Radka Denemarková: Smrt nebudeš se báti /ukázka/

Smrt nebudeš se báti – 1. kapitola

KURT VONNEGUT: Grotesky člověčí, i Boží, chceš-li.

FRANZ KAFKA: Jestliže se dokážeš zavraždit, už to v jistém smyslu nemusíš udělat.

Narodil se 16. května 1965. Ve starších kalendářích míval tento den svátek Pelhřim, česká podoba latinského Peregrin (z lat. peregrinus). Poutník, cizinec.

Člověk si NIKDY nemá zahrávat.

Objasňování života před sebevraždou je totéž jako vyšetřování vraždy. Akt na konci dlouhého řetězce nesčetných událostí, nádechů a výdechů, vyvřelých emocí. S tím rozdílem, že mrtví jsou oba naráz, oběť i vrah. Sám sebe nemohl vystát. Komediální tanec ve žhavém popelu. Sebevrazi, stejně jako zločinci a „nekřtěnci“, byli ve středověku pochováváni do nevysvěcené půdy, odděleně.

Málo se ví, že při podezření na sebevraždu — nejprve vyloučili cizí zavinění — bylo zahájeno šetření. A ti, kteří si smrt zvolili v pomatení smyslů nebo pod vlivem „horečnaté choroby či byli svedeni Satanem“ — tedy nevěděli, co činí — mohli spočinout na hřbitově. Mít tichou formu pohřbu. Bez obřadů. Bez kněze.

Na přebalu každé knihy by mělo stát, v jakém rozpoložení ji čtenáři mají číst. Příběh Petra Lébla je příběhem mladého muže, který byl postižen, či obdarován vážnou chorobou, ale přesto, nebo právě proto byl nesmírně šťastný. Neboť vše, čeho se mu nedostávalo, si mohl na jevišti přimyslet: lásku, přátele, harmonii, útěšlivou práci. Nepíše se mi to snadno. Protože znám jeho budoucnost. Nad tou se svírá srdce.

Smrti se nebál. Kdo se jí vlastně bojí, kdo se skutečně umí bát smrti. Lébl s ní koketoval. Nikoliv s odpudivou smrtkou, neodbytnou stařenou, ale s frivolní holkou, ke které se lze kdykoliv — poprvé a naposledy — stulit, najít spočinutí. Smrt nemusí být v představách hrozivá; přítelkyně, která uleví.

Klopýtal s vědomím, že nemoc ho bude průběžně atakovat znovu, vracet se, číhat. V takovém životě pokračovat, vůbec v životě pokračovat, k tomu je zapotřebí mnohem větší statečnosti než k rozhodnutí život ukončit.

Léblova „nenormální“ osobnost byla živým pramenem pro tvůrčí divadelní práci. Stresoval sám sebe, protože od sebe hodně očekával. Dokázal neústupně vymezovat svůj časoprostor, tvořit v něm svobodně mimo jakékoliv danosti i očekávání, bez ohledu na cokoliv a kohokoliv, vymanil se z korzetů uměleckých norem.

Vyhrocená inscenační stylizace. Sny bdělého snění se prolnuly se skutečností, jeho vědomí života se odvíjelo ve snu. Sen jako mlhavá neurčitost, těkající fantazie jakéhosi beztížného stavu, v němž se může odehrát cokoli. „Připodobňuje dílo, jeho intelektuální a emocionální možnosti, struktuře své psychiky.“ Asociativní vazby se u Lébla rozbíhají všemi směry, rychle mizí, voda v písku. Divák se dočkal své chvíle, proč do divadla přišel; obsah asociací však mohl být čten pouze divákovou emocionální aktivitou.

Asociace Lébla zabily.

Přečetl text, vršil asociace, primárně a dráždivě konkrétní, ne symbolické. Konkrétní řetězce asociací. Hrnul je s vehemencí. Neměl vědomí zažitých souvislostí. Vytvářel si z jednotlivin souvislosti své. Čímž předběhl svou dobu. Ne. Čímž udivil svou dobu.

Nepřizpůsoboval texty klasickému jevišti, přizpůsoboval je své představě jevištního světa. Realita se rozplynula, umělecká realita ožívala. Artistní přečtení textu. Nechtěl uvíznout v literárnosti. A dějovosti. Měl nonkonformní vztah ke všemu, i k současnosti. To vyhovovalo jeho vrstevníkům.

Destruoval klišé tradičních divadelních námětů. Nastoloval klišé nová, závislá na své nezávislosti. Řád klasického dramatu mu nebyl cílem, ale východiskem. K explozi. Režisér Lébl není interpretem autora, je spolutvůrcem. Nepracoval intenzivně, ale extenzivně, odbíhal od textu do dálek zdánlivě nesouvisejících.

To, co vypadalo jako odvaha riskovat, byla jeho přirozenost.

Předznamenal dnešní stav světa.

Svět je v rukou amatérů.

BERTOLT BRECHT: Na sebelásce je vždycky něco sebevražedného.

Nemohl vzdorovat útoku svého vlastního života, to mu spalovalo mnoho sil. Nápory depresivních stavů, nervové potíže, bolesti hlavy, nespavost, manické fáze, kdy pracuje s plným nasazením až dvacet hodin denně a přichází s nápady, které jsou absurdní, ale v rovině umělecké nevzbuzují podezření. Blízkost pomatenosti zaměňovaná za výstřední genialitu.

Nestálý, prací pro divadlo překocený život, na jehož konci je uštván hlasy, vehnán do depresí svým chráněncem. „Utíkají před všedností, před prózou života. A zatím divadlo je bezmála vždycky jenom mizerná napodobenina tohoto života plus jalový konglomerát baletních grimas, muzikantského cvrlikání, světelných záludností a kulis (počínaje malovanými a konče konstruovanými) a sem tam i dobré práce mistra slova, která je zkomolená všemi těmi hloupostmi. Někteří mistři bourají divadlo zevnitř, když lámou staré formy a vyhlašují nová hesla pro práci v divadle; na pomoc si přivolávají i biomechaniku (samo o sobě dobré zaměstnání), i film (čest a sláva mu!), i spisovatele (kteří sami o sobě nejsou hloupí), i konstrukce (stává se, že i dobré), i automobily (jak si nevážit aut), i střelbu z kanónů (kousky nebezpečné a působivé na frontě), avšak všeobecně a vcelku je to všechno na houby. Je to jenom divadlo — a nic víc.“

Ne, pro Lébla divadlo nebylo žádnou „napodobeninou“, ale svébytný svět sám o sobě. Nově stvořená, rovnocenná realita. Stane-li se však jediným smyslem života a vášní, promění se v hydru. „Divadlo je hydra.“ Ta Léblova láskyplná slova. Ze kterých mrazí.

Zahlcoval jeviště; realismus dovedený ad absurdum. Hrál si. Nic jiného než předmět sám o sobě na jeviště nepřinášel. Vsazením do inscenace se předmět odpoutal, stal se znakem, překročil samovolně hranici a vplul do světa Léblovou fantazií naddimenzovaného celku. Divadlo je jenom divadlo. Nepřirozený svět. Obsáhne všechno. A bere-li se smrtelně vážně, dokáže i zabít. Ano. Když si člověk neumí ochránit duši, osamělý a ztracený zanikne.

---

Radka Denemakrová – Smrt nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla
Host 2008, 648 stran, vázaná, 499,00 Kč

Zdroj ukázka: www.host.cz