Próza
Ludvík Vaculík: Poslední slovo /ukázka/
Pokud patříte mezi pravidelné čtenáře Lidových novin, jméno Ludvík Vaculík je vám z rubriky fejetonů určitě dobře známé. Nečtenáři Lidových novin však o tomto českém spisovateli slyšeli už určitě taky. Ludvík Vaculík píše své sloupky už řadu let a od jisté doby je možné je číst i ve výborech. Vyšlo jich hned několik. Nejnovější je Dřevěná mysl, která shromažďuje fejetony z let 2002–2008. Ty starší, mapující tvorbu let 1989 – 2001, najdete právě ve výboru Poslední slovo, který byl už beznadějně vyprodán. Nyní nakladatelství Dokořán ve spolupráci s nakladatelstvím Jaroslava Jiskrová – Máj připravilo jeho nové vydání. Vyzkoušejte krátký fejeton V pohodě do řiti z roku 2000.
(12. září 2000)
V pohodě do řiti
Byl jsem několik dní s pracovitým chytrým mužem. Pracoval i v chůzi, neboť taková byla jeho práce i jeho chůze: televizní režisér, reportér… Tu práci by dnes nemohl dělat metodou „zavolám ti, až přijdu domů“, „zavolej mi zítra v tuto dobu“. Pomocí mobilního telefonu vyřizoval několik věcí současně a ještě mohl sledovat, co se děje v rodině. Mezi tím, kdy chtěl pracovat a kdy už ne, nebylo rozdílu. Tento způsob práce a života ho jistě víc opotřebovává, ale on se cítí svobodnější v pohybu i v rozhodování.
S mobilem však běhá teď kdekdo. „Už jsem ve škole, mami, v pohodě.“ – „Už jdu ze školy. V pohodě.“ – „Jsem v tramvaji, v pohodě.“ – „Tak jsem byla u bráchy, v pohodě, ale on tam nebyl, řeknu ti to doma.“ – Je to směšné, ubohé a protivné.
Nejsem předpojatý proti moderní technice, vždyť jsem v roce 1991 letěl v baloně. Ani proti počítači nejsem, rád si na něm něco napíšu, když je poblíž náš Jan, abych ho mohl přivolat, když se mi to celé posune doleva. Mně vadí ten opičí mus módy, snadný přechod ke všemu dražšímu a ta masová netečnost k tomu, co to s lidmi dělá a kam to míří. A ono to míří!
Ty telefony se budou zmenšovat. Napřed budou mít podobu módního doplňku, třeba knoflíku v pysku. Pak si technický předvoj dá přístroj v podobě lupínku vsadit do těla. To už budou přístroje tak dokonalé, že jen si na někoho vzpomenete, už mu v hlavě zazvoní. V další fázi se bude se souhlasem rodičů ten umělý orgán implantovat novorozencům, než přijde zákon, podle něhož to bude povinné jako očkování, aby všichni mravenci byli spojeni jedním nervem. Toto určitě nastane, vzpomeňte si na mne za sto let!
Divím se, že lidé potřebují být pořád s někým ve spojení, pořád být komusi k mání. Je to duševní úchylka, která způsobuje, že všecky situace a nálady dne se smíchávají v jakési rizoto, v každé hmyzí buňce stejné. Postižený člověk je při práci jako při odpočinku, při chůzi po městě nebo v krajině ochoten přijmout, že mu do jeho vjemů, citů a myšlenek někdo bezdrátově cákne. Do divadla jde s možností, že mu někdo zavolá. Na koupališti se nevzdá, v dřímotě nebo při četbě vleže na břiše, charakteristické atmosféře. Jeho myšlenky pořád odbíhají a on je hned pomocí telefonu dovádí dál. Je to ztráta jedné existenciální situace: práva i povinnosti vydržet hodinu nebo půl dne sám se sebou. Postižení lidé se vzdávají možnosti ztratit se a být nezvěstní. Žádné situaci nechtějí být vydáni přímo, rovně, originálně. Ale proč má normální člověk to hmyzí pohybování jejich kusadel a jejich krovek pořád snášet? Zničili na zemi ticho, zrušili noční tmu. Teď likvidují samotu.
Příspěvků: 0
