Jaroslav Olša: Závistivý lidojed a pták-nepták /ukázka/

Jaroslav Olša:
Závistivý lidojed a pták-nepták

Argo
2008
158 stran

O kultu kargo

Vysoko v papuánských horách, mezi vrcholky Centrální vysočiny se rozkládá plošina, která z ptačí perspektivy vypadá jako neudržované fotbalové hřiště. Vždy odpoledne před nocí, kterou má rozjasnit úplněk, sedí kolem dokola pláně domorodci, mlčí a čekají.
V rohu planiny jeden z mužů provádí tajemný rituál. Má před sebou starou bednu od leteckého karga a v nepravidelném rytmu do ní ťuká oblázkem. Na uších má půlky kokosových skořápek, spojených rotanovými stvoly.
Tak to tady pravidelně vypadá už dlouhou řadu let.
V první polovině minulého století začala nad Novou Guineou létat letadla. Jeden ze stříbřitých ptáků přistál také na této planině. Vystoupilo z něj několik postav bílé pleti a místní obyvatelé je vítali s radostí i posvátnou úctou. Domnívali se, že v bájném ptáku k nim z nebes sestoupili duchové a přinesli jim takové dary, jaké mohou Papuáncům seslat jen dobří bohové. V bednách s nápisem CARGO byly sekery a nože z opravdové oceli, zrcátka věrně odrážející jejich tváře, plechové lastury plné tak chutného kořeněného vepřového, jaké ještě nikdy nejedli a věnce blyštivých korálků, které činily papuánské ženy ještě krásnějšími.
Od té doby – a muž, dnes vyklepávající své signály kamenem do bedny od karga, si to z dětství dobře pamatuje – přilétal bájný pták vždy před úplňkem se svými nádhernými dary a oni mu za to připravovali hory ovoce, kokosy, trsy banánů, yamy a jiné plody bujné novoguinejské přírody, vyřezávané štíty, peřím zdobené obřadní čelenky a skvostné masky, sloužící k tanci při singu-singu.
Před těmito setkáními vždy jeden z bílých andělů seděl se sluchátky na uších u skřínky s telegrafem a vyklepával instrukce, které velkého ptáka přivedou vždy na stejné místo, na tuto planinu, sem k nim. Dary bohů byly nádherné a pocta, kterou jim andělé svými návštěvami vzdávali, byla mimořádná a místní obyvatelé si toho všeho velice vážili. Tak vznikal kult kargo.
To trvalo několik let. Pak se asi stříbřitý pták na Papuánce rozhněval a návštěvy andělů ustaly. Ve skutečnosti to bylo tak, že letadlo při jednom z přeletů nad novoguinejskými horami havarovalo, a kromě toho zájem o ovoce a artefakty z vnitrozemí stejně pomalu ustával.
Celá vesnice toho strašně litovala. Následovaly obřady, které měly usmířit bohy, duchy i anděly, ale zpět je nepřivolaly. Když obřady nepomohly, zdravý rozum velel: přivolejme stříbřitého ptáka tak, jak se to dělalo za starých dobrých časů!
A tak vždy před úplňkem sedí vesničané kolem letiště, které už zarostlo křovím a travou, u hromady lákavého ovoce a krásných výrobků šikovných papuánských rukou. Na pláni stojí cosi jako maketa letadla v životní velikosti, vyrobená z bambusu, proutí a pandánových listů. Jeden z domorodců vyťukává do bedny s nápisem CARGO poselství bohům a napjatě poslouchá, zda se v kokosových skořápkách sluchátek ozve jejich bájný pták, že dole na zemi už spatřil svého bratra, že vidí připravené dary a že zachytil i toužebné pohledy svých oddaných papuánských přátel.
Řeknete asi, proč takhle vytrvale, leč bláhově ti lidé čekají, až se zase objeví to vytoužené kargo? Tomu nerozumíme!
Papuánec si zase myslí: nic zlého jsme andělům neudělali; naopak, všechno přece probíhá tak jako dřív, tak jak to má být, takže snad někdy stříbřitý pták zase zavrčí, zakrouží, usedne a z jeho útrob si opět vyneseme kýžené kargo. A taky on se ptá, aniž by čekal na odpověď: proč ještě nepřiletěl? Tomu nerozumím!