Hlavní
Ahmet Altan po týdnu na svobodě opět zatčen
Krutou politickou realitu současného světa definuje z vězení propašovaný memoár Ahmeta Altana Už nikdy nespatřím svět (I Will Never See the World Again, Other Press, USA, 2019). Před třemi lety byl tento spisovatel a novinář uvězněn za zločiny, které spočívaly v „rozesílání podprahových zpráv“ zaměřených proti vládě prezidenta Recepa Tyypa Erdogana. Po nezdařeném pokusu o vojenský převrat v roce 2016 bylo propuštěno nejméně 169 tisíc vládních pracovníků (vojáků a dalších) pro jejich domnělé politické názory. Tisíce občanů, včetně více než sta novinářů a literátů, bylo stejně jako Altan a jeho bratr uvězněno.
Hromadné zatýkání kritizovaly světové lidskoprávní organizace, Rada Evropy pro lidská práva i OSN. Na moment se zdálo, že tyto hlasy volající po osvobození Altana a dalších budou vyslyšeny – ústavní soud nařídil jejich propuštění. Soud nižší instance ovšem rozhodnutí uskutečnit odmítl. V únoru 2018 padl definitivní rozsudek, Altan dostal doživotní trest. V reakci na rozsudek napsali nositelé Nobelovy ceny otevřený dopis prezidentu Erdoganovi, v němž odmítají nespravedlivá obvinění, vykonstruované procesy a další kroky Turecké vlády pošlapávající principy právního státu.
„Voláme po zrušení stavu ohrožení a voláme po návratu k právnímu řádu a po úplné svobodě slova a veřejného projevu. Takové změny by umožnily rychlé zproštění obvinění a odvolací řízení v případě novinářky Nazli Ilicak a v případě bratrů Altanových, a dále okamžité propuštění všech ostatních, kteří byli nespravedlivě uvězněni,“ apelují Nobelisté v dopisu Erdoganovi. Marně, jak je dnes zřejmé. „Už nikdy nespatřím svět,“ volá Altan z turecké cely do svobodného – svobodnějšího – světa.
Alespoň na chvíli se titul jeho knihy zdál přeci jen radostně nesprávný – autor byl před dvěma týdny zničehonic propuštěn. Ale potom, stejně náhle, zrovna když se Erdogan připravoval na státní návštěvu u svého „přítele“ Trumpa, Altana znovu zadržela turecká policie. Ve chvíli, kdy Erdogan přistává v zemi svobodných, v domově statečných, kde v roce 2017 členové jeho ochranky mlátili protestující v amerických ulicích, je spisovatel už zpět ve vězeňské cele.
Jak tomu všemu porozumět?
Prozatím máme Altanovo srdceryvné volání z temnoty, jehož útlých 208 stran září jako nadčasové svědectví o umění a síle slova vprostřed orwellovského útlaku.
Altanova kniha vtahuje čtenáře do řeky prózy utvářené třemi proudy. Začíná napjatými větami připomínajícími kriminálky Elmora Leonarda: „Probudil jsem se. Řinčel domovní zvonek.“
A tak si policie přichází pro Altana. První proud nás vleče onou chmurnou noční jízdou do vězení. Zavléká nás do soudních procesů, které následovaly, v nichž znudění soudci rozvinuli obvinění z „podprahového šíření zpráv“ v právnicky přesnější „rozvracení státu a vlastizrady“ s trestem doživotního odnětí svobody, nepodmíněně.
Altan nám představuje další lidské bytosti, se kterými se setkává ve vězení, kde platí zákaz květin, zato tam jen kvete ležérní krutost – mezi dozorci, funkcionáři a lékaři, kteří netečně plní jejich příkazy. Altan potkává trestance z řad armádních plukovníků, jenž byli vnímáni jako loajální až do okamžiku, než je obvinil anonymní prst a zpečetil jejich osud; potkává učitele, který nemůže přijít na to, proč ho zavřeli do těsné cely, a odmítá „jmenovat jména“ dalších nevinných, aby se dostal ven.
„Ztratili jsme pojem o tom, v jakém směru plyne čas,“ píše Altan. „Někdy plynul k minulosti, k našim vzpomínkám. Jindy plynul k budoucnosti a k našim obavám. Nejčastěji ale stál v téhle divně páchnoucí ponurosti.“
Jaký je to pocit být uvězněn ve druhém proudu této knihy?
„Už vám někdy náhle zmizela tvář?“
V odpovědi na tuto otázku Altan přemítá nad různými tématy – od velkých autorů jako Blaise Pascal, Lev Tolstoj, John Steinbeck, Jorge Luis Borges, Virginia Woolfová, O. Henry po zpívání ptáků a „dřevěné dveře lítačky – jako v barech ze starých westernů“.
Je to ovšem třetí proud tohoto románu, ve kterém Altan zvažuje, co to znamená být spisovatelem, jenž povzubuzuje duši. Altan, autor devíti románů, konfrontuje základní dualitu psaní a svou vlastní situaci pronásledovaného: „Spisovatel by měl být obdivován a ctěn právě a jen pro své psaní. Měl by stát před svými čtenáři oproštěn od všeho kromě svého psaní. Nikdy by neměl bavit nebo klamat své čtenáře předváděním odvahy.“
Ovšem být spisovatelem v dobách, kdy Velcí bratři historie, od Césara, přes Hitlera, přes Stalina, až po ty dnešní, chtějí omezovat svobodu slova si vyžaduje, ba přímo vynucuje odvahu. Altan si uvědomuje, že pro vzdor vůči moci, která si nás všechny snaží podmanit, je zapotřebí také odvaha čtenářů. Aby si zachránili život, musí vědomě vyhledávat to nejlepší, nejdůležitější, nejpravdivější psaní, ať už jde o publicistiku, nebo beletrii.
„Každé oko, které čte, co jsem napsal, každý hlas, který opakuje mé jméno, svírá mou ruku jako malý mráček a létá se mnou nad nížinami.“
Nuže, s myšlenkami na takové čtenáře, napsal tento autor ze své klece:
„Můžete mě věznit, ale držet mě tu nemůžete. Jako všichni autoři vládnu kouzlem. Vašimi zdmi dovedu procházet s lehkostí.“
S použitím článku Jamese Gradyho, který vyšel v deníku Washington Post 14. 11. 2019, zpracoval Vojtěch Bohuslav.
Příspěvků: 0