Tajemný génius moderní poezie

„Ze všech dnes píšících a čtených amerických básníků má John Ashbery pověst toho nejobtížnějšího. Tím více překvapí, že patří zároveň mezi básníky nejpopulárnější. Přesněji nejprodávanější, což znamená, že jeho sbírky dosahují údajně dvaceti tisícových a vyšších nákladů.  A to je na poezii ve Spojených státech opravdu mnoho,“ čteme v doslovu Josefa Jařaba k Ashberyho slavné sbírce Autoportrét ve vypouklém zrcadle v překladu Pavla Dominika.

Jen málo básníků byli za svého života tak vysoce ceněni. Ashbery byl prvním žijícím básníkem zařazeným v prestižní edici Library of America. Jeho sbírka Autoportrét ve vypouklém zrcadle z roku 1975 se stala „vítězem“ amerického knižního světa pyšnícím se trojí korunou: Pulitzerovou cenou, Národní knižní cenou (National Book Award) a Národní knižní cenou kritiků (National Book Critics Circle Prize).

Ve své generaci Ashbery vyčníval svou troufalostí a hrou se slovy, modernistickými přechody mezi vysokou řečí a každodenním tlacháním, svým humorem, moudrostí a okouzlujícím spádem narážek a smyslových dojmů. Ashberyho obraty působí vždy čerstvě; jeho básně zdůrazňují překvapení a potěšení ze slov zcela jinak, než omezující gramatika.”

“Moje poezie imituje nebo reprodukuje způsob vědění nebo vědomí, jak ke mně přichází, svou vhodností, otevřením i nepřímostí,” mnohokrát zdůrazňoval Ashbery. Podobně bezprostřední výpověď známe z video-rozhovoru přenášeným z New Yorku posluchačům mezinárodního Festivalu spisovatelů Praha v roce 2012. Při té příležitosti jeho verše zhudebnila a video-artovou projekcí doprovodila Monika Načeva.

Ashbery se narodil v roce 1927 v Rochesteru, ve státě New York. Sám sebe v dětských letech popisoval jako osamělého knihomola, na kterého doléhala smrt mladšího bratra Richarda a konfliktní zájem o chlapce. Svou první báseň napsal v osmi letech. Byl s ní tak spokojený a tak polekaný pochvalou svých blízkých, že nenapsal žádnou další, dokud jeho práci neopublikovali ve školním tisku.

Jeho první kniha Pár stromů byla relativně konvenční sbírkou, až v roce 1962 se odvázal sbírkou Přísaha na tenisovém dvorci. Jeho mistrovským dílem je titulní báseň z Autoportrétu ve vypouklém zrcadle, hustě psaný epos o umění, času a vědomí, který je inspirován stejnojmennou malbou ze 16. století. Ve více než 400 verších se Ashbery zamýšlí nad Parmigianinovou malbou sebezachycují vlastní portrét skrze vypouklé zrcadlo, tolik připomínající audiovizuální techniku 20. století. Dílo je tak paralelou k přehlcené mysli a sebestřednosti současné generace. S nadsázkou lze říci, že dnešní fenomén „selfie“ je jeho výsledkem.

.

Autoportrét ve vypouklém zrcadle
(úryvek)
překlad Pavel Dominik

Jako to udělal Parmigianino, pravá ruka
větší než hlava vržená na diváka
a vzápětí uhýbající, jako by bránila
nabízené. V olovu zasazená okna, staré trámy,
kožešina, plizovaný mušelín, prsten s korálem
sbíhají pohybem podpírajícím tvář, jež plove
sem a tam podél té ruky,
jenomže v poklidu. Je čímsi
odloučeným. Vasari říká: „Francesco se jednoho dne
pustil do vlastní podobizny
podle vypouklého bradýřského zrcadla ...
Nechal si vykroužit dřevěnou kouli a
potom ji dal rozříznout, aby získal půlkouli
velikost zrcadla, a pak na ni začal
nanejvýš věrně malovat vše, co v zrcadle viděl,“
zejména svůj odraz, jehož je portrét
odrazem jednou sejmutým.
Zrcadlo zachytilo pouze viděné,
což mu vyhovovalo: umělcovu podobu,
strnulou, uchovanou, pod úhlem horizontu.
Den či hustota světla
přilnutá k tváři ji udržuje
živou a nedotčenou ve věčné vlně
příchodů. Duše se etabluje.
Jak daleko však může vyplavat očima
a přesto se vrátit do úkrytu? Vypouklost
povrchu zrcadla vzdálenost významně
prodlužuje; totiž sdostatek, aby se vyjevilo,
že duše je zajatkyně, lidsky opatrovaná, držená
v napětí, neschopná překročit
váš pohled spočinulý na obraze.