Luiver Saborit Morales: Trosečníci z ostrova svobody /ukázka/

 

Mayda byla právě s Ivankou u lékaře. Před několika měsíci, ještě jí nebyl ani rok, se nakazila ledvinovou infekcí. Teď se obtíže vrátily. Dostala vysoké horečky a takřka bez ustání zvracela. Hrozivě zhubla, až se jí pod kůží na hrudníčku rýsovala žebra. Ke všemu se ukázalo, že je alergická na penicilin. Nic jiného se ale v běžných lékárnách koupit nedalo. Měl jsem strach, že ji pošlou do nemocnice. A zrovna teď, kdy se blížil odjezd… Léta shánění peněz, dny strávené ve frontách na žádosti a potvrzení. Šikanování, špiclování, které jsme museli podstoupit, abychom získali výjezdní doložky, víza, letenky… Všechno by bylo ztraceno. Ale stejně by to byla jen malá cena za Ivančino zdraví. Navíc bychom zůstali spolu…

Podíval jsem se na Yancarlose. Před chvílí přišel ze školy a teď stál u okna a vyhlížel, jestli se už maminka s Ivankou vracejí. Legračně u toho krčil čelo a pohyboval rty, jako by se snažil usilovně něco vysvětlit svému odrazu ve skle. Vypadal najednou tak dospěle, až se mi sevřelo hrdlo. Odešel jsem na dvorek a hlavou se opřel o oprýskanou zeď domku. Když jsme se tu zabydleli, byla sytě žlutá. Teď z ní odpadávaly velké kusy omítky a šedavé krátery na ní vytvářely mapu s obrysy jakýchsi ostrovů a pevnin. Všechno mi připomínalo tu šílenou cestu. Pozítří. Sedl jsem si na ušlapanou hlínu přede dveřmi a zhluboka dýchal. Svět kolem byl náhle hrozně intenzivní. Červené a žluté květy okrasných rostlin, které na mne padaly z květináčů zavěšených pod střechou. Vůně kokosových palem ze zahrady. Támhle jsme před rokem vysadili několik avokádovníků. Dali jsme jim i jména: Saborit – rostl hned u dveří, aby hlídal naši rodinu; Žebračka, která stále ne a ne vyrůst, a Svár, na místě, kde začínal sousedův pozemek. Vyšlapaná pěšina uprostřed zahrady. Tudy jsme odpoledne chodívali s Yancarlosem a stařičkým psem Chuchem k řece. Yancarlos cestou sbíral velké mangové pecky a pak je házel do vody a nutil unaveného Chucha, aby je aportoval. Přistihl jsem se, že na to myslím už jako na minulost. A znovu vyvstaly pochybnosti. Maydini rodiče jsou pořád čilí, ale oběma už táhne na sedmdesátku. Teresa špatně chodí a Lay občas mívá záchvaty kašle. O sebe se postarají, ale co se dvěma dětmi na krku? A ke všemu je Ivanka nemocná. Seženou pro ni jídlo a léky? A budou při tom všem mít ještě sílu bojovat s úřady, aby je jako děti uprchlíků nedaly do domova?

Cítil jsem, jak mi ve spáncích buší krev. A všude kolem takové ticho. Sálající horko a schlíple visící palmové listy. Ani sebemenší závan větru.

Důvody jsme s Maydou probrali snad tisíckrát. Už řadu týdnů jsme byli bez práce a tak tak se nám dařilo shánět jídlo pro děti. Navíc tlak úřadů se pořád stupňoval. Právě před několika týdny podnikla policie rozsáhlou razii proti „kontrarevolučním živlům" a vypadalo to, že je jen otázkou času, kdy ve vězení skončím já nebo Mayda. Děti by se pak staly majetkem státu a úředníci by je umístili do některého z dětských domovů. Potomky nepřátel revoluce je nutné převychovat. Zbývala jediná šance. Emigrovat. Děti uprchlíků většinou zůstávají v péči příbuzných a existovala naděje, že se nám je časem podaří vyvézt z Kuby prostřednictvím Červeného kříže nebo jiné humanitární organizace.

Cena za tuto malou naději však mohla být nakonec mnohem vyšší než několik let vězení, která nám hrozila. Stávalo se, že ani mezinárodní tlak Castrův režim neobměkčil a rodiny byly po mnoho let rozdělené. Navíc by se převoz dětí z Kuby za námi musel podařit dřív, než bude mít Yancarlos třináct let. Pak bude zapsán do armády a my na něj definitivně ztratíme nárok. Ještě pět let. Že bychom mohli tak dlouho zůstat bez dětí, si ale ani jeden z nás nepřipouštěl.

Máme tedy opustit děti proto, abychom je nadobro neztratili? Otázka, na niž neexistuje správná odpověď.

Vrátil jsem se dovnitř. Yancarlos stál pořád u okna a napjatě sledoval cestu před domem. Klouzal jsem očima po místnosti, abych si náš domov uchoval co nejhlouběji v paměti. Přistěhoval jsem se sem před osmi lety, krátce předtím, než se narodil Yancarlos. Bylo mi v té době teprve dvacet let, Maydě o pět víc. Tehdy jsme ještě ani nebyli manželé. Brali jsme se až nějakou dobu poté. Domek začal stavět tchán Lay asi před dvaceti lety, když přišel o místo v továrně na doutníky. Pracoval pak na stavbě, a kromě mizerné výplaty si tak aspoň domů odnášel nevyužitý materiál. Byla to nekonečná práce. Než jsem přišel, stihl dokončit jeden velký pokoj a kuchyň s koupelnou. Podlahu tvořily dlaždice nejrůznějších tvarů a barev pospojované šedým cementem. Týmž cementem, co pokrýval stěny v celém domě. Drobily se před očima. Kdysi prý byly zelené, ale záhy vybledly a teď se už nová barva sehnat nedala. Podobně byla poslepovaná kuchyňka. Linka nahrubo stlučená z prken a na ní vařič s plynovou bombou. Každé okno jiné, jak se dařilo je postupně sehnat. Dřevěné rámy rozežrané termity se drolily při každém otevření. Jen v pokoji byly železné. Tady stála pod oknem kolébka pro Ivanku a vedle ní manželská postel a matrace, na které spal Yancarlos. Nad ní visely dvě krajinky, co malovala Mayda. V protějším rohu skříň, komoda a dvě poličky s knížkami. Pár mých svazků o antické historii a Maydiny knížky o umění a herectví. Quo vadis od Sienkiewicze a sebrané spisy José Martího. Uprostřed místnosti staré houpací křeslo. Bůhví, kde ho Lay sehnal, pořád někde překáželo, ale Mayda a její bratři na něm sedávali, když byli malí, tak jsme si ho nechali. Jako rodinný symbol. Ventilátor sestrojený z ruské pračky a plastových vrtulí se neustále stěhoval. Dávali jsme ho, kam bylo potřeba. Řval jako letadlo, ale v noci chladil a plašil komáry.

Yancarlos najednou odskočil od okna a běžel ke dveřím. Málem se srazil s vracející se Maydou. Ulevilo se mi, když jsem viděl, že má Ivanku s sebou. Podívali jsme se na sebe. Jenom jsem lehce kývl hlavou. Nemuseli jsme si nic říkat. Maydě se zalily oči slzami. Rychle položila spící Ivanku do kolíbky a odběhla do koupelny, aby ji Yancarlos neviděl plakat. Když se vrátila, snažila se usmívat.

„Doktor říkal, že bude v pořádku. Sehnal pro ni antibiotika, večer by horečka měla klesnout…"

Už nevím, pod jakou záminkou jsem poslal Yancarlose za dědou. Potřebovali jsme teď být s Maydou sami. Objal jsem ji a chvíli jsme jen tak mlčky stáli.

„Kdy?" zašeptala.

Pevně jsem ji stiskl a chtěl jsem ji políbit na tvář. Prudce se ode mne odtáhla a pak se otočila a vyšla do zahrady.

Nevím, jak jsme vůbec dokázali přežít ty poslední hodiny před odjezdem. Yancarlos se ode mne téměř nehnul a pořád dokola se ptal, kam jedeme a proč. Znovu a znovu jsem mu to vysvětloval. Mayda skoro nemluvila. Seděla tiše v křesle a tiskla k sobě Ivanku, která se jí v náručí vzpouzela a křikem se bránila té nenadálé přemíře mateřské péče. Její hlásek jsem ale slyšel rád. Ještě před pár dny tu jen bezvládně ležela, a teď se konečně zdálo, že jí nová antibiotika zabrala.

Balil jsem nakonec sám až těsně před odjezdem. Jen to nejnutnější. Spodní prádlo, dvě košile a trička, halenky a sukně pro Maydu, každému jedny kalhoty. Boty jsem vzal také jen jedny, ty druhé by se jim tu ještě mohly hodit. Hlavně jsem myslel na dokumenty, které dokazovaly, že jsme na Kubě pronásledováni. Oznámení o vyloučení z univerzity. Dopis, kterým mě vyhazovali z redakce televizního zpravodajství, protože jsem navštívil „nepřátelskou zemi". A rozhodnutí o „předběžném opatření", jímž mě definitivně propouštěli z kubánské pošty. Složil jsem je a schoval do podrážky. Málem jsem zapomněl na fotky. V tom spěchu mi přišlo do rukou jen pár starých snímků. Ty společné, co jsme pořídili na podzim, jsem už neměl čas hledat. Ze dvorka jsem slyšel Laye a Teresu, kteří přišli, aby si odvedli děti.

„A proč nemůžu s váma?" ptal se snad posté Yancarlos.

„Protože tady musíš zůstat s dědou a babičkou a dávat pozor na Ivanku. Ona tě teď bude moc potřebovat…"

„Tak můžeme jet všichni…"

Mayda ho střídavě objímala, líbala a hladila po tvářích, jako by ho těmi láskyplnými doteky mohla přesvědčit. Zbytečně.

„Vy tady nechcete být s náma?"

„Pochop to, Yancarlosi," prosil jsem ho, „za pár týdnů pojedete s babičkou a dědou za námi. Teď to nejde. Musíme všechno připravit, abychom měli kde bydlet…"

Opakoval jsem to už tolikrát, že jsem tomu sám začínal věřit. Bude to jen pár týdnů, možná měsíců. Ani není potřeba se příliš loučit. S Maydou jsme se utěšovali, že děti prý rychle zapomínají, že se dokážou brzy vyrovnat s nepříjemnými zážitky. Jak se s tím vyrovnáme my, to jsem si zrovna teď představit neuměl. Ve spěchu jsem psal poslední pokyny. Adresu a telefon lékaře, a taky Bartola. Slíbil, že bude prarodičům pomáhat. Vtom se ozvalo rázné zaklepání na okno. Trhl jsem sebou, až mi tužka vypadla z ruky. Pak se ve dveřích objevil soused. Byli jsme domluveni, že nás odveze na letiště. Stál na zápraží a tvářil se ustaraně. Musíme si pospíšit. Začínají se stahovat mraky a jeho buick z roku 1950 nemá stěrače. Bylo půl čtvrté odpoledne a za hodinu jsme už měli podle pokynů být na letišti Boyeros. Letadlo startovalo až po osmé, ale čekaly nás osobní prohlídky a výslechy, které se mohly protáhnout.

Yancarlos začal plakat. Rychle jsem se k němu shýbl. Objal jsem ho a letmo políbil na tvář. Příliš rychle na to, abych měl pocit, že jsme se rozloučili. Vzápětí jsem věděl, že tuhle scénu si vybavím ještě mnohokrát. Mayda v sobě našla dokonce tolik síly, že se na něj usmála.

„Dávej pozor na Ivanku, než se uvidíme. A pomáhej dědovi a babičce." Pak ještě políbila Ivanku. Ta jediná vypadala v babiččině náručí spokojeně. Chytil jsem Maydu za ruku a táhl ji k autu. Na tváři jí zůstával křečovitý úsměv, který nezmizel, ani když jsme se oba vmáčkli na přední sedadlo. Soused zařadil rychlost. Naposledy jsme se ohlíželi. Lay s Teresou a dětmi stáli ve dveřích a mávali. Vší silou jsem zatínal zuby a v duchu jsem prosil souseda, aby jel co nejrychleji. Konečně jsme zmizeli z dohledu. Mayda byla stále otočená dozadu, i když už nemohla nic vidět. Pak jsme jeli dlouhé minuty mlčky. Každý sám se svými úzkostmi a myšlenkami, o které se nemohl podělit. Roztržitě jsem těkal očima po tabákových plantážích kolem silnice. Krajina však potemněla a začalo pršet. Déšť se brzy změnil v prudký liják a bez stěračů bylo vidět sotva na několik metrů. Soused měl obličej přitisknutý k čelnímu sklu, ale rychlost nesnížil. Přestože hrozilo, že vyjedeme ze silnice nebo se srazíme s protijedoucím autem, strach jsem necítil. Spíše jakousi nepochopitelnou úlevu a malátnost, která se rozlévala po celém těle. Jako by mnou prostoupila nějaká vyšší moc a já se jí plně a s radostí odevzdával. Vše bylo v rukou Božích, a cokoliv by se stalo, bylo by z jeho vůle.

Na Boyeros jsme dorazili přesně v půl šesté. Auto jsme museli nechat kus cesty před letištěm, protože k halám může jezdit jen předražená turistická taxislužba. Šli jsme tedy pěšky. Soused nám pomohl se zavazadly až ke skleněným dveřím a pak se rozloučil. Do odletové haly jsme celí promoklí vstoupili několik minut po šesté. Kolem přepážek se to hemžilo vojáky v olivových uniformách. Hlídkovali vždy po dvou nebo po třech, všichni s palci zaháknutými za opaskem a na zádech samopal. Snažil jsem se na ně nedívat. Měl jsem dojem, že každý můj pohled by mě musel okamžitě usvědčit… Znovu a znovu jsem sám sebe přesvědčoval, že na svobodu máme právo, ale pocit viny jsem potlačit nedokázal. Musel jsem myslet na to, jak jsem tu stál před několika lety a policista mi výsměšně mával letenkou před obličejem: „A to si myslíte, že dítě pustíme za vámi?!"

Mayda se neklidně rozhlížela. I ona si jistě vzpomněla na náš první let. Možná právě tohle nás v posledních dnech od sebe vzdalovalo. Jako bychom se jeden před druhým styděli, že svoboda je pro nás víc než naše děti. Ty myšlenky jsem raději zaplašil.

Přišli jsme na pasovou kontrolu. Mayda přistoupila k jednomu okýnku, mě si odvedla policistka k druhému. Najednou se přede mnou objevil vysoký hubený voják a probodával mě malýma asiatskýma očima. Beze slova si vzal můj pas a posunkem mi ukázal k postranním dveřím. Osobní prohlídka. Teprve teď jsem dostal opravdový strach. Dokumenty schované v podrážce mě tlačily při každém kroku. Zlobil jsem se sám na sebe, že jsem tak důležitou věc lépe nepromyslel. Bota je přece ten nejobvyklejší úkryt. Ještě jsem se otočil, abych se podíval, co je s Maydou. Uviděl jsem už jen její záda mizející v průchodu k terminálům. Napadlo mě, že nás možná chtějí rozdělit. Maydu nechají odletět a mě odtud odvezou. Rovnou do vězení…

„Proč jedeš do České republiky?" Voják promluvil asi po pěti minutách. Ani teď se na mě nepodíval a dál listoval v prázdném pasu. Chtěl tím zřejmě udělat dojem, jenže i v této situaci působilo nekonečné prohlížení bílých stránek spíše komicky. S klidem, který mě samotného překvapil, jsem odpověděl: „Jedu navštívit přátele."

Teprve teď se na mě podíval. Další dlouhé vteřiny jsme stáli proti sobě a vzájemně se pozorovali. Pak se nadechl, jako by chtěl něco říct, ale vyšel z něj jen unavený povzdech.

„Běž…" Podal mi pas a otočil se ke mně zády. Musel jsem se přemáhat, abych z místnosti nevyběhl. Do odletu zbývala sice ještě víc než hodina, ale čekala mě znovu pasová kontrola a hlavně vystrašená Mayda. Posadili jsme se v čekárně u terminálu a sledovali letadla rolující po ranveji. Znovu vyšlo slunce. Připadalo mi to jako jakési symbolické sbohem. Nebo možná příslib toho, co nás čeká. Z reproduktorů se ozvala výzva pro cestující do Frankfurtu, aby se dostavili k bráně číslo pět. Znovu mi to připomnělo cestu, na kterou jsme se v podobně zoufalé situaci vydali před dvěma lety. Tehdy jsme do Prahy letěli právě přes Frankfurt, jenže po pár týdnech jsme byli zpět. Jak to dopadne tentokrát? Na ranveji za prosklenou stěnou se objevil Airbus 340 společnosti Air France s plánovaným odletem ve 20.10. Sametový hlas vyzval cestující do Paříže k nástupu. Šli jsme jako poslední. Jako bychom najednou zaváhali a ještě chtěli dát Castrovu režimu poslední šanci.

„Vítejte na palubě," řekla blonďatá letuška francouzsky a s profesionálním úsměvem ukázala na sedadla 30 A a B, hned za levým křídlem. Překročili jsme poslední schůdek a vstoupili na palubu letadla – jediným krokem jsme se dostali na svobodu. Ale v téže chvíli jsem si uvědomil, že jsme se zároveň stali vězni. Teprve teď nás má Castro dokonale v hrsti. Má Yancarlose a Ivanku a od tohoto okamžiku už nebudeme myslet na nic jiného než jak je dostat za námi. Žádná cena za to nebude dost vysoká. Jenže o tom, jaká nakonec bude, nerozhodneme my, ale Castro.

Letadlo se rozjelo po startovací ploše a zvyšovalo rychlost. Pak trochu nadskočilo a vzápětí ještě jednou. Strmě zamířilo vzhůru. Pod námi se otevřela kapsa Havanské zátoky. Letadlo nabralo výšku, a když jsem se ohlédl, měl jsem celou Kubu jako na dlani. V pableskujícím moři vypadala jako oáza uprostřed pouště. Ostrov svobody. Jenže my jsme se na tom ostrově stali trosečníky.

Po několika minutách se v zapadajícím slunci objevil výběžek pevniny patřící k Floridě. Je to necelých dvacet minut letu, které dělí Kubánce od břehů Ameriky. A přesto je to vzdálenost, která se měří v lidských životech. Od roku 1994 zde zahynulo více než třiaosmdesát tisíc prchajících Kubánců. Celé rodiny utonuly na chatrných vorech v rozbouřených vlnách nebo je roztrhali žraloci.

Dá-li Bůh, bude mít naše rodina jiný osud. A ať už bude jakýkoliv, modlím se, abychom ho prožili společně.

Seděli jsme s Maydou vedle sebe a měli zavřené oči. Oba jsme předstírali spánek, i když bylo jasné, že ani jeden z nás neusne. Cítili jsme se provinile jeden před druhým a nevěděli, jak se utěšit. Vzpomínky na děti na mne doléhaly tak silně, že jsem musel několikrát během letu odejít na toaletu, abych si opláchl obličej studenou vodou a trochu se uklidnil. Maydě jsem řekl, že je mi špatně z turbulencí. Během té noci taky mnohokrát odcházela a vracela se se zarudlýma očima. Nad ránem se mi zdálo, že přece jen na chvíli usnula.

Do Paříže jsme dorazili 15. července před polednem. Přistáli jsme na letišti Charlese de Gaulla, terminál 2C. Museli jsme se přepravit k terminálu 2E a nastoupit na let AF 4982 do Prahy. Ani nevím, jak jsme se tam dostali. Byli jsme tak vyčerpaní a otupělí smutkem, že jsme se vzpamatovali, až když se pod námi rozvinula přistávací plocha pražského letiště. Z reproduktoru se ozval hlas kapitána: Je 14 hodin 30 minut a za okamžik přistaneme na letišti Praha-Ruzyně, v Praze je právě 25 °C, fouká mírný jihovýchodní vítr. Přejeme vám příjemný pobyt…