Próza
Jiří Drašnar: Venuše spící v krajině /ukázka/
Pod keřem leží nahá žena. Zdá se, že spí. Pravou ruku má za hlavou, levou má položenou v klíně. Je to taková ta těžká měkká ruka, kterou je možné vidět na obrazech svatých, ruka přikrývající ránu, mušli nebo vchod do jiného světa, symbol ochrany, vyzývavosti, cudnosti a nemravnosti.
Jiří Drašnar:
Venuše spící v krajině
Host
2004
184 stran
V pozadí je tmavá krajina s obzorem v nažloutlém světle, cesta vedoucí k nějaké skupině budov, dva stromy a pařez. Za nimi je cosi, co vypadá jako hory a vodní plocha, těžko říct. Původně tam byl ještě tlustý chlapeček, Kupid, kterému seděl na ruce pták, ale někdo ho přemaloval, což, dle mého soudu, obrazu jenom prospělo, udělalo ho to ještě neproniknutelnější.
Venuše spící v krajině, poslední věc, kterou Giorgione namaloval, než umřel na mor. Údajně namaloval, velký Giorgo se totiž příliš neobtěžoval podepisováním svých děl.
Vždycky jsem si myslel, že muž schopný vytvořit takový zázrak nehmotné, melancholické a přitom tak živočišné krásy musel nejenom milovat ženy, což se mi zdá zjevné, a což mimochodem vylučuje Tiziana, Tizian to sice mohl dokončit, ale Tizian byl voyeur, to se stačí podívat na Venuši z Urbina, ale že to musel být někdo, kdo věděl, jak pracuje lidská mysl.
Mužskému oku stačí zlomek vteřiny, aby mezi desítkami tváří rozeznalo tvář ženy, kterou považuje za krásnou. Zlomek vteřiny stačí, aby se v mozku dostavila reakce podobná účinku drogy, aby se zaplavil opiáty a rozsvítil se jako vánoční stromek.
Většina zásahů je naštěstí velice povrchní, jinak by člověk nemohl existovat. Aby to proniklo dovnitř, aby to zasáhlo celý organismus, je nutné být oslabený, zranitelný, hladový, a hlavně nepřipravený. Jak říkal jeden z mých učitelů — útok, který člověk nečeká, je útok, který způsobí skutečnou škodu.
A přesně to se mi stalo s Kálí.
Byl jsem unavený, v tom malátném otupělém stavu, který se dostavuje po dlouhém cestování, stále ještě v šoku z Jean Paulovy smrti, a ani ve snu mě nenapadlo, že by se mi něco podobného mohlo přihodit. Jediné nebezpečí, kterého jsem si byl vědom, byla nezvykle zjitřená, nezvykle brebentící Marie Christine, která do sebe házela jednu sklenici vodky za druhou.
To není dobrý, říkal jsem si chmurně, pohřeb a alkohol, to není dobrá kombinace, to v ní určitě probudí potřebu kopulovat. Už mňouká a protahuje si páteř. Měl bych se vytratit, dokud je čas.
Bouchnutí dveří, zvuk odhozených klíčů, kroky, kdosi rozsvítí ve vedlejší místnosti a vstoupí do pokoje. Nic rozeznatelného, nic, co by jeden mohl přesně identifikovat, pouze temná nejasná silueta, deformovaný otisk ženského těla, v zářivém obdélníku elektrického světla.
Než mi došlo, kdo to je, že je to Kálí, ta ale vyrostla, bylo už pozdě. Ucítil jsem vlažnou, nezadržitelnou vlnu sladkého měkkého tepla, která se jako hustý javorový sirup rozlila do každého póru mého hladového těla.
Aniž by se mě dotkla, bytost ve dveřích neomylně nahmátla to nejzranitelnější, to nejhloupější a nejdychtivější v mé psychice, mou osamělost a nostalgii, našla ten prázdný vír, který tam od Jean Paulovy smrti tak neúnavně pracoval, a vstříkla mi do těla drogu, která ze mě na několik vteřin udělala bezmocného pitomečka. Tohle je samozřejmě metafora z živočišné říše, nikdo nikomu nikam nic nestříká, člověk si to způsobí sám, nebo lépe řečeno, informace zakódovaná v křivkách a tvaru těla a jak ji nervový systém interpretuje, je to, co uvolní opiáty, ale to je zcela nepodstatné. Mému mozku bylo lhostejné, jak si to jeho vzdělaná kůra vysvětluje, jestli si myslí, že to je Erótův šíp, fotonové chapadlo nebo jenom překrvená amygdala. Buňky zapěly aleluja, zapěly hosana a vědomí se zaplnilo jedinou myšlenkou, dá-li se to vůbec nazvat myšlenkou:
Musí se dotknout! Musí ochutnat! Musí mít!
Tak této nezvládnutelné, vše zahlcující explozi touhy se dnes v odborném žargonu říká fixace pozornosti nebo unesení mozku. Kdysi dávno se tomu říkalo ukrást někomu srdce.
A to je přesně to, o co se pokusil Giorgione s Venuší: o krádež Srdce.
To mohutné, spokojené, soběstačné tělo., které vládne poli vidění jako obrovská sépie, nemá žádný vyhraněný charakter, je to protoforma, pradávný jednobuněčný organismus, který ožije a nabude konečného tvaru a sil teprve v podvědomí, v krajině tužeb a obav mužské fantazie.
Stejně ale nechápu, jak se mu to podařilo. Přes všechno, co o těchto věcech vím, stále nechápu, jak to dokázal s tehdejšími prostředky. Já mám k dispozici počítače, psychology, testy, emocards a já nevím co ještě, a on to udělal sám a naprosto intuitivně, pomocí kusu plátna, štětce a několika barev.
To je patrně genialita.
To je patrně mistrovství v pravém slova smyslu.
Samozřejmě, někomu, kdo to nikdy nezkusil, kdo to studuje z objektivního hlediska, se to může zdát lehké a triviální.
Jeden z mnoha obrazů na téma z řecko-římské mytologie, řekne si, v zásadě kýč, šikovné užití barvy, kompozice, šikovné užití horizontální linie, tvaru očí a tak dále. Jenže ono to není tak jednoduché. To vyžaduje víc než zručnost nebo znalost několika triků. To vyžaduje absolutní víru nebo téměř psychopatickou schopnost koncentrace.
Oči, které se nedívají, ale vidí, oči zafixované na obzor, ale v týž okamžik vnímající vše, co se děje v periferním poli vidění —
Samozřejmě! Že mě to nenapadlo dřív!
Měkký pohled.
Tohle většina lidí nedokáže, tohle je znak trénované mysli.
Jak to, že mě to nikdy nenapadlo?
Tohle je pohled šermíře, člověk, který namaloval Venuši, byl buďto trénovaný šermíř, nebo strávil mnoho času na modlitbách, to je jasné.
Na druhé straně, možná že malování pro něj byla forma boje, meditace nebo modlitby.
Nebo všechno dohromady.
Co já vím.
Pět set nebo kolik let změní mužskou psychiku.
Anebo je taky možné, že to celé byla pouze reklama pro nějakého benátského kupce, protože ten kus látky, na kterém Venuše leží, je jediný element obrazu vypracovaný v detailech. Afrodita prodávající látky, Ježíš Kristus prodávající hřebíky, Reinkarnovaný Buddha prodávající počítače — To je jedno, kdokoliv Venuši namaloval, rozuměl lidské mysli.
Intuitivně, instinktivně, ale rozuměl.
Zajímalo by mě, jak tomu asi říkal, jak si to vysvětloval.
Duše? Srdce?
Asi srdce.
No, určitě tomu neříkal Mozek.
Příspěvků: 0