Próza
Jaroslav Pížl: Adrenalin /ukázka/
29.
„Kde chodíš?“ zeptala se.
Když vešel, stála u okna a vyhlížela do tmy. Lampa na parapetu svítila.
Otočila k němu tvář plnou úzkosti a nejistoty.
Díval se na ni. Neříkal nic.
„Kde pořád chodíš, božemuj? Co chceš? Proč ti nestačí bejt se mnou?“
Přimhouřila oči, jako by mezi nimi ležela dálka polí a lesů, ze které se právě vrátil.
„Co se ti stalo? Ježíšikriste, tobě teče krev…“
Teprve když to řekla, uvědomil si, že ho na čele lechtá teplý pramínek. Cítil, jak mu klouže obočím. Oko mu zaplavil karmínový opar.
„Počkej, zlato, nehejbej se…“
Jaroslav Pížl:
Adrenalin
Druhé město
2010
276 stran
Skočila ke kredenci, vytáhla ze šuplete čistou utěrku, nad umyvadlem na ni nalila ze džbánu vodu, vyždímala ji a chvatně k němu přistoupila.
„To nic není, Amálie, neplaš se, jenom nějaký škrábanec z lesa, ani jsem si toho nevšiml…“ „Jakýpak nic? Jakýpak nic, prosim tě… vždyť máš oko plný krve…“
Opatrně mu ránu vyčistila, přejela vlhkou utěrkou po obočí a přiložila mu ji pod vlasy. „Přidrž si to…“
Poslechl. Stál a díval se, jak otvírá zásuvky kredence a přehrabuje se v nich. „Nic nehledej, to je zbytečný, přestane to samo…“
„Ale,“ trhla nazlobeně hlavou, „nevypravuj…“
Něco našla.
„Tadyhle… teď se to šikne.“
Vytáhla ze zásuvky kulatou bakelitovou krabičku a odšroubovala víčko. Vyndala z ní něco, co vypadalo jako kousek ledu, a obrátila se k němu.
„Kamenec,“ vysvětlila. „Ten ti to stáhne. Aspoň něco.“
Vzala mu utěrku z ruky a přejela mu s ní čelo.
„Nojo, máš to hned pod vlasama. Pořád to trochu krvácí…“
Zvedla ruku s bělavým krystalem a zlehka se jím začala dotýkat rány.
Škubl hlavou. Pálilo to.
„Nono,“ řekla posměšně. „Snad to neni tak kor moc hrozný… Když umíš trajdat kdovíkde v trní, tak teď koukej držet.“
Stála těsně u něj a přidržovala kamenec. Občas mu utěrkou přejela čelo. Svíravé pálení pomalu ustupovalo. Na skloněné tváři cítil teplo jejího těla.
„To je tátův kamenec?“ zeptal se.
Mlčky ho dál ošetřovala.
„Ano,“ řekla po chvíli tiše.
„To se sem chodil holit nebo co?“
„Někdy.“
Díval se na ni.
„Oholil se, navoněl se kolínskou, je to tak?“
„Jo.“ Hlas měla sevřený.
Dotkl se jejího krku. Pod prsty mu pulzovala tepna.
„Pak jste šli nahoru…“
Podívala se mu do očí.
„Jo,“ vydechla. „Mockrát.“
Usmál se, jako kdyby na ni vytahoval nůž.
„A teď půjdeš nahoru se mnou…“
Oči měla malátné. Její dech se rozbíjel o jeho čelo.
„Jo, půjdu. Půjdu s tebou, kam budeš chtít,“ zašeptala. „Už jsi spokojenej?“
Chvíli se na ni díval, zkoumal pohledem tu sálající tvář.
„Skoro.“
Chvíli mlčeli. Neustále se jí dotýkal. Byl jemný jako vítr za letního soumraku.
„Bylas nahoře?“
Zavřela oči a přijímala jeho laskání.
„Naposled s tebou… než jsi zmizel.“
„Ani nevíš, že jsem tu včera v noci byl… ještě jsi to neviděla, viď?“
„Co?“ vydechla.
„Tak pojď… ukážu ti to.“
Šel první. V ruce nesl lampu. Před dveřmi ložnice se zastavil a otočil se k ženě, která stála za ním.
„Zavři oči,“ přikázal jí.
Poslechla ho, jako kdyby už úplně ztratila vlastní vůli.
Otevřel dveře a přendal si lampu do levé ruky. Uchopil její dlaň a společně vstoupili.
„Oči zavřené, pořád zavřené, nedívá se Amálie…“ broukal jí v chůzi.
Nechala se vést jako dítě. Ve tváři měla vzrušený úsměv. Kolenem se dotkla pelesti.
„Co…“ šeptla.
„Neboj, ovečko, ničeho se neboj…“ chlácholil ji. „Pojď, vylez si nahoru, opatrně, neuhoď se…“ Poslušně poklekla doprostřed postele. Natočil ji tváří k zrcadlu a klekl si proti ní.
„Nedíváš se? Ne aby ses dívala…“
„Ne.“
Políbil ji na čelo, pak na rty. Pomalu jí přitom rozepnul šaty až k pasu a shrnul jí je z ramen. S pohledem upřeným do její tváře se dotkl plných ňader.
Tiše zasténala.
Vzal ji za ruku a dotkl se prsu její vlastní dlaní.
„Pojď, Amálie, dělej…“
Chvíli ji bez hnutí sledoval. Pak zvedl lem sukně rozprostřené po posteli a vklouzl pod něj dlaní. Přejel jí po kůži stehna, dotkl se teplého pohlaví a zlehka do něj zajel.
„Miláčku,“ zašeptala. Se zavřenýma očima se k němu natáhla, ale on ji uchopil za krk a jemně ji zadržel.
„Ne, teď ne, teď se věnujeme Amálii…“
S rukou ponořenou v jejím klíně se dotýkal jejího čela, nosu, úst, brady a lící, jako by chtěl hmatem vstřebat rozkoš, která jí napínala rysy.
Uchopil její zápěstí a jemně ji přiměl, aby pokračovala sama.
Slezl z postele a začal ji pomalu obcházet. Kroužil kolem sténající ženy, díval se na ni a vášeň mu proudila tepnami jako alkohol. Každý její pohyb, každý zvuk, který přešel přes její rty, mu působil závrať.
„Otevři oči.“
Hrdlo měl stažené, že sotva mluvil.
Její víčka se zachvěla a pomalu se zvedla. Pohlédla do zrcadla.
Chvíli ji nechal a díval se, jak očima hltá svůj obraz.
„Líbí?“ zeptal se.
Pohlédla na něj zastřeným zrakem a pak se znovu otočila k zrcadlu.
„A teď se koukni,“ řekl jí.
Ruce jí pomalu klesly. Přerývaně oddechovala.
„Co?“
Ukázal bradou. „Za tebou…“
Ohlédla se. V hlavách postele byla po stranách připevněna pouta.
Pomalu se položila naznak a chvíli ležela bez hnutí. Pak zvedla hlavu.
„Tak jo,“ zasyčela skrz zaťaté zuby. „Dělej, přivaž mě.“
40.
Sylva s Idou spaly v objetí.
Stál jsem vedle postele a díval se na ně. Teď, když se jejich těla utišila, choulily se k sobě jako děti. Hlavy měly u sebe a pokojně oddechovaly jedna druhé do tváře. Místnost byla plná klidu, který vycházel z těch dvou těl.
Díval jsem se na ně.
Všechno utkvělo prostoupeno mírem.
Čas stál.
Venku za dveřmi se něco pohnulo.
Otočil jsem se.
Klika šla pomalu dolů. Klíč vězel v zámku, ale nevěděl jsem, jestli je zamčeno.
Stejně je to jedno.
Klika se zase zvedla.
Chvíli se nic nedělo.
Moje smysly se jako vlákna pavučiny natáhly přes místnost. Slyšel jsem tření oděvu na těle toho člověka venku, jako kdybych stál vedle něj.
Cinkl kov.
Klíč se pohnul. Pomalu popolézal ven ze zámku, na okamžik se zářezy zachytil za kraj kování a pak spadl se zazvoněním na podlahu.
Podíval jsem se na postel. Sylva se zavrtěla ze spaní a něco zašeptala Idě do tváře. Ida na to nic. Otočil jsem hlavu zase ke dveřím.
Na chodbě se někdo činil. V zámku to zaškrábalo, jako kdyby se dovnitř chtěla prodrat myš. Šperhák. Možná můj.
Západka cvakla.
Tak pojď.
Klika už šla zase dolů.
Přesunul jsem se ke stěně. Po té marihuaně a milování se dvěma ženami jsem se cítil, jako kdybych měl tělo naplněné heliem. Stačilo udeřit křídly a vznést se.
Dveře se bez hluku pootevřely. Z chodby se do pokoje zařízl pruh světla. Kolem okraje dveří se dovnitř vsunula hlava. Hladký masitý obličej byl ztuhlý nenávistí.
„Ty bláho, von je tu má vobě.“
Neřekl nic. Jeho rty se ani nepohnuly.
Ale já ho slyšel.
Udělal krok do místnosti.
„A chrápou. Všicky tří.“
Z chodby proudilo světlo a rozbíjelo se o jeho záda. Viděl jsem, jak se mu čeří u spánků. Vlnění jeho myšlenek mi rozechvívalo čelní kost.
Slyšel jsem v dálce oddechovat dvě ženy, slyšel jsem praskat vysychající sliznice v jejich ústech. Cítil jsem, jak se mi v slabinách ještě pořád hýbe semeno a v jeho proudu planou tisíce duší. Celý ten prostor pod sebou a všechny bytosti v něm jsem objímal svou pozorností.
Vykročil k posteli a cestou vytáhl z pouzdra na opasku revolver.
„A máš po prdeli,“ ozval se mi v hlavě jeho hlas. „Teď tě pošlu za Vilémem. Pak vobstarám ty pizdy.“
Přitáhl jsem křídla k tělu a začal padat.
Krajina se slila v rozmazaný akvarel.
Prolétl jsem stíny a on mě uviděl.
Jeho tvář se začala rýhovat jako vysychající plod. Byl to zdlouhavý proces. Obličej se mu křivil vzteky. Ruka, ve které držel zbraň, přitom pomalu letěla vzhůru. Jako kdyby musel překonávat větší gravitaci než já.
Blížil jsem se k němu rychleji než jeho vlastní obavy. Ještě pořád zvedal ruku v tom nekonečně dlouhém pohybu, když jsem na něj zaútočil.
Vzduch prořízl výkřik. Vnikl jsem mu drápy do hrudi a zachytil se na ní. Křídly jsem ho udeřil do hlavy a zobákem přitom znovu a znovu ochutnával opojnou měkkost jeho krku. Do oka mi stříkla krev.
„Ne!“ ozval se v dálce povědomý hlas.
Na okamžik jsem se od něj odpoutal. Nemínil jsem přestat, chtěl jsem si ho jenom prohlédnout.
Revolver už mu vyklouzl z roztažených prstů a zvolna rotoval prostorem, pořád dál a dál od jeho ruky.
Křídly jsem rozbíjel vzduch stopu od jeho hlavy a díval se, jak se mu na tváři objevuje bolest. Jeho ústa se roztáhla k výkřiku, ale dřív, než stačil zaznít, napadl jsem ho znovu. Sevřel jsem jeho lebku jako ořech…
„Ne! Nech ho, pro Ježíše Krista! Už ho nech!“
Pistole odlétla přes místnost.
Začal přepadávat dopředu. Uhnul jsem mu.
Jak letěl k zemi, rozpřáhl jsem se, abych zasáhl jeho týl.
„Ne. Prosím. Už ne.“
Zarazil jsem se.
Jeho hlava udeřila o podlahu.
Zezadu mě ovinuly něčí paže. K mým nahým zádům se přitisklo teplé tělo.
Všechno najednou ztichlo.
Nechal jsem ruku klesnout.
„Už ne,“ zazněl mi u ucha Sylvin šepot. „Už se utiš…“
Podíval jsem se stranou.
Ida klečela na posteli, ruce přitisknuté k ústům, a vytřeštěně na mě zírala.
Otočil jsem se zpátky k muži, který mi ležel u nohou. Nehýbal se. Tvář měl zalitou krví. Možná mě Sylva zarazila pozdě. Necítil jsem ale nic. Byl jsem jinde než před třemi dny. Venku se zvedl vítr. Nějakou skulinou vklouzl do domu a s hvízdáním prolétl chodbou. Křídlo dveří se nepatrně pohnulo. O kůži se mi otřel průvan.
Zachvěl jsem se. Svaly po celém těle se mi na okamžik bolestivě napjaly.
Adrenalin doběhl, marihuana se kvapem vstřebávala.
Začínal mi všední den.
Vykoukl jsem do chodby.
Nikde nikdo.
Zavřel jsem dveře, zvedl klíč z podlahy a zamkl.
Oblečený jsem byl za minutku.
Sebral jsem z podlahy zbraň a schoval ji do bundy. Pak jsem se obrátil k němu.
Ležel pořád tam, kde upadl.
Když jsem si k němu dřepl a začal ho šacovat, tiše zasténal. Byl naživu.
Prohledal jsem ho. Kromě dokladů a nějakých peněz jsem našel paklíče a vyhazovací nůž. Obojí jsem mu rovnou sebral. Prohrábl jsem papíry. Řidičák byl na jméno Ervín Bratský. Jasně.
Zabavil jsem ho taky. Lez si po čtyřech.
Peněz jsem se ani nedotkl. Zaklapl jsem náprsní tašku a vrátil mu ji do saka.
Vstal jsem a došel do rohu místnosti, kde stál na zemi telefon. Utrhl jsem šňůru. Prohledal jsem Sylvinu kabelku a zabavil kašmírový šátek.
Vrátil jsem se k němu, popadl ho za límec a odtáhl k posteli. Zvedl jsem ho do sedu, kabelem mu svázal ruce za zády a připoutal ho k rámu. Šátek jsem mu utáhl přes ústa. Zrovna jsem končil, když se pohnul. Namáhavě zvedl hlavu. Naklonil jsem se nad něj. Přes tvář a krk se mu táhly pruhy zasychající krve. Otevřel oči a první, co uviděl, byl můj obličej z půlmetru. Bleskově se upamatoval. Trhl sebou.
„Klid,“ řekl jsem. „Nic se neděje.“
Díval se na mě a čekal.
„Já jsem Viléma nezabil. Vím, že jsi přišel kvůli tomu, ale já to nebyl. Zapiš si to za uši. Musíš se poptat jinde. Zkus Alexandra nebo toho dědka, co ho diriguje. Byli tam oba.“ Sklonil jsem se k němu níž.
„A mně už nelez do cesty.“
Příspěvků: 0