Próza
Muriel Barberyová: S elegancí ježka /ukázka/
Bestseller francouzské spisovatelky Muriel Barberyové S elegancí ježka (Host, 2009) vypráví dvě zcela rozdílné hrdinky – pětačtyřicetileté domovnice Renée, která potají listuje filosofickými spisy, navenek však ze sebe dělá hloupou. To Paloma je ještě mladá, je jí teprve dvanáct. Už tak je však ale rozhodnutá spáchat sebevraždu.
Muriel Barberyová:
S elegancí ježka
Host
2008
Překlad: Petr Christov
320 stran
Hluboká myšlenka č. 1
Mířit ke hvězdám
V akvárku pro zlaté
Rybičky skončit
Jasně, čas od času si dospělí najdou chvíli, aby si sedli a v klidu přemýšleli o neštěstí svých životů. No a tak si sice stěžují, ale přitom nic nechápou. Jako mouchy, co pořád narážejí do stejného okna. Zmítají se, trpí, hynou, slábnou a ptají se po tom, jaké mechanismy je zavedly tam, kam vůbec jít nechtěli. Ti nejinteligentnější si z toho udělali dokonce náboženství: ach, ta opovrženíhodná prázdnota buržoazního bytí! Mezi těmi, kteří chodí s taťkou na oběd, jsou taky takoví cynici: „Kam se poděly sny z dob našeho mládí?“ ptají se a tváří se, že už vystřízlivěli a jsou spokojení. „Zmizely, život je svině!“ Tuhle uměle jasnozřivou dospělost nesnáším. Ve skutečnosti jsou stejní jako všichni ostatní. Jsou jako kluci, kteří nechápou, co se s nimi děje, a hrajou si na tvrďáky, ale přitom se jim spíš chce brečet.
A přitom je to tak snadný pochopit. Není totiž v pořádku, když děti věří tomu, co říkají dospělí, a když pak samy dospějí, mstí se tím, že lžou svým dětem. „Život má smysl, který mu dávají slavné osobnosti.“ Tak to je univerzální lež, které musí všichni věřit. Když pak jako dospělí pochopíme, že to není pravda, tak už je pozdě. Tajemství zůstane neporušené, ale všechna dostupná energie se už za tu dlouhou dobu promrhala na pitomosti. To potom nezbývá než zůstat bez pohybu a snažit se ze všech sil maskovat skutečnost, že v životě nevidíme žádný smysl, a proto lžeme vlastním dětem, abychom dokázali přesvědčit sami sebe.
Všichni dospělí, co k nám chodí na návštěvu, prošli stejnou cestou: v mládí se pokusili zúročit svou inteligenci, vymačkat zlatou žílu studia jako citron a zajistit si svou pozici mezi elitou. A celý život se potom zděšeně ptají, proč taková spousta nadějí vyústila do tak zbytečné existence. Lidi si myslí, že poletí ke hvězdám, a přitom skončí jako zlatá rybička v kulatém akvárku. Ale já se ptám, jestli by nebylo jednodušší učit děti už odmalička, že život je absurdní. Sice by to děti připravilo o pár hezkých chvil, ale v dospělosti by jim to ušetřilo spoustu času — a to ani nemluvím o tom, že by nás to uchránilo traumatu z kulatého akvárka.
Mně je dvanáct a bydlím v jednom drahým bytě v čísle 7 na ulici Grenelle. Moji rodiče jsou bohatí, moje rodina je bohatá, a moje sestra i já jsme tím pádem také virtuálně bohaté. Můj taťka je poslanec, dřív dělal ministra a určitě skončí hodně vysoko a vypije jim všechno víno v Národním shromáždění. Moje mamka… No, mamka sice není žádný génius, ale má dobré vzdělání. Má doktorát z filozofie. Pozvánky na večeře píše bez chyb a ve volném čase nás ubíjí různými literárními narážkami („Kolombíno, nehraj si na Guermantovou“, „Drahoušku, ty jsi úplná Sanseverina“).
Navzdory tomu, navzdory všemu tomuhle štěstí a všemu tomuhle bohatství už dost dlouho vím, že konečná stanice je stejně akvárko. A jak to, že to vím? Já jsem totiž dost inteligentní. Dokonce výjimečně inteligentní. Když se kouknete na děcka v mém věku, tak zjistíte, že je to pěkná propast. Ale protože nemám moc ráda, když si mě ostatní všímají, a protože pocházím z rodiny, kde se inteligence bere jako nejvyšší hodnota a kde nadané dítě nemůže mít klid, snažím se ve škole svoje projevy omezovat, ale stejně jsem pořád nejlepší. Můžete si myslet, že předstírat průměrnou inteligenci není nic těžkého, když jste — jako já — ve dvanácti letech na úrovni maturanta. Ale tak to vůbec není! Stojí to dost utrpení, aby člověk vypadal hloupější, než doopravdy je. Jistým způsobem mi to ale brání umřít nudou. Veškerý čas, který nemusím trávit učením a osvojováním si látky, se snažím využít k tomu, abych napodobovala styl, odpovědi, způsoby chování, zájmy a chyby normálně dobrých žáků. Čtu všechno, co v matice, fránině a v dějáku napíše Constance Baretová, která je v naší třídě druhá nejlepší, a učím se, jak bych to měla dělat: ve fránině vedle sebe stavět správně napsaná, významově koherentní slova, v matice věrně reprodukovat smyslu zbavené operace a v dějáku za sebou skládat fakta a spojovat je logickými operátory. Když to srovnám s dospělými, tak jsem mnohem vychytralejší než většina z nich. Je to tak. Nejsem na to nijak zvlášť pyšná, ale já za to vlastně ani nemůžu. Ale je naprosto jasné, že já do akvárka nevlezu. To jsem si dobře promyslela. Ono totiž pro člověka tak inteligentního jako já, tak nadaného pro studium, tak jiného a lepšího než většina ostatních je život naprosto jasně nalinkovaný — a to je k pláči. Vypadá to, že nikoho zatím nenapadlo, že když je bytí absurdní, tak ani skvělý úspěch nemá větší cenu než neúspěch. Je to jenom pohodlnější. A navíc — myslím si, že pro bystrého člověka je úspěch pokaždé hořký, zatímco ti průměrní mohou vždycky ještě v něco doufat.
Takže jsem se rozhodla. Moje dětství už brzy skončí, a ačkoli jsem přesvědčená o tom, že život je pěkná fraška, nemyslím si, že bych tomu dokázala odolávat až do konce. Hluboko v nás je naprogramováno, že máme věřit tomu, co neexistuje, protože jsme živé bytosti, které nechtějí trpět. A proto vynakládáme spoustu sil, abychom přesvědčovali sami sebe, že jsou věci, které za tu námahu stojí, a že život pak dostane smysl. Můžu si ale být inteligentní, jak budu chtít, a stejně nezjistím, jak dlouho ještě budu moct proti téhle biologické tendenci bojovat. Budu ještě vůbec schopná odolávat těm pocitům absurdity, když nastoupím do závodu mezi dospělými? Myslím, že ne. Proto jsem se taky rozhodla. Na konci tohohle školního roku, v den svých třináctých narozenin, tedy přesně 16. června, spáchám sebevraždu. Ale pozor, nehodlám to udělat nijak okázale, jako nějakou výzvu nebo povzbuzení. Spíš mi jde o to, aby nikomu nic nedošlo. Dospělí se ve vztahu ke smrti chovají hystericky. Vždycky to nabere gigantické rozměry. Dělají z toho vědu, a přitom je to ta nejobyčejnější událost na světě. To, o co mi jde, není vlastně ani ta věc samotná, ale hlavně to jak. Moje japonské já se přiklání k seppuku. Když říkám moje japonské já, tak mám na mysli svou lásku k Japonsku. Jsem v sedmé třídě, takže by mělo být jasné, že mám japonštinu jako druhý jazyk. Náš japonštinář není špatný, ale polyká francouzská slova, konsternovaně na nás zírá a pořád se škrábe na hlavě. Ale máme dobrou učebnici a od začátku roku jsem udělala dost velký pokrok. Doufám, že za pár měsíců si budu moct přečíst svoje oblíbená manga i s textem. Mamka nemůže pochopit, že tak-nadaná-holka-jako-ty vůbec může číst manga. Ani jsem se nenamáhala jí vysvětlovat, že „manga“ v japonštině znamená prostě „komiks“. Myslí si, že jsem se nechala pohltit jakousi subkulturou, a já jí to nevymlouvám. Zkrátka a dobře, za pár měsíců si budu moct přečíst Tanigučiho v japonštině. Vraťme se ale k našemu tématu: musí to být před 16. červnem, protože 16. června spáchám sebevraždu. Ale nebude to seppuku. Mělo by to sice hluboký smysl a bylo by to krásné, ale… jaksi… nemám zrovna chuť trpět. Vlastně utrpení nesnáším. Zjistila jsem, že když se člověk rozhodne zemřít prostě proto, že si myslí, že smrt patří k přirozenému řádu věcí, tak je potřeba to udělat pěkně v tichosti. Smrt musí být taktním přechodem, jemným vklouznutím do odpočinku. Jsou lidé, kteří spáchají sebevraždu skokem z okna ve čtvrtém patře, tím, že se napijí louhu, nebo dokonce tak, že se oběsí! To je šílené! Někdy mi to přijde až obscénní. Proč umírat, když ne proto, aby člověk netrpěl? Já jsem si svůj odchod dobře naplánovala: celý rok už každý měsíc beru mamce z jejího nočního stolku vždycky jeden prášek na spaní. Bere jich tolik, že by si toho nevšimla, ani kdybych jí sebrala každý den jeden, ale já jsem se rozhodla, že budu velice opatrná. Když se totiž rozhodnete pro něco, co má jen malou šanci na to, aby to někdo pochopil, tak nesmíte nic ponechat náhodě. Člověk si většinou ani neumí představit, jak rychle je schopný odložit stranou nápady, na kterých si nejvíc zakládal. A to ve jménu takových hloupostí, jako je „smysl života“ nebo „láska k člověku“. A taky samozřejmě: „posvátné dětství“.
Takže pozvolna směřuju k datu 16. června a ničeho se nebojím. Snad jen občas něčeho zalituju. Ale svět, takový, jaký je, není stvořený pro princezny. Tohle všechno ale neříkáte proto, že si plánujete umřít, protože jinak byste už museli jenom vegetovat jako shnilá zelenina. Spíš právě naopak. Není vůbec důležité, že člověk umře, ani v jakém věku, ale důležité je to, co člověk dělá v té chvíli, kdy umírá. V Tanigučim hrdina umírá ve chvíli, kdy zdolává Everest. U mě nehrozí, že bych se do 16. června pokusila třeba o K2 nebo o masiv Mont Blanku v Alpách. Můj Everest, to jsou intelektuální úkoly. Dala jsem si za cíl přijít na co možná nejvíc hlubokých myšlenek a budu si je zapisovat do sešitu. Jestli nic nemá smysl, tak ať se s tím popere aspoň moje duchovní stránka, ne? Ale protože mám v sobě to silné japonské já, dala jsem si k tomu omezení — každá tahle hluboká myšlenka musí být vyjádřená ve formě krátké japonské básně — haiku (tři verše) nebo tanka (pět veršů).
Moje oblíbené haiku napsal Bašó.
Rybářská chýše
Kaše z krevet
A cvrčci!
Tohle totiž není žádný akvárko, ne, tohle je poezie!
Ale ve světě, ve kterém žiju já, je míň poezie než v japonské rybářské chýši. Copak vám snad přijde normální, že čtyři osoby žijí na čtyřech stch metrech čtverečních, zatímco spousta dalších — a mezi nimi můžou být i prokletí básníci — nemá žádné důstojné bydlení a tísní se jich patnáct na dvaceti metrech čtverečních? Když jsem letos v létě slyšela zprávu, že jistí Afričani zemřeli kvůli požáru, který se vznítil na schodišti v jejich životu nevyhovujícím domě, tak jsem dostala nápad. Oni jsou celý den přilepení v akvárku nosem na skle a nemůžou tomu uniknout ani tím, že si vyprávějí příběhy. Ale moji rodiče a Kolombína si myslí, že plavou v oceánu, protože si žijou na čtyřech stech metrech čtverečních, kde jsou obklopení nábytkem a obrazy.
Počítám s tím, že 16. června jim osvěžím jejich sardinkoidní mozky — zapálím totiž byt (zapalovačem na krb). Ale pozor, nejsem žádný zločinec. Udělám to, když nikdo nebude doma (16. června bude sobota a v sobotu odpoledne chodí Kolombína k Tiberovi, mamka na jógu, taťka do klubu a já tady zůstanu sama), oknem evakuuju kočky a dostatečně brzo dám vědět hasičům, aby nebyly žádné další oběti. Potom si vezmu prášky na spaní a v klidu si půjdu lehnout do mamčina pokoje.
Když přijdou o byt a o dceru, tak by si snad mohli vzpomenout taky na ty mrtvé Afričany, ne?
Příspěvků: 0