Ondřej Adamec: Chytrý šáh

   

Žil jednou jeden šáh, který nemiloval lov ani válečná tažení. Nejraději podnikal výpravy do ulic města Isfahánu. Celou jeho výstrojí byly obnošené šaty. Skoro každý večer vyklouzl tajnou zadní brankou paláce do města. Nejčastěji sedával dlouho do noci v čajovnách a krámcích, aby poznal, jak žijí obyčejní lidé.

Tak šáh věděl o kouscích svých poddaných líp než jeho úředníci. Nejraději se pletl do řemesla soudcům. Vypátrat důkazy a usvědčit obžalovaného, se kterým si už nikdo nevěděl rady, bylo jeho největší libůstkou.

Jeden učenec se chystal na dalekou cestu. Neměl doma pevnou truhlu a zámky ve dveřích vyzývaly zloděje na návštěvu. Vzal tedy svých tisíc stříbrňáků a zanesl je kupci, jenž požíval ve městě velké vážnosti.

„Máš jistě ve svých sklepeních dost místa na úschovu mého jediného majetku,“ řekl učenec. „Jakmile se vrátím, dobře ti za úschovu zaplatím.“

„Myslím, že ti mohu vyhovět, učenče,“ odvětil kupec a přepočítal peníze, které mu učenec předal.

Za půl roku se učenec vrátil z cesty a vydal se ke kupci. „Ale ty tvrdíš lež, příteli! Tos pochytil v cizí zemi  tento mrav?“ vyjel na něj kupec. „Nechť blesk sjede na mou hlavu a můj dům, přijal-li jsem od tebe jediný peníz. Jsi starý a paměť už ti neslouží, možná jsi dal peníze někomu jinému.“

„Neurážej mou paměť. Tamhle jsi tenkrát stál a přepočítával peníze.“ Tak se hádali, až se seběhl dav a začal kupce vehementně hájit.

Učenec vyhledal soudce, ale ten potvrdil kupcovu bezúhonnost.  Učenec, nevěda, co počít, odešel se žalobou k šáhovi.

Když šáh vyslechl celý příběh, zamyslel se a řekl: „Kupec dnes ráno vyrazil s velkým stanem do cypřišového háje za městem, aby si odpočinul od parného sluce, jenž rozpaluje naše ulice. Jdi k jeho stanu, sedni si tam a mlč. Já půjdu kolem, počkej, až tě pozdravím, a kromě odpovědi na pozdrav nic neříkej. Až budu pryč, požádej kupce o peníze a přijď mi pak sdělit, jak jsi dopadl.“

Učenec poslechl. Seděl bez hnutí u kupcova stanu a kupec ho zvědavě pozoroval. Krátce po poledni se otevřely městské brány a dlouhý průvod se vydal do cypřišového háje. V čele byl sám šáh.

Zastavil svého koně před učencem a s hlubokou úklonou pravil: „Mír s tebou příteli, kde tě to potkávám?“

„I s tebou,“ odvětil učenec a klidně dál seděl.

Šáh pokračoval: „Proč mě nepřijdeš navštívit, abychom spolu promluvili o tom či onom?“

Učenec neřekl nic a koutkem oka zahlédl, jak kupec zbledl jako křída. Když šáh odjel, vyšel ven ze stanu.

„Mír s tebou, kdy žes mi dával ty peníze? Nebo je vzal můj zástupce? Vypravuj, jak se to stalo.“ Učenec mu tedy připomněl, jak mu svěřil tisíc stříbrňáku.

„Ach ano, už si vzpomínám. Ach ta paměť...“ Po těchto slovech kupec vzal učence do svého domu a vyplatil mu do poslední mince obnos, který si u něj učenec uložil. „A nežádám za úschovu ani měďák, jen odpusť mou zapomětlivost.“

Učenec vzal peníze a šel navštívit šáha, aby mu poděkoval. Toho dne byla v paláci velmi dobrá nálada nad potrestaným ničemou.

Šáh si však druhého dne moc nepospal. Dveřník hned ráno vnikl do jeho ložnice a vzrušeně šeptal: „Pane můj, před branou se domáhá vstupu nějaký člověk a vykřikuje, že v této zemi už není spravedlnost, protože i soudcové jsou darebáci.“

Šáh nechal křiklouna předvést. Měl v úmyslu toho muže přísně potrestat, leč jeho zoufalství  bylo opravdové, a tak pokynul rukou na znamení, že poslouchá.

„Vyslechni mne, pane můj. Chystal jsem se na dalekou cestu za svým bratrem. Nechtěl jsem nechávat peníze v prázdném domě a napadlo mě, že bych své dva tisíce stříbrňáků mohl svěřit samotnému soudci. Soudce brašnu přijal a zapečetil a stejně tak mi ji vrátil po mém návratu z cesty. Jaké ale bylo mé překvapení, když jsem brašnu otevřel. Byly v ní samé měďáky. Jak já teď soudci dokážu, že peníze zůstaly u něj.“

Šáh chvíli přemýšlel a pak řekl: „Přines svou brašnu. Ujmu se té věci.“ Brašnu pak uložil do své knihovny.

Po obědě, zatímco se palác oddával odpolednímu odpočinku, přitočil se šáh k trůnu a natrhl zlatem tkaný koberec, na kterém denně sedával, a běžel do své postele.

Za chvíli vešel do sálu starý komorník. Jak uviděl natržený koberec, polekal se. „Šáh mne jistě odevzdá katu,“ napadlo ho. Vzbudil svého přítele a pověděl mu, co se stalo. „Neklesej na mysli. Znám jednoho krejčího, ten sešije látky, koberce a kůže velmi dovedně.“

Komorník vzal koberec a pospíchal za krejčím. Slíbil mu dukát, když sešije koberec, aby trhlina nebyla k poznání. Před svítáním byl koberec opravdu hotov a odnesen na trůn.

„Kdo sešíval ten koberec?“ zeptal se ráno šáh. „Ten koberec byl roztržený, sám jsem ho natrhl a chci poznat mistra, který tak dobře šije.“

Komorník poslal pro krejčího. „Umíš sešívat jako skutečný mistr. Neměl jsi náhodou v práci také torbu na peníze?“

„Ano měl asi před třemi měsíci. Byla zapečetěná a plná mincí.  Šáh položil brašnu podvedeného muže před krejčího. „Ano, to je ona. Přinesl mi ji tenkrát městský soudce.“

Šáh nechal krejčího bohatě obdarovat a vyprovodit. Hned také kázal předvolat městského soudce.

„Dal jsem ti nejdůstojnější úřad ve městě, spoléhaje na tvou poctivost. A ty jsi okradl mého poddaného o dva tisíce stříbrňáků, které ti svěřil do úschovy. Jsi zloděj.“

„Kdo se odvažuje mě obvinit? Ano jeden muž byl u mne a vymyslel jsi, že jsem mu stříbrňáky vyměnil za měďáky, ale jak bych to mohl udělat bez porušení pečeti?“

„Já tě tak nazývám. Když ti ten muž svěřil své peníze, roztrhl jsi torbu právě tolik, aby otvorem vypadaly stříbrňáky. Pak jsi vsypal do torby měďáky a zanesl torbu ke krejčímu, aby díru zašil.“

Soudce se nezmohl na kloudnou odpověď a musel ošizenému vyplatit dva tisíce stříbrňáků. Šáh dal podvodníka vsadit do vězení a poté sešel do palácové zahrady, aby si odpočinul.

Nebylo mu však dopřáno odpočinku. V zákrutu cesty se objevil neznámý mladík. „Kdo jsi a jak ses sem dostal?“ zeptal se šáh překvapeně.

„Ó nejvyšší, smetám prach před tvými kroky a žádám o odpuštění! Přelezl jsem zeď a čekal, až se objevíš. Neodvážil jsem se požádat stráže, aby mě pustily dovnitř a zjednaly mi přístup před tvůj trůn jako v případě prosebníků, aby mě  kvůli mé prosbě nepovažovaly za podvodníka,“ řekl mladík.

„Co tedy vede tvé kroky až sem?“ zeptal se šáh. „Před několika dny jsem se vrátil z daleké cesty a zajel jsem na koni k majiteli broskvových sadů a požádal ho, aby mi vrátil sto zlaťáků, které jsem si u něho před cestou schoval. Popřel však, že bych mu kdy nějaké zlato dával a pustil na mne psy. Stěží jsem vyvázl.“

„Máš odvahu mládenče,“ řekl šáh. „Dám zavolat sadaře.“ Vrátili se do paláce a sadař byl předveden před trůn.

„Svěřil ti tento mladík nějaké peníze?“ zeptal se šáh.

„Nedal mi ani měďák, nejvyšší!“

Šáh se otočil k mladíkovi: „Máš svědka, který může potvrdit, že jsi sadaři dával peníze?“

„Nikdo u toho nebyl.“

„A kde jsi ty peníze sadaři dával?“

„Kousek od sadu pod jedním stromem, nejvyšší.“

„Proč tvrdíš, že u toho nikdo nebyl? Jdi k tomu stromu a požádej ho o svědectví.“

Jinoch se tedy vypravil na cestu. Šáh přivolal hudebníky a tanečnice a pozval sadaře, aby přisedl. Sadař i šáh hleděli s potěšením na tanec a jakoby zapomněli na událost před několika okamžiky.

Náhle se  šáh naklonil k sadaři: „Co myslíš, vážený hoste, došel jinoch k tomu stromu?“

„Zajisté ještě ne,“ opáčil sadař.

V té chvíli byl mladík na půl cesty k osamělému stromu, kde sadaři dal své peníze. Za hodinu tam dorazil a požádal strom o svědectví. Strom se ani nepohnul. Mladík se zklamaně vydal na cestu zpět. Po příchodu smutně líčil, jak pochodil.

Šáh vypadal velmi spokojeně. „Strom tu byl a už odešel mladíku.“

„Jaký strom? Jaké svědectví?“ podivil se sadař. „Žádný strom nevešel do komnaty, aby přerušil naši zábavu.“

„Máš pravdu,“ odpověděl šáh. „Ale když jsem se tě zeptal, jestli mladík došel k tomu stromu a ty jsi odpověděl „Zajisté ještě ne,“ usvědčil tě strom tvými ústy. To znamená, že jsi přesně věděl, k jakému stromu. Jsi podvodník a zloděj!“

Sadař byl ještě téhož dne odveden do svého domu v poutech a vyplatil mládenci peníze, které mu zapřel.

Šáh si mezitím uvědomil, že nastal čas pro noční procházku. Navlékl si obnošené šaty a turban a potichu vyklouzl z paláce do nočního města.   

              

Ondřej Adamec se narodil v roce 1977 v obci Trnová ve Středočeském kraji. Vystudoval historii na Univeriztě Palackého v Omomouci. V rámci studia se nejvíce zajímal o dějiny 20. století, mezinárodní vztahy 20. století se zaměřením na střední a východní Evropu.