Hana Newman: Joseph Kanon v New Yorku

Setkali jsme se v Newyorské veřejné knihovně, úchvatné budově a ctihodné instituci. Právě zde Joseph Kanon tráví dlouhé hodiny hledáním podrobností o událostech a místech, které ztvární ve své beletrii. „Nejdřív výzkum, potom zápletka.“

Kanonovy romány těží z dlouhých návštěv měst, do kterých svou zápletku umístil. Jeho čtenářům se tak dostává jasného vhledu do atmosféry a kulturního a politického života v Berlíně, Istanbulu, Hollywoodu, Benátek a Prahy. Často jsou přidány i mapy, aby daly pevný základ jednání i fyzickému a morálnímu směřování jednotlivých postav. „Přitahují mě místa a události, které změnily svět.“ 

Krátká procházka z Veřejné knihovny nás dovedla do hotelu Algonquin, dalšího z ikonických míst New Yorku. Usedli jsme v hlavní hale a začali hovořit o jeho kariéře. Kanon byl rád, že může vyprávět o svém životě spisovatele i o svých láskách: literatuře, historii, filmu, cestování, manželce a rodině. Joseph Kanon není plachý, ani domýšlivý. Jeho bodré a uvolněné způsoby umožnily více než hodinovou živou konverzaci, během níž jsme si ani nevšimli, že k nám ke stolu nepřišel žádný číšník a že jsme hovořili, aniž by naši pozornost odváděl šálek kávy či sklenka vína. 

Narodil se v Nanticoke, malém městečku v Pensylvánii, kde jeho otec pracoval v uhelných dolech, a tak jeho dětství zahrnovalo příležitostné výlety do velkoměsta, do New Yorku. Nevyhnutelně se tak ocitl v zajetí lásky k literatuře a historii a vlastní zvědavosti.

Obdržel stipendium a tak na Harvardu studoval literaturu a historii a později získal i magisterský titul z anglické literatury na Trinity College v anglickém Cambridge. To jej rychle dovedlo ke kariéře redaktora a vydavatele. Vypracoval se až na místo výkonného viceprezidenta vydavatelství Houghton Mifflin, ovšem v roce 1995 se rozhodl stát spisovatelem. Úspěšná spisovatelská dráha se rozjela téměř náhodou během jeho dovolené v Novém Mexiku. Zde je úryvek z jeho autobiografie, který Kanon rád převypravuje a který většina lidí i ráda poslouchá.

Když v Los Alamos navštívil laboratoř, kde se vyvíjela atomová bomba, vydavatel Kanon si představil zápletku, v níž vystupovali vědci a vrah – příběh, který by se soustředil na některá morální dilemata, jimž museli čelit členové tak rozmanité skupiny. Svou roli tam v té době – tu dobu identifikoval jako „klíčový bod lidské historie“ – musely bez pochyby hrát nejrůznější intriky. Vydavatel v něm nejprve hodlal najmout jiného spisovatele, který by jeho ideu zpracoval do románové podoby. Když tento plán nevyšel, jednapadesátiletý Joseph Kanon přesedlal od vydávání k psaní a sepsal svůj první románový bestseller Los Alamos, který v roce 1998 získal Edgar Award.

Kanonovy romány se obvykle označují jako politické thrillery. Taková klasifikace je v rámci západní tradice literárních žánrů nepřesná a poskytuje jen omezenou představu o díle, jež se snaží jakékoliv škatulkování přesáhnout. Joseph Kanon představuje obyčejné lidi na určitých místech v historicky vypjatých dobách. Hlavní témata Kanonova díla se točí kolem dvou základních lidských dilemat: Kdo jsme? Co uděláme, když není jasné, který směr je ten „správný“? Romány Josepha Kanona vzbuzují ve čtenářích pocit, který významný sociolog C. Wright Mills označil jako sociologickou imaginaci, stav mysli, který „nám umožňuje uchopit historii a biografii a vztahy mezi nimi ve společnosti“ a tak „porozumět historické události z hlediska jejího významu pro vnitřní i vnější život nejrůznějších jednotlivců“.

Na rozdíl od jiných známých spisovatelů (například Phillipa Kerra), kteří také píší špionážní thrillery, Kanon nemívá žádného hrdinu, který by se objevoval vícekrát. Spíše se podobá Ericu Amblerovi, neboť jeho protagonisté, jak říká sám Kanon, jsou obyčejní lidé uvízlí v neobyčejných situacích, které při jejich boji o přežití ve světě, nad nímž nemají žádnou moc, vyžadují ani ne tak hrdinství, jako lidskost. Po čtenáři se nechce, aby se identifikoval s postavami, ale spíš aby jim porozuměl a zaměřil se na celou složitou scénu, na historické pozadí, na specifické podmínky a na psychologii postav a jejich jednání v rámci toho všeho. Opakující se hrdina by takovou vizi podkopával. Při odkazu na tento trend, zvláště oblíbený ve filmech, se Kanon usmívá: „Miluju filmy, ale nechci pokračování.“

Zmínka o filmech přinesla na přetřes styl a způsob, jakým Kanon začleňuje čas, akci a postavu do dialogu. Jeho scény se podobají filmovým záběrům, obraz i zvuk se před námi odvíjí stejně jako na plátně. Tento kinematický způsob vyprávění se ukazuje jako záměrně zvolený styl. Kanon otevřeně přiznává, že často píše, jako kdyby psal scénář: „Dialog je akce. Moje láska k filmu byla hluboká a hodně mě ovlivnila. Přemýšlím o těch knihách jako o filmech ve své hlavě.“

Kanonova důvěra v dialogy nevyřazuje popisné či další literární prvky. Když jsem zmínila větu z Berlínského spiknutí (The Good German), která mě zasáhla svou poetičností: „Opět spatřil její oči ve sklepě, ne unavené, ale zalité něčím jiným, něčím, co přesahuje smutek visící ve vzduchu mezi nimi jako prach ze sutin,“ autora to potěšilo. Účinek, odpověděl, je „přesně takový, v jaký jsem v takové scéně doufal“.

Při debatě o místě, postavách a stylu jsem se dostala k důležitému prvku týkajícího se témat a doby.  Každý román, bez pokračování, zůstává sám jako oddělená událost, kterou lze nazírat také jako konstelace mnoha možných událostí, jež se staly na stejném místě. „Období bezprostředně po válce vidím jako stěžejní bod minulého století: existuje předtím – pak potom. Shození atomové bomby v roce 1945 změnilo svět navždy. Morálním ekvivalentem je holokaust. Už se nikdy nemůžeme vrátit do předatomového světa. Bomba byla demonstrací toho, že nyní, poprvé v historii, můžeme čelit vyhlídce zničení.“ 

Studená válka je územím, kde se tvoří a přetvářejí špióni. Do této doby Joseph Kanon zasazuje témata dvojznačnosti, protimluvů a volby a především těžko uchopitelnou profesi špionáže.

Zatím poslední Kanonův román Přeběhlíci (Defectors) se špionáží zabývá nejexplicitněji. V této knize (všimněte si chybějícího členu v názvu – již od začátku upřednostnění neurčitosti před jistotou) tvoří historickou scénu studená válka, v níž se opět sledují špióni nebo bývalí špióni (pokud něco takového existuje) pracující pro CIA nebo KGB, z ideologických důvodů nebo někdy prostě jen kvůli sobě a osobnímu přežití.

„Myslím, že často čelíme etickým otázkám, u nichž není zřejmé, co je černé a co bílé, neexistuje žádné „správné“ jednání, jen šedá oblast kompromisu. Jelikož věřím, že romány by neměly být jen zábavou, ale prostředky morálního bádání, dostáváme se tak k jádru toho, čím může beletrie být.“ 

Jakkoli jsou události a témata nabity ideologií, Kanon se snaží uchránit nějakých stranických či osobních soudů. Právě taková objektivita činí jeho romány různorodé a obecně oblíbené. To podtrhuje jeho věrnost realismu a nezávislosti románu jako odrazu reality.

Na závěr našeho rozhovoru jsem se zeptala, zda si myslí, že studená válka skončila. Lišácky se pousmál a po chvilce odpověděl: „Ne.“

Co tím myslel, se ho hodlám zeptat na Festivalu spisovatelů v Praze.

srpen 2017

přeložil Luboš Snížek