Hlavní
David Zábranský: Asi mám laťku jinde
David Zábranský byl hostem 29. ročníku Festivalu spisovatelů Praha. Jeho vytříbené myšlenky a vize vzbudily ohlas českého i zahraničního publika. Autorkou rozhovoru je Wendy Šimotová, která se s autorem přátelí.
Letošní Festival spisovatelů Praha byl věnovaný kráse, ať už kráse fyzické, duševní nebo té v uměleckém chápání. Jak ty vnímáš krásu?
V poslední době vnímám krásu čím dál víc jako něco, na co bychom si měli začít odvykat. Podle všech zpráv, které máme o naší budoucnosti, krásy v tom klasickém slova smyslu bude čím dál méně. Korálové útesy brzy budou vyšisované, Parthenón se rozpadne. Pomalu bychom měli hledat krásu třeba v podobě měsíční krajiny. Obdiv k přírodním a uměleckým krásám v tom starém pojetí je dneska skoro až trapným nebo dojemným eskapismem. Krása je na první pohled vznešený koncept, ale zároveň je to krycí označení a záminka k exploataci, k imperialismu a vůbec k ničení. Nejčastějšímu způsobu honby za krásou se dneska říká prostě turismus. Honba za fotkami, honba za nezažitým, za krásným. Každá taková honba nechá na kráse nehezkou stopu. Kontinuálně krásu ničíme a zbylá krása by si na chvíli zasloužila oddech. Je to ohrožený veřejný statek, navíc silně přeceňovaný. Mezi krásou, snobstvím, kýčem, elitářstvím a leností jsou jen velmi tenké hranice. Dejme prostě kráse pokoj a začněme obdivovat nebo aspoň vnímat realitu. Osvoboďme se z totalitního režimu krásy… Při psaní se s tím pojmem a konceptem snažím zacházet opatrně. Když jsem se dověděl, že krása je tématem letošního PWF, nenapadlo mě nic jiného než vybrat pro své čtení ukázku z románu Za Alpami, konkrétně pasáž, v níž si hlavní postava, německý lékař, zve v Čadu k sobě do hotelu prostitutku. Ta Afričanka ho fascinuje a odpuzuje zároveň. Barva její kůže… Kvalita její kůže! Krása… A pochybná krása.
Tvoje knížky jsou často považované za kontroverzní, drzé, často erotické, až vulgární. Je to záměr?
Není a vlastně ani nevěřím, že je něco takového vůbec možné – mít záměr psát tak, aby to provokovalo. Dělám, co můžu, toť vše. Prezentuji jeden z možných světů, jeden z možných výkladů světa. Asi tedy je v mých silách být kontroverzní a drzý, vulgární. Opakuji, že to není záměr, ale hodně lidí tomu nebude věřit. Dneska každý vidí lidi kolem sebe jako hledače díry na trhu, všichni se podezřívají. Tenhle to dělá všechno jenom proto, aby byl vidět! Tenhle to dělá jenom proto, aby provokoval! Tenhle to dělá jenom proto, že hledá díru na trhu! Takhle na mě tady u nás mluví půlka kritiků a já toho mám plné zuby. Tohle odmítání všeho, co se vymyká, je navíc strašně nebezpečné. Pokud budeme stírat každého, kdo říká něco kuriózního, pak nám hrozí, že něco mineme. Pokud jde třeba o pornografii v mých knížkách, asi mám jednoduše laťku jinde. Pro někoho je to pornografie, zatímco z mého hlediska se to hranici porna ani neblíží.
Takže v nějaké další knížce můžeš tu hranici ještě posunout nebo ji překročit?
Nemám to v plánu a vůbec takhle při psaní neuvažuju. Každý příběh si řekne o to, co potřebuje. Moje historie první republiky – román s názvem Martin Juhás – je plná sexu, vlastně se tam nic jiného neděje, jen se souloží, přesněji asi šuká po republice, po první republice. Republika byla panna, všechno bylo nové a muselo se to zkusit. Zároveň veškeré národní snažení bylo tak trochu k ničemu. Taková doba si pak sama řekne o obrazy, s jejichž pomocí ji lze zachytit. Prostě šukání po první republice…. Když jsem na druhé straně psal pro divadlo hru Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny, nedostala se tam o sexu ani zmínka, je to docela asexuální text. Stejně to ale bylo dílo velmi kontroverzní, drzé a vulgární. Nikoli kvůli sexu, nýbrž tentokrát kvůli politice.
Ty jsi kdysi na křtu knihy Šest nevinných řekl strašně zajímavou a vlastně krásnou větu, která mě napadne vždycky, když čtu špatnou knihu. Řekl jsi, že spisovatelství je řemeslo a každý, kdo se označuje za spisovatele, by měl být schopen napsat cokoli a kdekoli a mělo by to mít hodnotu. A já mám pocit, že se to vlastně neděje.
Ta věta byla výpadem proti takzvané inspiraci. Psaní je řemeslo, které vyžaduje píli, pevnou vůli. Když vás někdo zavře do klece a přikáže vám, že musíte napsat do hodiny něco na jakékoli téma, spisovatel by to měl dokázat. Výsledek by měl mít nějakou řemeslnou úroveň.
Docela často jezdíš po různých čteních a festivalech. Máš tedy dojem, že přímý kontakt s čtenářem nebo publikem všeobecně je pro autora důležitý?
Vážím si toho, když mě někdo pozve, a neodmítám. Ale jestli je kontakt s publikem důležitý? To je vlastně výborná otázka, na kterou by se dalo odpovídat velmi dlouho. K čemu by ten kontakt měl být důležitý? Aby autora jeho čtenáři drželi nohama na zemi? Aby autor měl kontakt s realitou? Aby příště víc škrtal a vůbec psal lépe? Záživněji?… Ale některý autor ze sebe to nejlepší vydá právě v situaci, kdy bude nohama někde úplně mimo… A dobrá literatura je někdy nezáživná. Pokud bych si měl vybrat mezi buď a nebo, pak řeknu, že pro autora kontakt s publikem důležitý není.
Ale zároveň asi platí, že při přímém kontaktu s lidmi na různých besedách, čteních a tak, máš jedinečnou možnost sebe a svoje dílo prodat. Vnímáš to i v tomhle směru?
Umět se prodat… V rámci hierarchie mého zájmu je tahle snaha někde úplně dole a rozhodně netvoří základ. V podstatě mě to nezajímá, prodávat se, na to jsem až příliš rozmazlený, nebo dejme tomu hrdý, prostě mi to jde proti srsti. V životě jsem nepodnikl jediný krok k tomu, abych se takzvaně dostal do médií, nikdy jsem neposlal jediný email, jedinou žádost, jedinou prosbu, k nikomu jsem se nelísal. Nic jsem nekalkuloval a vždycky mi přijde uhozené, když o sobě čtu, jak je pomalu každý můj krok promyšlený z marketingového hlediska. Co s těmi lidmi je?! Jaké mají zájmy? Proč vidí svět zrovna tímhle prizmatem? Umět žít, nikoli umění prodat se, to je moje ambice. Hledání odvahy, hledání vlastního hlasu. Psí kusy v médiích, to všechno, co pak druzí vnímají jako chyby, přešlapy, trapasy, to všechno může samozřejmě souviset s touhle snahou o život. Ale rozhodně to nesouvisí se snahou prodat se nebo s marketingem. Lituju lidí, kteří svět a člověka vnímají tak ploše. Mají přebytek fantazie? Nebo je to spíš důkaz absence fantazie? Navíc to není moje role, prodávat. Věřím v tomhle směru v dělbu práce. Já píšu, jiní ať prodávají. Na čtení rozhodně nejezdím s tím, abych něco prodal.
Dost času trávíš v Řecku. Jak se ti daří skloubit život tady a v Aténách?
Atény jsou od první minuty mojí láskou, nestalo se mi to nikdy dřív, a pochybuji, že se mi to ještě kdy stane. Věděl jsem, že jsem našel domov. Pokud by záleželo jenom na mně, trávil bych v tom komplikovaném městě dvanáct měsíců v roce.
Naposledy jsi i v Aténách psal. O čem bude tvoje knížka? Na co se můžeme těšit?
Psal jsem o vraždě novináře Kuciaka na Slovensku. Zobecnil jsem tuhle jednu událost ve výpověď nejen o Slovensku, ale vůbec o našem regionu. Co tím myslím, když mluvím o regionu? Visegrád? Evropu? Svět?… Mám dojem, že právě tohle jsou dneska ty nejdůležitější otázky. Podle mě nejde psát bez kontextu a jediným absolutním kontextem je dneska klimatická změna. Co v takové době tvoří region? Jaký je smysl událostí, jako byla Kuciakova vražda? Samozřejmě to byla tragédie. Ale co ten kontext? Jak tu tragédii vnímat v kontextu naší globální sebevraždy a genocidy? Text vyjde v roce 2020 pod názvem Slavopeklo.
Příspěvků: 0