Tomáš Zmeškal: Životopis černobílého jehněte /ukázka/

Tomáš Zmeškal:
Životopis černobílého jehněte

Torst
2009

“Nerozuměla mu a jen omluvně nakrčila čelo. Muž si odkašlal a řekl: „Zabloudila jste tu? Mám vám ukázat cestu k hlavnímu východu?“
„Ne děkuji, jen se procházím, už jdu,“ řekla Lucie omluvně a vyšla ven. Z kaple se ozvaly kroky a pak se za jejími zády dveře znovu otevřely. „Pojďte dál, slečno, no pojďte dál. Tady to je veřejné a kaple se otevírá jen jednou v roce, a za chvíli ji stejně už budu muset zavřít,“ řekl muž, „tak se pojďte podívat.“
„Děkuji,“ řekla Lucie a vešla znovu dovnitř. Muž za ní zavřel dveře a znovu se postavil na stejné místo před oltář s rozsvícenou svíčkou. Lucie se rozhlédla. Kaple měla čtyři okna. Dvě byla kulatá, nad oltářem a nade dveřmi, dvě větší, obdélníkové byly v bočních stěnách. V každém okně byly skleněné, barevné secesní vitráže. V tom nad oltářem se Lucii podařilo dešifrovat jakési rostlinné motivy. Okno v pravé boční stěně bylo napůl rozbité. Místo skel dovnitř foukalo. Rozhlédla se kolem sebe. Kaple byla kdysi bohatě vymalovaná, nad květinovými ornamenty se tyčilo několik postav, jejichž proporce však vzájemně nekorespondovaly, a také nerespektovaly pravidla perspektivy, musely to tedy být postavy mýtické, usuzovala. Jedna z postav byl do půl těla vysvlečený muž, který měl do široka rozpažené ruce. Na druhé stěně byla žena s nahými prsy, svírající v náručí něco jako koš. S čím, to nebylo vidět, omítka byla popraskaná, zčásti odpadaná a při jediné svíci bylo málo světla.
Lucie se znovu podívala na ženskou postavu. Tomu se dá říci, pomyslela si, skutečně bujné poprsí, to bych s sebou opravdu nechtěla celý život tahat, nejspíš licence, umělecká licence, určitě! Muž několikrát poklekl a pokřižoval se. Pokřižoval se ale jinak, než to Lucie znala ze svého katolického dětství. Potom se znovu uklonil před hořící svící, vytáhl ji ze svícnu a rozpačitě se podíval na Lucii. „Mohla byste ji, prosím, podržet?“ řekl a podal ji svíčku. Lucie ji uchopila. Muž udělal dva kroky stranou a z příšeří vytáhl koženou brašnu. Otevřel ji, něco z ní vyndal a pak do ní vložil svícen. Uslyšela, jak z kabely vytahuje svazek klíčů. Když ji zavřel, poodešel ke dveřím a otevřel je. Omluvným úsměvem vybídl Lucii k odchodu. Lucie s hořící svíčkou v ruce došla ke dveřím, muž si svíčku vzal, a když vyšla ven, zhasl ji. Byla tma. Muž zavřel dveře a Lucie slyšela kovový zvuk petlice, zamykání zámku a cinkajícího svazku klíčů. „Děkuju za pomoc,“ řekl muž, „a omlouvám se, že jsem na vás mluvil francouzsky, myslel jsem, že jste cizinka.“
„Hmmm,“ odtušila Lucie, „já sem zvyklá, to se mi stává docela často.“
„Trefíte odsud?“ zeptal se muž. „Jakým směrem jdete?“
„Někam na tramvaj,“ řekla Lucie. Muž si odkašlal a řekl: „Máme stejnou cestu.“ Pak rychle vykročil a Lucie měla co dělat, aby mu stačila. Občas byl přes cestu natažen pruh světla od některé samotářské lampy. Slyšeli přibližující se zvuky města a měli co dělat, aby se ve tmě udrželi uprostřed asfaltové cesty. Po deseti minutách stáli u stejného vchodu, kterým Lucie na hřbitov vešla. Potěšilo ji to, protože nyní věděla, přesně kde je. Ještě víc ji to ale překvapilo, čekala, že bude na druhé straně. Muž si položil kabelu na zem a v probleskujícím světle z ulice se probíral svazkem klíčů. Vyzkoušel jich několik, po každém neúspěšném pokusu řekl: „Merde“, konečně bránu otevřel. Lucie ji proklouzla, on svou kabelu postavil za bránu, vytáhl klíč, zamkl z druhé strany a vložil svazek zpět do brašny. „Omlouvám se, slečno, za své nezdvořilosti,“ řekl muž a mírně nadzdvihl klobouk. „Jmenuji se, Richard Réti, jsem dočista zmrzlý a jdu se ohřát naproti do kavárny. Jestli budete chtít, můžete jít se mnou, ještě vám něco o kapli mohu říct, ovšem až se napiji a rozmrznu, po čtyřech hodinách to není žádná slast.“
„Vy jste tam byl čtyři hodiny?“
„Čtyři? Možná i něco přes čtyři, slečno!“
„To jste mi měl říct. Já bych vás tam nezdržovala,“ řekla Lucie.
„Ale, no tak zas na druhou stranu, jednou za rok to vydržím.“
„Jednou za rok?“
„No jo. Jestli nejdete se mnou, nashledanou,“ řekl muž a začal rázovat přes koleje směrem ke kavárně.
„Počkejte na mě,“ ozvala se Lucie. „Počkejte! Půjdu s vámi,“ řekla a rozběhla se za ním. Kavárna byla poloprázdná. Muž si sedl do rohu místnosti ke kulatému stolku a Lucie si k němu přisedla. Když je po chvíli přišla obsloužit servírka, pan Réti si objednal koňak, a Lucie skleničku bílého vína a sodovku.
„To vám chválím, slečno, to vám chválím,“ řekl pan Réti.
„Co?“ zeptala se Lucie nejistě.
„Že jste si dala bílé,“ řekl Réti.
„Já se v tom ale vůbec nevyznám, tak si dávám bíle vždycky,“ odpověděla Lucie.
„Právě proto,“ řekl Réti, „červené bych doporučoval začít pít, až jižně od Mikulova, milá slečno.“
„Aha,“ řekla Lucie, „a vy se v tom nějak vyznáte?“
„Trochu, vlastně ne, jen sem něco pochytil, když jsem žil v cizině.“
„V cizině?“ zeptala se Lucie, „a jak dlouho jste tam byl?“
„Skoro celý život, milá slečno,“ řekl pan Réti, „skoro celý život.“
„A kde to bylo?“ zeptala se Lucie.
„Ve Francii. Dlouho jsem pracoval v okolí Boulogne a bydlel nedaleko Agincourtu,“ řekl Réti.
„Tak proto jste na mě začal mluvit francouzsky?“
„Zvyk je ocelová košile.“
„Říká se železná košile, ne ocelová,“ opravila ho.
„Aha,“ řekl muž, „ale nebyl jsem tak moc daleko, že ne,“ zasmál se.
„To ne,“ řekla Lucie, „a proč jste tam vlastně byl tak dlouho v tý zimě?“ řekla, když zpozorovala, že se teprve po druhé sklenici koňaku vrací muži krev do špatně prokrvené tváře. V neutrálním světle laciných výbojek vypadal na šedesát. Bílé vousy, vlasy, hluboké vrásky, pár tmavých skvrnek pigmentu, nezadržitelně oznamujících stáří v obličeji a na rukou. Možná mu je víc než šedesát, napadlo ji.
„Víte, tam kde jsem se narodil, ještě moji prarodičové věřili, že se mají svíčky zapálit nejen za svaté, ale jednou v roce i za nesvatého. A ten den byl dnes.“
„Hmm,“ řekla Lucie a popíjela dál sodovku. Pak měla pocit, že muž na něco čeká, a tak se zeptala, „a kolik dneska přišlo lidí?“
„Dneska jste přišla jenom vy.“
„Opravdu? Jenom já, jo?“
„Jenom vy,“ řekl muž rozhodně.
„A to jste tam byl celý čtyři hodiny a čekal jste, jestli někdo nepřijde?“
„Ano. To je náš zvyk,“ dodal a dál pohupoval v ruce skleničkou.
„A jakému svatému zapalujete tu svíčku?“ zeptala se Lucie.
„Ne svatému, ale nesvatému, slečno. Nesvatému.“
„A kdo to je?“ zeptala se Lucie.
„Jeho jméno se nevyslovuje, ale říká se mu Odpůrce. V podstatě i on, Odpůrce, bude Stvořitelem spasen.“
„Aha,“ řekla Lucie, „víte, já se v náboženství moc nevyznám, i když jsem tedy vlastně pokřtěná.“ Muž se ale zjevně chtěl vypovídat a pokračoval: „U nás se říkalo, že když se nedostaví Odpůrce, pak jen proto, že místo něho přijde ten nejnešťastnější člověk na světě, víte? Nejnešťastnější člověk na světě.“ Pak se pousmál a dodal: „Ovšem náš kraj byl náš svět.“
„A dneska sem přišla jenom já, jó?“ zeptala se znovu Lucie. Muž přikývl a pokračoval: „Všechny vesnice se toho u nás v horách né snad bály, ale tak trochu obávaly, rozumíte? Kdyby totiž přišla taková mladá dívka jako vy, nikoliv Odpůrce, pak by to bylo neštěstí pro celé municipium, pro nás všechny.“ „Hmm,“ řekla Lucie.
„Nezeptáte se proč?“ řekl pan Réti.
„Tak jo, tak proč?“
„Protože, když se objeví nejsmutnější člověk na světě teda v kraji, pak jsme my zklamali našeho tvůrce. To znamenalo, že dříve nebo později, budeme i my, abych tak řek, obdařeni ztrátou naděje.“
„Já ale nejsem smutná?“ řekla Lucie.
„Hlavně, abyste měla sdostatek naděje, slečno,“ řekl muž, ohlédl se kolem, podíval se na hodinky a položil na stůl pod popelník papírovou bankovku. Pak vstal, nasadil si klobouk, naklonil se k Lucii a řekl: „Ten Odpůrce je pochopitelně samotný Satan, ale i on bude spasen. Ale u nás se říkalo, že když někomu uvolní cestu ke svojí svíci, pak to je ten člověk, nad kterým skane slza lítosti i jednomu z jeho pobočníků, nemilosrdnému a krutému Andělu smrti. Naštěstí dneska už ale nikdo nemusí být pověrčivý, že ano. A vy jste mladá, půvabná, ale trošku se mi zdá, že i unavená. A ještě si nemohu odpustit vám říct, že ty střevíce krásně zvýrazňují vaše kotníky a vaši chůzi. Ale bohužel, obávám se, že ve svém věku déle nevydržím být už ani nudným, natožpak zábavným společníkem. Omlouvám se, ale žel bohu musím už jít.“
„To je škoda,“ řekla Lucie.
„Bonsoir Mademoiselle,“ řekl muž, ještě jednou lehce nadzdvihl klobouk, unaveně se na Lucii pousmál, otočil se a ztěžka odcházel. I když na to nevypadá, bude mu asi ještě víc než šedesát, zamyslela se Lucie nad jeho těžkou chůzí a unaveným pohledem. Chvíli potom, co pan Réti odešel, přišla k ní obsluhující dívka, zkasírovala papírovou bankovku na stole a poprosila Lucii, aby pomalu dopíjela.
„V osm musíme zavírat,“ omluvila se servírka. “Víte, my jsme spíš bistro než kavárna,“ dodala smířlivě.