Hlavní
Brian Turner: Můj život jako cizí země
Brian Turner je americký spisovatel. Navzdory svému literárnímu zaměření pokračoval v rodinné tradici - být vojákem. V armádě sloužil od roku 1999, byl nasazen do války v Bosně a Hercegovině a v následných letech v Iráku. Z válečné zkušenosti vzešla jak jeho poezie, tak próza, v nichž zaznamenává stále se opakující bezvýchodnost ideových konfliktů, ale i utrpení lidí, kteří stojí mimo něj. Chceme vám přiblížit tvorbu Briana Turnera prostřednictvím ukázky z jeho úspěšné knihy Můj život jako cizí země a krátkého rozhovoru. Letos v říjnu bude autor hostem 30. Festivalu spisovatelů Praha.
...
...
Můj život jako cizí země
Mosul je ve mně. Všechny jeho budovy. Všechen ten kouř a nečistoty. Jeho 1,7 milionu obyvatel. Univerzitní obvod a mosty přes větrnou řeku. Holičství a zmrzlinářská auta a ovce pasoucí se v ruinách Ninive. Minarety. Vodní buvoli v eukalyptových hájích, kde dál tlejí hnijící uniformy Saddámovy armády. Mrtví Kanaďani před televizní stanicí. Hlídka kurdských pešmergů za kulometným hnízdem z pytlů s pískem kolem jejich místní politické pobočky. Starci zírající z autodílen. Ptákům podobná těla jejich vnoučat, co nás nahánějí po celé čtvrti. Duchové povstávající z mlhy u řeky. Pomalu se sunoucí duchové v ulicích a v uličkách Mosulu. Spousta duchů vracejících se každou noc do svých domovů, aby se vyspali s těmi, kdo je milují.
...
Nehybné tanky rezavějí na vrakovišti za městem, jako kostry v poli. Připomínají mi výjevy z fotek německých, francouzských a britských vojáků ponechaných na bitevních polích první světové války. S vyhozenými čelistmi. S trsy vlasů přilepených k lebce, tak jako se dlouhá tráva lepí k dunám u moře. Vítr se jimi prohání, jako flétnou.
•
Seržant Zapata měl sluchátka připojená do detektoru na hledání min. Jak jej tak držel pět deset centimetrů nad zemí, odráželo se od něj měsíční světlo prosvítající mezi holými stromy v sadu. Kulometčík Liu zajišťoval bezpečnost, když detektor přejížděl zprava doleva a zase zpátky a tu a tam se zastavil, když se Zapata zaposlouchal, co všechno by mohlo být v zemi pohřbeno. Liu stál se skládací lopatkou v jedné ruce a s hlavní své zbraně namířenou k planetě Mars. Dumal nad tím, jaký typ bumperu si má koupit místo Shelbyho 67, který mu stál v garáži v domě jeho rodičů v San Francisku.
....
Byl jsem ve stáji s vězni: všemi těmi muži z přilehlých domů, kteří byli v odvodovém věku. Svázali jsme jim ruce za zády, plastovými stahovacími pouty jim stáhli zápěstí k sobě. Přes hlavy jim přetáhli pytle. V tichém zástupu jsme je vyvedli z jejich domů a přes špinavý dvorek; ženy a děti byly shromážděny v jedné z předních místností největšího domu, dostaly deky, aby jim nebyla zima, ve dveřích stála stráž, aby je hlídala, zatímco jejich domy se prohledávaly. Ve stáji dělila jednoho muže od druhého mezera několika kroků a každý vězeň byl nucen zapřít se nártem jedné nohy za patu druhé, než byl s pomocí uveden do kleku na poházené slámě uprostřed ohrady.
....
Ranní svolávání k azánu mělo přijít až za dvě tři hodiny. Teď jsme se těsně nakláněli k uším mužů s pytli na hlavách a šeptali jim slova, která jsme od nich chtěli slyšet – Seš mimo, co, zkurvysynu? Minomety?
...
Seržant po mé pravici si liboval v opakování a kroužení kolem vězně. „Víš, nevíš? Však ty víš. Ty víš. Já vím, kurva, že víš. Ty malej hazjle. Ale fajn, jediný, co musíš, je říct nám to. Řekni nám, co víš.“ Ústím karabiny dloubal muže do zad.
...
Kráva na nás civěla svýma velkýma hnědýma očima. Kráva překlopila hlavu z jedné strany na druhou, pak sklonila čenich a chřípí, aby se rychle nadechla a vyfrkla vzduch do slámy, čímž zvířila oblak prachu a jak papír tenkých slupek. Další voják vykřikl od kupky sena v koutě: Nic jsem nenašel, seržante. Mám hledat dál?“ Zdálo se, že seržant otázku ignoruje. Místo toho se naklonil těsně k muži s pytlem na hlavě ve slámě před ním: „Chceš, abych mu řekl, ať hledá dál? Proč nám to radši neřekneš?“
...
Po několika hodinách, až se nad horami v dálce rozbřeskne, nějaký vyšší hlavoun zjistí, že jsme udělali zátah na špatném místě a že cílový dům je ve skutečnosti za datlovými palmami přes řeku. Sundáme pytle z hlav těch mužů, opatrně přeřízneme plastová pouta zubatým ostřím našich Leathermanů a pak jim budeme třást rukama, lehce se uklánět, pořád se omlouvat a podávat jim ruce v černých rukavicích: Omlouváme se, pardon, sádiku, ale… Promiňte… Vážně mě…“ a tak dál, dokud se nesbalíme, nenasedneme na auta a nepovalíme pryč.
...
Ale do té doby jsem stál ve stáji a prohlížel si svázané muže hroutící se ve slámě. Noc se táhla. Většina z nich se třásla zimou, jeden z nich vzlykal, zatímco v přední místnosti velkého domu jiný voják zíral přes brýle s nočním viděním na ženy a děti namačkané v temném koutě. Šeptaly si a na klíně konejšily děti, které nemohly usnout. A voják ve dveřích procházel místností s levým okem ve světélkující kouli, v té nespavost způsobující zelené, barvě svěžího listí vyzařující zevnitř, a svým pohledem spočinul na ženě, která se dívala přímo na něj, její oči se leskly v zářivých oválech fosforescenční zeleně tak ostře, že rychle stočil pohled jinam, vyšoural se ven, vyplivl tabákovou šťávu do chodby a odkašlal si.
...
Mezi řadami stromů v sadu za domem Liu dál myslel na San Francisco a Fordy Mustangy, zatímco seržant Zapata se s cívkou kovového detektoru zarazil nad drobnou prohlubeninou, zavřel oči a naslouchal zemi.
Předmětem mé tvorby není válka, ale láska a ztráta
Briane, patříte k rodině vojáků, kteří sloužili v největších válkách světa, od 1. světové až po vietnamskou válku. Psal váš praděda, děda, otec a strýc také poezii?
Nejsem si jistý u svého pradědy, zda psal vlastní poezii, ale vím, že můj děda ano. Strýc a můj otec byli milovníky literatury. Já jsem začal psát poezii v pubertě, dekádu předtím, než jsem vstoupil do armády. Poháněla mě hudba představivosti a krása jazyka samotného. V té době jsem hrál na baskytaru v rockové skupině a právě vžití si formy verše mi pomohlo psát silnější texty pro naši kapelu. Básníkem jsem byl jako student, strojník, voják, učitel...
...
Po své básnické sbírce s názvem Tady, kulko! jste napsal prozaickou knihu Můj život jako cizí země. Co Vás láká víc?
Myslím, že jeden z důvodů, proč mě přitahuje próza, je protože část mého procesu myšlení zahrnuje hledání tečen, špinavých cest, které vedou z hlavních chodníků myšlení. Přitahují mě postranní místa, která se připojují k té hlavní cestě, ale je odtud těžké je spatřit.
...
Cítíte to stejně, jako básník a voják Wilfred Owen, že poezie války je v její útrpnosti?
Předmětem mé tvorby není válka, ale láska a ztráta.
...
Vaše poezie je jako nepřerušená konverzace. Vedl jste si ve válce deník?
V Iráku. Většina mojí práce byla deníkového charakteru, s diagramy ulic a také náčrtky sousedství. Básně z mé první knihy vychází z takových pozorování.
...
Existují parametry, které by měl naplňovat básník?
Každý věk musí objevit svoji vlastní hudbu. Myslím, že je to pravda na individuální úrovni. A aby to bylo ještě obtížnější, každá báseň má vlastní potřeby a vlastní volání po vzduchu a světle.
...
Úryvek z románu Můj život jako cizí země přeložil pro Festival spisovatelů Praha z angličtiny Luboš Snížek.
Rozhovor pořídil Sonnet Mondal na literárním festivalu v irském Corku. Publikujeme zkráceně.
...
...
--
Příspěvků: 0