska stylu je pak příznačné i montaignovsky meandrovité myšlení/psaní). Dobře patrné to je v eseji o Rousseauovi, v němž se Sebald vyznává, jak se vydal po stopách samotářského chodce na ostrov svatého Petra ve Švýcarsku, kde se Rousseau cítil „tak šťastný jako nikde jinde“. Sebaldovo minuciózní pozorování Rousseauova pokoje, při němž se „sklání nad vitrínou, aby rozluštil tahy Rousseauova písma“, všímá si vyšlapané podlahy, taktilně „přejíždí rukou po ohlazeném dřevu v předsíni“, vdechuje pach dávných sazí či „vyhlíží z okna přes ovocnou zahradu a louku na jižní břeh jezera“, je dokladem vlastní jedinečné senzibility. Když pak pronese, že měl pocit, že byl přesazen do jiné doby, pojmenovává tak účinky svého „oživujícího“ či „zpřítomňujícího“ stylu, jejž neoddělitelně dotvářejí – stejně jako u Sebaldových próz – i autorem vybrané fotografie (např. sedm zcela rozdílných Walserových portrétů z různých období jeho života).

V souladu s Borgesovou myšlenkou, že každý spisovatel si vytváří své předchůdce, nám Sebald oživuje dnes povětšinou pozapomenuté (tzn. nečtené) geniální solitéry, vystěhovalce, exulanty, bezpodmínečné chodce a nešťastníky, pro než byla „pisatelská neřest“ zpravidla jediným možným modem vivendi. Rousseau byl sice klíčový myslitel svého i následujícího století, Sebald si ale při zmiňovaném pobytu na ostrově svatého Petra všímá, že jeho pokoj je o dvě století později už takřka nenavštěvovaný. Hebel, podle Sebalda autor pozoruhodných kalendářů, jehož obdivoval Goethe, Kafka (hle, další fanatik psaní) nebo Walter Benjamin, ani nebyl přeložen do češtiny. Mörikemu uškodila neprávem udělená biedermeierovská nálepka; Sebald míní, že tehdejší život mnohem nebezpečnější, než jak nám dnes může připadat. Keller se ze svých nešťastných vztahů snažil vypsat soupisem neopětovaných lásek a vytvořit tak konečně velké dílo. A Walser, proslulý bartlebyovec (Vila-Matas), se po své dobrovolné internaci v léčebném ústavu ve Waldau a poté v Herisau publikačně odmlčí, aby v ústraní přesto neustával v zaznamenávání textů psaných zhruba dvoumilimetrovým písmem, „dokumentech skutečné vnitřní emigrace“, tzv. mikrogramech (čímž z české literatury předjímá osud Ivana Blatného).

U Sebaldových rozborů literárních děl lze jenom stěží mluvit o apriorním uplatňování určité literárněvědné metody; takřka každé dílo je pojednáno trochu jinak. Kellerovo dílo je čteno bezmála jamesonovsky, když v něm jsou rozpoznávány symptomy měšťanského kapitalismu v kontrastu k ekologickému smýšlení a utopii ideální krajiny. V uchvacujícím eseji o Robertu Walserovi, jehož román Jakob von Gunten (1909, česky Opus 2005, přel. Radovan Charvát) skutečně nelze než bezmezně obdivovat pro okouzlující myriádu vjemů, unikátní styl, komiku nebo třeba pro Jakobem pečlivě sepsaný životopis pro budoucího zaměstnavatele, se pro změnu střídají jemné rozbory Walserovy poetiky s pasážemi, v nichž Sebald připodobňuje svého dědečka právě k přízračnému švýcarskému autorovi, až dochází k jakémusi mystickému ztotožnění Walsera se sebou samým. Ona pasáž je konečně esencí toho, co především vyhledává Sebald u svých předchůdců – a sice náhlým okamžikem pochopení jistých souvislostí, sepětím se světem, epifanií:

„Pomalu jsem se od té doby učil chápat, jak spolu všechno přes prostor a čas souvisí, život pruského spisovatele Kleista a švýcarského prozaika, jenž o sobě tvrdí, že byl v Thunu zaměstnán v akciovém pivovaru, ozvěna výstřelu z pistole nad jezerem Wannsee (místo Kleistovy sebevraždy – pozn. MŠ) s výhledem z okna léčebného ústavu v Herisau, Walserovy procházky s mými vlastními výlety, data narození a úmrtí, štěstí s neštěstím, historie přírody s dějinami průmyslu, historie domova s historií exilu. Na všech cestách mě přitom Walser neustále doprovázel […].“

...
...

Redakční poznámka o autorovi knihy

W. G. Sebald se narodil roku 1944 ve Wertachu im Allgäu v Bavorských Alpách. Po studiích ve Freiburgu a ve Švýcarsku nastoupil jako universitní lektor v Manchesteru. V osmdesátých let začal úspěšně publikovat ve Velké Británii, USA (autora podporovala Susan Sontag) a ve Francii, byl zmiňován jako možný adept na Nobelovu cenu za literaturu. Ve věku sedmapadesáti let Sebald nešťastně zahynul při automobilové nehodě ve východní Anglii, což bylo dva roky poté, kdy na Festivalu spisovatelů Praha svůj autorský večer věnoval mimo jiné připravovanému románu Austerlitz (2001).