Witold Gombrowicz: Posedlí /ukázka/

Witold Gombrowicz:
Posedlí

Argo
2008
Překlad: Helena Stachová

Román Posedlí, psaný na pokračování pro dva polské deníky, vznikal krátce před druhou světovou válkou. Jednotlivé části začaly vycházet v červnu roku 1939. Po dvou měsících odplul Gombrowicz do Argentiny a ponechal román vlastnímu osudu, který byl bezesporu dramatický a podivný, stejně jako osud jeho dalších děl.

Vypuknuvší válka však nezpřetrhala návaznost příběhu, jak se zpočátku zdálo, pouze se díly nedostaly do knihoven. Sám autor se k Posedlým v pozdějších esejích nevracel, a to z prostého důvodu, že si jej dost necenil a částečně mu také posloužil jako prostředek, který mu umožnil odcestovat do Argentiny, kde žil dlouhých dvacet čtyři let. O Gombrowiczově rozporuplném vztahu k dílu Posedlí svědčí i fakt, že nebyl časopisecky vydáván pod autorovým jménem, ale pod pseudonymem Zdzisław Niewieski.

Z Gombrowiczova románu vám přinášíme krátkou ukázku… 

Kapitola XXII
Mája se ani nepokoušela bušit na dveře, které Cholawický zavřel. Nepokoušela se ho prosit ani volat. Věděla, že by to bylo marné. Usedla na postel, zůstala tak sedět bez hnutí a čekala…
Na co?
Byla tu tma… Ve tmě neviděla tu ohavnou věc visící na háčku, avšak věděla, že tam je – a že se pohybuje.
Zpočátku sejí zdálo, že to vůbec není tak strašné, jak říkal Skoliňský a jak si ona sama představovala. Byla připravena na všechno.
Čtvrthodiny plynuly. Ve tmě cítila, jak pohyb sílí a jak roste neznámý vztek zmítající se na věšáku.
Její rozum současně neúnavně pracoval, usilovně přemýšlela, co se tu vlastně má materializovat.
Marně od toho vší silou vůle odvracela pozornost a snažila se myslet na věci střízlivé a konkrétní. Na dně se chvěla otázka – co bude dál? Co se z toho vyklube?
Vrhne se na ni to něco? Nebo se jí jen zjeví? Třeba ji pouhý pohled na to něco zdrtí navždy?
Nebo to do ní vstoupí. Nakazí ji, ovládne ji jako Leščuka, a ona…
Navíc byla přesvědčena, že kdyby si Cholawický nebyl absolutně jistý, že ona to nevydrží, nebyl byji tu zamkl, nebyl by ji sem přivedl…
Tma.
Oknem uslyšela hlasy, měla dojem, že poznává hlas Hinče, ale nebyla si tím jistá… a k oknu dojít nemohla. Bylo totiž příliš blízko kouta, v němž se pohyboval ručník.
Cítila, že sejí dělá mdlo. Marně si opakovala, že sem přišla dobrovolně, že ten zvířecí strach překoná, a právě na tom že závisí její i Leščukův další osud.
Ve tmě však slábla a slábla, cítila už, jak sejí chvějí svaly v obličeji, jak jí na čele perlí pot a jak se propadá do hrůzné paniky.
Držela se posledního zbytku své ctižádosti.
Ne, nepoddá se. Nepoddá se! Nenechá se ovládnout tím, co se hýbá v koutě…
Začaly jí cvakat zuby. Třásla se čím dál tím víc.
„Bože, bože!„
Vtom uslyšela, jak se blíží Cholawický, ale jeho krok byl těžký. Něco říkal. Sám sobě?
Dveře se otevřely. Vrhla se k nim.
Chtěla Cholawického uprosit, aby ji pustil.
Něco však do ní prudce narazilo a padlo na zem. Když zděšené ustoupila, sekretář zabouchl dveře.
„Tady máš hosta! Dobře se bavte!“ řekl jen a jeho kroky utichly.
Neodvažovala se ozvat. Až konečně uslyšela přerývaný, jakoby zalykající se hlas…
Leščukův hlas.
„To jsem já.„
Maximálním vypětím vůle překvapeně zašeptala:
„Kde jste se tu vzal?“
„Rozvažte mě," uslyšela místo odpovědi.
Sklonila se k němu, a zatímco se pokoušela uvolnit provazy, vysvětlil jí, co se stalo a proč se na Cholawického příkaz nechal svázat.
Mája měla pocit, že by se tady nemělo mluvit, že lidský hlas něco v téhle místnosti narušuje a provokuje…
Na jedné straně ji Leščukova přítomnost vytrhla z panické otupělosti a byla na tomto nelidském místě čímsi lidským a konejšivým. Ale na druhé straně, jak tam ve tmě stála vedle něho, neměla nejmenší záruku, že on se nezblázní strachy, nevrhne se na ni, něco neudělá, nedostane záchvat – a to její hrůzu ještě znásobovalo.
Když se bála ona, což teprve on!
Neviděla ho. Nemohla se přesvědčit, jak mu v tuto chvíli je.
Mlčeli.
„Je to tam?" zeptal se najednou. „Na které straně? Tam?„
Vzal ji za ruku a ukázal směr.
„Ano.“
„Hýbá se to?„
„Ano.“
Mlčeli dál. A zase ten bezbřehý hnus, hrůza, šílenství ve vzrůstajícím tichu, křečovitý pohyb.
Mája si pomyslela, že teď to začne, právě teď- když on je tady, musí mezi nimi něco vzniknout, to je jasné. A jeho přítomnost v té tmě ji spíše děsila než uklidňovala. Nezačne Leščuk za chvíli šílet, nezačne něco hrozného? Je to zřejmé osud!
Tiskla se do kouta a neodvažovala se hnout. Čekala.
Nevzmohla se na žádnou otázku, protože si byla jista, že v jeho odpovědi uslyší zděšení – a pak to ani ona sama nevydrží a bezhlavě propadne hrůze!
Byla si jista, že on se nemůže hnout, že ze strachu nemůže mluvit.
Vtom uslyšela:
„Tak co? Nic se neděje? A já myslel, že se tady bude něco dít!„
Křečovitě ho chytila za ruku.
„Copak necítíte… že se to hýbá? Hýbá!“
Zasmál se.
„Já nic necítím. To se vám jen zdá. Co se má hýbat? Jestli chcete, tak ten hadr vyhodím z okna, a bude to!„
Zbláznil se? Zapomněl, kde je? Jeho tón Maji připadal… nemožný, nepravděpodobný…
„Tiše!“
Ale on udělal několik kroků do zadní části místnosti.
Maji přestalo tlouci srdce.
Teď! Jestli se toho dotkne! Něco se musí stát! Ať se toho nedotýká!
Měla pocit, že něco lupne, hekne, že se něco objeví…
Pohyboval se v tom koutě.
A hvízdal si!
Pohvizdoval si mezi zuby.
„Nemůžu ho nahmatat. Jo, už ho mám! Visí na háčku? Docela obyčejný ručník, nic víc! A takových řečí kolem něj! No, ven!„
Spatřila-jeho postavu proti oknu – a pohyb ruky, kterou ručník vyhazoval. Jeho vlasy jí připadaly divné.
„A je po strachu. A jestli se tu Cholawický objeví, dám mu do držky. Musíme tu vydržet do rána a potom…“
Nedořekl.
Vytržená plotna kuchyňských kamen se nadzvedla a s rachotem se svalila na kamennou podlahu. Něco kamna rozbouralo. Zevnitř.
Vykřikla.
V kamnech se cosi hrabalo, hýbalo a supělo, nějaká hmota.
Až konečně místnost osvětlilo chabé světlo zápalky.
V tom světle spatřila charakteristickou vysokou postavu Handryče, který se pomalu hrabal z trosek kamen.
Chtěl něco říct, ale zazněly výstřely.
„Utíkejte tudy!" vykřikl venkovan. „Tadyje průchod! Honem!„
A zatímco Mája s Leščukern mizeli v propasti kamen, Handryč stál a se soustředěným a smutným výrazem se rozhlížel kolem.
„Tady už jsem byl,“ zašeptal.



ukázka ze strany: 314–317
připravila Erika Zlamalová