Hlavní
Ersi Sotiropoulos o zrození básníka Kavafise
Nejnovější román řecké spisovatelky Ersi Sotiropoulos Co zbývá z noci, je lyrickým a erotickým zpodobněním homosexuálního řecko-alexandrijského básníka Konstantina Kavafise a jeho třídenního výletu do Paříže v roce 1897. Kniha, která vyšla v roce 2015, vyhrála prestižní literární cenu Prix Méditerranée Étranger. Je horečnatá, závratně krásná a smyslná. Lze ji také označit za chimérickou – tak jako Kavafis sám existuje jako spojení konceptů identity, alternativní sexaulity, modernity a uměleckého tvoření. Knihu autorka představí na podzimním Festivalu spisovatelů Praha. O románu, kterým vzbudila opětovný zájem o básníka Kavafise, hovoří v následujícím rozhovoru.
...
Ersi, vím, že jste se dozvěděla o Kavafisově výletu do Paříže během pracovního pobytu v Itálii v roce 1984. Mohla byste nám říct, jak jste se k tématu vlastně dostala?
Ersi Sotiropoulos: To bylo mnoho let zpátky. V roce 1984 jsem byla kurátorkou výstavy věnované Kavafisovi v Palazzo Venezia v Římě. Během bádání v archivech jsem narážela na odkazy k jeho výletu do Paříže v roce 1897 – první a poslední dovolené jeho života. Objevila jsem jen pár informací, jen pár vzpomínek: kopii recenze v “L’Illustration”, vizitku výrobce košilí a podobných věcí očividně sebraných, aby je mohl ukázat své matce, až se vrátí zpátky. Kavafis sám nezanechal žádnou psanou stopu, ani jedinou osobní poznámku, nic.
Začala jsem uvažovat nad tím mladým mužem (jehož budoucnost samozřejmě velmi dobře známe), jeho výletem do Paříže v tak specifickém období historie, nad jeho vášní pro psaní, jeho úzkostným snažením nalézt vlastní hlas, nad tím, jak byl mučen svými tehdy zakázanými sexuálními touhami. Začala jsem si ho představovat na té unikátní křižovatce: Alexandrie v pozadí, zároveň odlehlá, ale i kosmopolitní, ještě dál pak Řecko, ponížené a ještě jednou zničené, a konečně Paříž, osvícená, na vrcholu své slávy. Později jsem o Kavafisovi napsala dokumentární film pro francouzský televizní seriál Un siècle d’écrivains (Století spisovatelů) a ty stejné otázky se ke mě stále vracely.
Co Vás tak zaujalo na tomto období Kavafisova života a proč Váš zájem o tyhle tři dny neustával ani po následující dekády?
Psaní je pro mě o posedlosti. Nezačínám s předem určeným nápadem na knihu. Nemám žádné fixní plány. Někdy je to jen pomíjivý dojem, hlas zaslechnutý na ulici, kdosi mluvící ve tmě. A musím se v tomto „nic“ vrtat, trvat na něm a vytrvat. V případě Kavafise byl spouštěčem nedostatek informací o tomhle výletě. Co dělal v Paříži? S kým se potkal? Paříž byla v posledních letech devatenáctého století mekkou avantgardy, místem, kde žili a tvořili Marcel Proust, Erik Satie nebo Edgar Degas a kde se zrodil modernismus. Co mě zajímalo nejvíc, bylo setkání Kavafise – rezervovaného, zahanbeného, utiskovaného v osobním životě, mučeného rozpory a pochybnostmi – s tímto oslnivým světem.
Co zbývá z noci je knihou historickou, ale vaše ostatní knihy jsou ze současnosti. Proč byl příběh Kavafisových tří dní v Paříži konkrétně ten, který jste chtěla v danou dobu vyprávět?
Nerozhodla jsem se napsat historickou knihu. Bylo to naopak. Knihy rozhodují za mě.
V každém případě bych ráda poukázala na to, že tenhle román je o Kavafisovi – básníkovi. Není to historická biografie. Hlavním tématem je formování umělce. Má kniha by měla být čtena jako tři dny mladého aspirujícího básníka z Alexandrie strávené v Paříži v červnu 1897. Je to dovolená, výlet za potěšením stejně jako proces zasvěcení, kterým prochází i čtenář – po boku muže, ze kterého se stává básník Konstantin Kavafis. Pokud čteme jeho básně datované před rokem 1897, tedy před termínem výletu, až na několik vyjímek jsou chudé, průměrné, neobratné. O pár let později ovšem nastává v jeho psaní obrovský skok.
Co mě fascinuje, a co fascinuje náš všechny, je, jak tento umělec mohl udělat takový skok dopředu. Jak se z tohoto muže, ve 34 letech stále nehotového básníka, autora spíše formalistického a konvenčního, ovšem posedlého vášní pro psaní, stane velký básník Kavafis? Takový úspěch se nedostaví jen tak z ničeho nic. Stojí za ním spousty nepovedených pokusů, selhání, zoufalství a bídy.
Práce na tomto románu mě dovedla ke dvěma závěrům, z nichž každý souvisí s důležitostí roku 1897 pro Kavafise nejen jako básníka, ale i jako člověka. Zaprvé, jak už jsem říkala, až po tomto roce se stal básníkem, kterého známe a obdivujeme. Opustil vyumělkovaný lyrismus, setřásl vlivy romantismu a vytvořil svůj vlastní specifický hlas, v němž jsou zprostředkovány komplexní významy přímočarou a transparentní formou. Jako básník dospěl Kavafis velmi pomalu. Byl posedlý formální dokonalostí. Jen si představte, že báseň „Město”, kterou zmiňuji v románu, mu trvalo dokončit 10 let.
Další věcí je jeho osobní život. V roce 1897 už Kavafis přijal svoji homosexualitu i přes to, že byl společensky velmi formálním a staromódním člověkem. Ale jakkoliv mučivé a utajované mohly být jeho touhy po mužích, Kavafis sám dospěl do bodu svého vývoje, kdy byl jako básník schopný psát o své touze otevřeně, a to nesmlouvavým, přímým způsobem, který sjednocoval jeho vášeň pro Helénskou civilizaci minulosti a vášeň pro muže.
V jiném rozhovoru jste mluvila o tom, že Vám dokončení knihy trvalo šest let a že její psaní bylo jako „rozseknout si hlavu vedví”. Pokud se nemýlím, není pro Vás takto dlouhá doba psaní obvyklá – od roku 1980 jste vydala průměrně jednu knihu každé dva roky. V čem se lišilo psaní Co zbývá z noci?
Že bych někdy dokončila knihu za dva roky? Příběhy, stíny hlasů, páteře románů se mnou zůstávaly po celé roky, zatímco jsem pracovala na něčem jiném.
V tomhle případě jsem byla poháněná otázkami. Mým zdrojem byly nejen Kavafisovy archivy a celá ta atmosféra jeho osobního prostředí z návštěv jeho bytu v Alexandrii, ale všechny možné druhy materiálů: knihy, dopisy, osobní vyprávění, fotografie, dokumenty, dále také romány pozdního 19. století, knihy o politické a ekonomické historii Egypta, o řecké komunitě v básníkově rodné Alexandrii, o uměleckém životě v Paříži, o Dreyfusově aféře, Řecko-Turecké válce v roce 1897 atd., atd. A samozřejmě jsem mnohokrát navštívila Paříž a Alexandrii. A pak jsem si v určitém bodě musela přiznat, že mé hluboké exkurze do této hory dokumentů byly do velké míry oddalováním samotného psaní. Nenávidím psaní. Spousta spisovatelů to tak má. Začít psát něco nového je pokaždé nesnesitelné.
Skutečně mě zaujalo, jak otevřeně jste vykreslila Konstantinovu sexualitu. Nezdá se ani tak utlačovaný, jako spíš vystrašený, že jeho náklonnost nebude opětovaná nebo že reálná sexuální zkušenost zklame jeho představy. V jednom odstavci Kavafis přímo říká, „že už věděl, že jeho touha je větší, než by bylo uspokojení, že by uspokojení zradilo touhu a okamžitá úleva by ho jen zklamala.” Jakou roli hraje ve vaší knize sexualita v Kavafisově tvůrčím procesu.
Od samého začátku jsem chtěla zachytit moment, ten jedinečný okamžik, kdy se fyzická touha promění v kreativní impuls. Stalo se, že pro Kavafise začala být erotická touha hnací silou. V umění jde ale o to, jak je touha reprezentována, ať už je jakákoliv – to odlišuje amatérské básně od těch skvělých: jak se ona touha rozvíjí, jak přesahuje básníka, který o ní píše, a proměňuje se v něco, na co se může emočně napojit i čtenář, který stejnou touhu nesdílí.
Je tu jedna báseň z daného období, nazvaná Půlhodina (jedna z básní, které Kavafis nechtěl za svého života publikovat), která se mnou stále zůstává, především tyto řádky:
.
Ale my, co náležíme Umění,
někdy v napětí mysli, a jistě jen
na malou chvíli, tvoříme rozkoš,
která se jeví skoro jako hmotná.
.
Tahle část básně posloužila téměř jako ústřední vlákno pro mou knihu. Byla jako maják během dlouhých let samoty a psaní.
Četl jsem Vaši knihu jako dlouhou kontemplaci nad tvůřčím procesem spisovatele a ironií literární inspirace.
V knize jsem následovala svou představu o umění, jež vzniká z horlivého zápalu, v němž tvůrce obětuje vše profánní; představu umění, které jako by povstávalo z prachu.
Odkud pochází umění? To je zasádní otázka, kterou si v knize kladu. Může umění vzejít z něčeho malinkého, ze zdánlivě bezvýznamného detailu? Může skoro neviditelný detail – malý pubický chloupek milence, silnější než ty ostatní – náhle nabýt podstaty a vplout do tvoření?
Psaní knih mě transformuje – jsou jako lidi. Co se týká mého pracovního procesu, začínám pracovat hodně brzo, vlastně ještě v noci. A pořád cestuji, to se nezměnilo. Necestuji za inspirací, ale abych byla sama sebou.
*
První český knižní výbor z básní Konstantina Kavafise, Nebezpečné touhy, vyšel v roce 1997 v překladu Růženy Dostálové a Jiřího Pelána v nakladatelství Mladá fronta. Ucelené básníkovo dílo vyšlo v roce 2011 v nakladatelství Pavel Mervart pod názvem Básně, opět v překladu Růženy Dostálové, Vojtěcha Hladkého a Jiřího Pelána. Báseň Město a V očekávání barbarů jsou právě z této sbírky.
MĚSTO
Řekl jsi: „Půjdu jinam, půjdu k jinému moři.
Najdu si jiné město, živější, půvabnější.
Každé mé úsilí tu chřadne, v zemi zdejší
je moje srdce mrtvé, jsem jako pohřbený.
Žít dál v tom marasmu je věru bez ceny.
Vidím, kam pohlédnu, kam vedou mne mé kroky,
jen černé spáleniště, plané roky,
čas, jejž jsem promrhal a darmo nechal shořet."
Nenajdeš jiný kraj, nenajdeš jiná moře.
Tvé město půjde s tebou. Chůzí stejně marnou
půjdeš touž ulicí, v týchž čtvrtích budeš stárnout,
v týchž domech zešedivíš. Do tohoto města
přijdeš vždy znovu. Není jiná cesta
a nedoufej, že kroky jinam zavedou tě.
Ty, kterýs promarnil svůj život v tomto koutě,
ztratils jej navždy a všude.
V OČEKÁVÁNÍ BARBARŮ
Proč čekáme shromážděni na náměstích?
Dnes k nám dorazí barbaři.
Proč vládne dnes v senátu taková strnulost?
Proč sedí senátoři nečinně a nevydávají zákony?
Protože dnes mají dorazit barbaři.
Nač mají ještě senátoři vydávat zákony?
Až přijdou barbaři, vydají vlastní.
Proč náš císař dnes nevyčkal jitra
a sedí u nejvyšší městské brány
důstojně na trůnu s korunou na hlavě?
Protože dnes mají dorazit barbaři
a císař chce přivítat
jejich velitele. Jistě už připravil
list, jejž mu odevzdá. V něm
jej poctil mnoha tituly a jmény.
Proč vyšli naši konzulové a prétoři
v rudých vyšívaných togách,
s náramky plnými ametystů,
s prsteny s lesklými smaragdy,
s drahocennými holemi
zdobenými tepaným stříbrem a zlatem?
Protože dnes mají dorazit barbaři,
takové cetky babary oslňují.
Proč tu nejsou jako vždy výborní řečníci,
aby se ujali slova a řekli svůj názor?
Protože mají dorazit barbaři,
ti krasořečnictví nemají v lásce.
Proč se najednou zdvíhá takový neklid
a zmatek (jak zvážněly tváře),
proč náhle mizí lidé z ulic a náměstí
a ustaraně se vracejí do svých domů?
Protože nastala noc a barbaři nepřišli.
Od hranic přibyli poslové se zprávou,
že už tam žádní barbaři nejsou.
Co z nás teď bez barbarů bude?
Ti lidé pro nás byli jistým řešením.
1904
Ukázka z filmu o Konstantinu Kavafisovi:
Zpracovali Alice Krajčírová a Vojtěch Bohuslav s použitím původního rozhovoru Nika Maragose, který vyšel na internetovém portálu The Millions.
Příspěvků: 0