Próza
Marek Janota: Všechno, co vidím /ukázka/
Marek Janota (nar. 1977) pochází z jižních Čech. Po studiích na Fakultě architektury ČVUT pracoval několik let v jednom pražském ateliéru, čtyři roky pak zkušenosti sbíral v Londýně, odkud si také přivezl spoustu osobních zážitků. Jeho dosavadní životní zkušenosti se mu staly námětem k sepsání jeho první knihy.
Novela Všechno, co vidím je příběhem mladého architekta, jenž je konfrontován se dvěma značně odlišnými prostředími – londýnským architektonickým studiem a jeho komornějším českým „kolegou“. Zatímco v Londýně jsou na stolech rozloženy plány na výstavbu obrovského nákupního centra, jež by zcela nabouralo chod čtvrti, v němž má stát, v Čechách firma plánuje v o něco menším měřítku. Pořád je to však o stavění, bourání a jednání s developerskými firmami, o věcech Janotovi tolik blízkých. Jeho mladý architekt přitom stojí trochu nezúčastněně bokem od tohoto obrovského soukolí, které kromě podoby jednotlivých domů tesá vlastně i do života zúčastněných lidí.
…
Zaparkoval jsem u železných vrat. Igor posbíral ze zadních sedadel brašny a brašničky, vzal stativ a zprudka přibouchl. Doběhl mě před otevřenou boční brankou; vzápětí jsme se oba zastavili. Dvoupatrový novorenesanční zámeček, usazený na mírném návrší a obklopený rozlehlou udržovanou zahradou, nasvěcovalo z pravé strany ranní slunce, fasádou projížděly a na rozích rizalitů se zalamovaly dlouhé stíny říms, okenních šambrán a pilastrů. Igor zachrastil svou výzbrojí a zeptal se: „Tak nemám začít už tady?“
Po štěrkové cestičce k nám od zámečku přicházela žena v šátku. Smála se na nás a volala: „Vy jste ti architekti? Pojďte, pojďte. Máme to tu pěkné, že?“ Byla od nás pořád ještě víc jak pět metrů a již napřahovala ruku: „Kráčalová, hlavní vychovatelka. Vítám vás. Provedu vás zahradou, ukážu vám, co tu všechno máme. Děti se stejně teprve hrabou z postelí.“ Pozdravili jsme a souhlasili se vším.
Skutečnost, že se můžeme procházet po tak pěkně upravené zahradě, je i zásluha dětí. Každá rodinná skupina, celkem tu mají čtyři, má přidělený jiný kus pozemku a po celý rok o něj pečuje. Škoda že jsme nepřijeli včera, to bychom teprve viděli, hrabalo se listí, pomáhali i ti úplně nejmenší. Dnes odpoledne budou velcí kluci pod dozorem pana Žemly opravovat lavičky. Jsou moc šikovní. Někdy to tak třeba nevypadá, mají náušnice, bláznivě obarvené vlasy, mluví sprostě, ale k práci se postavit umí, všechna čest. Loni si dokonce vymysleli, že natřou plot, a jak sami vidíme, to jsou desítky a možná i stovky metrů.
Tak a teď paní Kráčalová doufá, že jim pochválíme hřiště. Je zbrusu nové a ani se nemáme ptát, kolik všechny ty prolézačky, houpačky a kolotoče stály. Domov si samozřejmě nákupy podobného druhu dovolit nemůže, hřiště, stejně jako například transit, o který paní Kráčalová usilovala již dlouho a kterým teď mohou vozit děti na výlety, jsou velkorysé dary firem.
Vůbec se za posledních deset let situace zlepšila. Velký vliv má jistě blízkost hlavního města. A s tím souvisí i dálnice, z které nejprve paní hlavní vychovatelka velkou radost neměla, ale brzy se přesvědčila, že opravdu přináší užitek. Co ji dostavěli, naučili se podnikatelé do zámečku jezdit, počet darů se ztrojnásobil.
Paní Kráčalová ví moc dobře, o čem mluví. Její sestra vaří v dětském domově na Prachaticku a tam žijí tuze uboze a vedlo by se jim ještě hůř, kdyby čas od času nedostali peníze od Němčourů.
Nechceme si zkusit opičí dráhu? Rekord drží Jožka, který sítě, lana a žebříky zdolal za šest minut. Vždycky na konci školního roku se v Domově konají Opičí slavnosti. Děti pozvou své spolužáky z rozvařovické devítiletky a celý den se místo vyučování soutěží. Nemáme si ale představovat nesmiřitelné klání rozvařováků proti dětem z domova. Družstva jsou vždy smíšená a to i věkově.
A ještě k opičí dráze. V létě si ji zkoušel jeden podnikatel, majitel rozvařovické betonárky, říkal, že dá dráhu pod pět. Byla to prý náramná legrace, děti fandily, lezení mu šlo, ale nakonec si zlomil ruku. Na dětský domov ale nezanevřel, peníze posílá dál.
Co se týká dnešního programu, paní Kráčalová nám nabízí třetí rodinnou skupinu, anebo výběr malých dětí. Doporučovala by mrňata, jsou roztomilá, bezprostřední. Nemáme se vůbec bát, s malými jsou dobré zkušenosti, nedělají to poprvé.
Fotit můžeme, kde chceme, ale na základě zkušeností by řekla, že nejvděčnější je hračkárna. Co krásných obrázků tam vzniklo! Klidně pak můžeme pod fotografiemi uvádět, že hračky byly pořízeny právě z našeho daru. Většina firem to tak dělá a ona proti tomu vůbec nic nenamítá. Určitě si umíme představit, že ne všechno, co domov z darovaných peněz nakoupí, je fotogenické.
Příspěvků: 0
